Dvě tradice: státní hymna i absolutní tma v sále. Tak včera vypadal začátek dlouho očekávané premiéry nové sezóny Metropolitní opery v New Yorku. Zlato Rýna začalo v úplně potemnělém sále za ticha, které se zde jen tak neslyší. Publikem milovaný dirigent se „připlížil“ k pultu za naprosté tmy. Když se rozsvítilo a publikum ho uvidělo, přivítalo ho ovacemi. Orchestr pak za pomalého rozjasňování jeviště začal hrát charakteristicky mysteriózní nízko položený motiv, kterým první opera slavnostního cyklu začíná. Pro Levina to bylo po dlouhé době první veřejné vystoupení, protože od loňského února, kdy absolvoval operaci, nikde nevystupoval.
Druhým nejsledovanějším aktérem včerejšího večera byl režisér Robert Lepage. Zaznamenal úspěch se svými technologiemi, nápady a světly hýřící show, která však nebyla nevkusná a nesklouzla k laciným projekcím videoklipů. I jemu se dostalo po zásluze nadšených ovací. Inscenace ale bude dělit Wagnerovce na nadšené obdivovatele Lepageova režijního pojetí, stejně tak i na jeho zaryté odpůrce.
Hrdinou večera (alespoň pro mnoho amerických hudebních kritiků) ale zůstal James Levine. Zhubl a když vzal do ruky taktovku, zdálo se, že je trochu nejistý, občas se i přidržel pultu. V jeho hudebním vedení však nebyla ani špetka nejistoty. Byl to impozantní a vyvážený zvuk, takový, jaký má Ring mít. Plný a silný a přesto jemný a procítěný.
Dokonalý Wotan Bryna Terfela, křehká a až dojemně zranitelná Fricka Stephanie Blythe i nezapomenutelný Alberich Eriva Owense. Tyhle pěvecké výkony vyzdvihují kritikové asi nejvíce. V klasických kostýmech i aranžmá odváděli pěvci na pozadí mohutného STROJE (rozuměj přezdívka pro dekoraci o níž jsem již psali zde) znamenité výkony. Celá složitá mašinérie fungovala až skoro do konce, kdy se dcery Rýna znovu objevují na scéně. Měly se lehce, jak se na vodní víly sluší, spustit dolů z horní části konstrukce tvořené 24 lamelami za projekce cákající vody. Místo videozáznamu s šumící vodou bylo ale spuštěno video s oblázky a kameny a dcery Rýna po nich slézaly dolů. Stejně tak ve scéně, kdy se lamely měly otočit a vytvořit tak duhový most, který vytvoří bohům cestu k Valhalle, se stroj zadrhl a bohové zůstali mimo jeviště.
Ve skutečnosti je scénografie a aranžmