Dirigent David Švec nejen o novém Nápoji lásky v ND

Do pražského Národního přišel z brněnské opery a je zde angažmá už sedm let. Zpočátku ve Zlaté kapličce působil jako korepetitor a asistent dirigentů, v posledních letech jej ale je vidět stále častěji za dirigentským pultem, v současné době při Smetanově Prodané nevěstě, Mozartově Kouzelné flétně či Hrách o Marii Bohuslava Martinů. Letos na jaře mu bylo svěřeno hudební nastudování baletního Othella s Janáčkovovou hudbou a právě v těchto dnech se naplno začíná věnovat přípravě prosincové premiéry Donizettiho Nápoje lásky.

Před pár týdny třiatřicetiletý dirigent a také klavírista David Švec je absolventem českobudějovické Konzervatoře, pak následoval obor klavír a dirigování na Janáčkově Akademii múzických umění v Brně. Za sebou má také mistrovské dirigentské kurzy u Sira Colina Davise v Drážďanech a několikaměsíční studijní pobyt na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni u profesora Leopolda Hagera. V roce 2004 získal v mezinárodní soutěži Belvedere ve Vídni cenu Bösendorfer Preis v kategorii Opera coaching.


Jste poměrně mladý, jak se vám daří vycházet s orchestrem Národního divadla? Získávat jeho respekt?

Můj profesor na JAMU říkal, že dirigent do šedesáti let věku je teprve v embryonálním stadiu a nelze ho brát moc vážně… Já ale věřím, že věk není u dirigenta tím nejdůležitějším kritériem, podle kterého získá nebo nezíská respekt – ostatně v Národním divadle je v současné době dirigentů mladší generace celá řada. Důležitější jsou snad bez ohledu na věk dirigentovy hudební i komunikační schopnosti – ostatně už je pryč doba „karajanovských“ absolutistických vládců nad orchestrem a více jde o oboustrannou spolupráci. A to se doufám může dařit i v našem mladším věku.

Před nedávnem jste nastudoval s baletním souborem Národního divadla taneční zpracování Othella na Janáčkovu hudbu. Jak se vám spolupracovalo s choreografem Vámosem? Do jaké míry jste se ztotožnil s výběrem hudby? Některým recenzentům Janáčkova hudba k příběhu Othella moc nesedla…

Choreograf Youri Vámos přišel s hotovým hudebním konceptem, který už použil ve své jiné choreografii v Düsseldorfu. Odtud jsme použili i notový orchestrální materiál, takže již nebylo možné v této dramaturgii učinit nějaké zásadní změny. Hlavně ze začátku pro mne nebylo snadné zvyknout si na určitou kolážovitost, hudební roztříštěnost, která příliš nectí původní tektonickou stavbu, ať už čistě hudební (jako třeba v případě Suity pro smyčce) nebo i mimohudební (jako v případě Tarase Bulby). Přes to všechno mi však Janáčkova hudba k Othellovi nevadí, naopak s ním v určitém smyslu koresponduje – svou expresivností, emotivností, živelností. A oprostíme-li se od toho, v jakých kontextech jsme zvyklí tu hudbu vnímat, přijde nám to téměř samozřejmé.

Mimochodem s tím souvisí ještě jedna zajímavá zkušenost: Pan choreograf měl k dispozici pouze zahraniční nahrávky a tak postavil choreografii na tempa, která jsou někdy ve značném rozporu s těmi, která máme zažitá v naší české interpretační tradici. A jelikož jít zcela proti jeho záměrům by znamenalo téměř celou práci tanečníků přivést vniveč, snažil jsem se mu (samozřejmě tam, kde to bylo možné a hudebně akceptovatelné) vyjít vstříc (musím říci, že on mně do velké míry také). A musím přiznat, že pro mne bylo velmi užitečné, zamyslet se nad interpretací těchto Janáčkových děl i z druhého pohledu, bez automatického přejímání tradic, na které jsme zvyklí.

V nové sezoně se v Národním chystáte nastudovat Donizettiho Nápoj lásky. Je to notoricky známý titul, dostupný v desítkách nahrávek. Nebojíte se srovnání? Jaký bude ten váš?

Skutečně je asi jednodušší nastudovat neznámou novinku, kde máte interpretačně „čistý list“, než se pustit do titulu důvěrně známého z mnoha inscenací. I když překvapivě v Národním divadle hrajeme tento titul poprvé od roku 1902, kdy měl navíc pouhé dvě reprízy (pražští diváci však mohou mít přesto Nápoj lásky ještě v živé paměti, neboť jej uvedla v roce 1992 Státní opera).

A jaký by měl být ten náš? Myslím, že by nemělo smysl ani kopírovat ony desítky nahrávek a inscenací ani se za každou cenu snažit se od nich odlišit. Budeme-li se držet „nápojové“ terminologie, hlavní vlastnosti této hudby by se mohly přirovnat k šampaňskému – lehkost, perlivost, třpytivost – samozřejmě se zachováním důležitých kontrastů třeba v podobě jímavého ansámblu na konci prvního jednání nebo Nemorinovy slavné árie. Pokud se nám podaří tyto vlastnosti v hudbě i inscenaci jako celku udržet a nespadneme do tradiční české „pivní“ podsaditosti, budu moc rád… V této chvíli jsem ale spíše ještě ve fázi chystání skleniček na ono šampaňské – probírám se notovým orchestrálním materiálem a snažím se sjednotit artikulaci a opravit značné množství chyb, které se tam kupodivu vyskytují i přesto, že je to tak často hraný titul.

Vaše profesní operní sny? Máte nějaké, co se Národního divadla týče?

Nevím, zda jsou to vyloženě sny, které bych musel stůj co stůj brzy uskutečňovat, ale i já mám pochopitelně své operní lásky, které potkávám obzvláště rád. A z těch mému srdci hluboce nejbližších to jsou rozhodně vrcholné opery Leoše Janáčka. Jeden dirigent řekl, že pro něj existuje jeden důvod dělat operu a tím je Janáček. S touto větou se zcela ztotožňuji. V málokterém operním díle naleznete tolik pravdivosti, niternosti, ale i vášně, jako u Janáčka. Ale samozřejmě mám i jiné opery blízké mému srdci – jednou z nich je třeba Jakobín, kterého jsem mohl dělat v Brně nebo naše pražské Hry o Marii…

Ještě před příchodem do pražského Národního jste působil v opeře brněnské, ale třeba i v Opeře Mozart. Jak vypadají a v nejbližší době budou vypadat vaše tuzemské operní aktivity mimo Národní divadlo?

Brněnské opeře jsem hodně vděčný – byla mým prvním působištěm ještě při studiích na JAMU. Zde jsem měl příležitost se poprvé dostat (nejdřív jako korepetitor, pak již i jako dirigent) k velkým operním titulům i k baletu. Později jsem se do Brna vrátil před necelými třemi lety na Lazebníka sevillského, který se hraje dodnes. O rok později jsem tam nastudoval obnovenou premiéru již zmíněného Dvořákova Jakobína a v lednu letošního roku jsme v Brně uvedli působivou monooperu Grigorije Frida Deník Anny Frankové. Mým nejbližším brněnským představením bude 27. října Prodaná nevěsta, kterou tam budu dirigovat poprvé, tak se na ni moc těším…

Co se týče Opery Mozart, byla pro nás všechny moc příjemným zpestřením divadelního léta, myslím, že se podařilo (zvláště, sešlo-li se výtečné pěvecké obsazení) uskutečnit řadu hezkých představení a překročit úroveň běžné pražské „turistické“ produkce. Je škoda, že projekt už skončil – zřejmě hudbymilovné publikum už se v prázdninové Praze nevyskytuje v takové míře jako v minulých letech…

Jaký je podle vás rozdíl v nárocích na dirigenta u opery na jedné straně a při symfonických koncertech na straně druhé? A k čemu z toho máte blíž?

Myslím, že dnes už se operní a symfoničtí dirigenti tak nediferencují jako dříve – u hodně z nich se tyto dvě oblasti prolínají. Jisté rozdíly ale zde přece jen jsou – opera je komplexnější, doprovázet operní pěvce je specifikem, které je odlišné oproti klasické orchestrální práci nebo doprovodům instrumentálních koncertů. Operní dirigent by měl rozumět pěveckému dechu, frázování, ctít text apod.. Na druhou stranu při nastudování symfonického koncertu máte větší možnost práce na detailu – u oper není zcela neobvyklé mít na tříhodinovou operu tříhodinovou zkoušku, můžete plastičtěji využívat orchestrálních barev, které samozřejmě z pódia vyniknou více než z divadelního orchestřiště atd…

Já mám samozřejmě díky své desetileté práci v opeře o trochu blíže na tu operní stranu, navíc mám moc rád fenomén divadla jako takový se všemi jeho jevištními složkami a kouzly, ale také moc rád (i docela často) „dezertuji“ k práci se symfonickými nebo komorními orchestry a myslím, že je velmi zdravé obě tyto činnosti střídat.

Máte za sebou už také nejednu zahraniční spolupráci, od Slovenska přes Barcelonu až po Paříž. Na co z toho nejraději vzpomínáte? A co vás v cizině v nejbližší době čeká?

Prvním velkým zahraničním divadlem, kde jsem mohl pracovat, byla v roce 2005 Barcelona a tato zkušenost byla pro mne opravdu velkým zážitkem – ať už setkáním se světovými pěvci (které známe většinou jen z nahrávek), brilantním orchestrem, neuvěřitelnou atmosférou publika, divadla i města samého – a samozřejmě i tím, že jsme tam studovali mou milovanou Jenůfu. Stejné pocity jsem měl o dva roky později v Paříži – stále je spousta věcí, které můžeme těmto velkým divadlům závidět (tedy tam až na stávky). Pro mne byla například zázrakem i taková zdánlivá samozřejmost, jako je stoprocentní přítomnost všech pěvců na všech zkouškách, stejně jako neměnné obsazení orchestru – ale to je samozřejmě též otázka stagionového způsobu práce a řádově jiných honorářů…

A mám-li zmínit nejčerstvější mé zahraniční aktivity – před několika týdny jsem se vrátil ze švýcarského Bielu, kde již asi pátým rokem („zdědil“ jsem tuto pozici po Tomáši Netopilovi a Jakubu Hrůšovi) s orchestrem doprovázíme mladé sólové instrumentalisty i zpěváky na letních kurzech Sommerakademie. Během jednoho týdne se s námi vystřídalo 53 sólistů, z nichž každý má samozřejmě jiný repertoár (a samozřejmě všichni chtějí hrát na závěrečných koncertech), takže je to i pro mne velká škola na hbitost v orchestrálním doprovázení. Navíc se tam v posledních letech navázala spolupráce s operním oddělením Hochschule für Künste Bern a snad se podaří v dohledné době uskutečnit i nějaký operní projekt, což je velmi lákavé.

A co vaše druhá „profese“ – klavír? Máte na něj dostatek času?

Samozřejmě na něj nemám vůbec tolik času, kolik by si zasloužil – věnuji se mu spíše nárazově, ale rád bych jej nezapomněl – stále se snažím se technicky udržovat i si rozšiřovat repertoár. Samozřejmě mým hlavním klavírním koncertováním je spolupráce s pěvci (což je vzhledem k mé operní “vedlejší“ činnosti logické). Už řadu let spolupracuji (i na různých zahraničních cestách) s Evou Urbanovou, na letošním Pražském jaru jsme navíc měli recitál s Adamem Plachetkou, se kterým byla také velká radost pracovat. Snažím se do těchto „pěveckých“ koncertů zařazovat i sólová klavírní čísla, občas i taková, která mi dají hodně práce, aby mne to motivovalo ke cvičení a mé hraní nesklouzlo k dirigentskému „přehrávání“. Čas od času hraji i v různých komorních instrumentálních ansámblech bez pěvců (třeba s violistkou Jitkou Hosprovou nebo v triu s Pavlem Buškem a Mikaelem Ericssonem). Obzvláště rád si občas zahraji sólové party v Martinů skladbách pro klavír a orchestr se skvělým Pražským komorním orchestrem bez dirigenta.

Vaše žena je operní režisérka, ale také houslistka. Není té opery a hudby vůbec ve vašem životě už přece jen víc než dost? Přicházejí někdy chvíle, kdy potřebujete přepnout? Kdy si od opery a hudby potřebujete odpočinout?

Vzhledem k tomu, že máme dvě malé děti (4 a 1,5 roku), „přepínáme“ docela často a máme stále na řešení řadu úplně jiných starostí než je jen hudba a opera (i když starší Zuzanka miluje hudbu a balet, takže u nás každé ráno hřímá z reproduktorů Louskáček). Takže od opery odpočíváme převážně na hřišti u houpačky a s bábovičkami…

Díky za rozhovor!

Ptal se Vít Dvořák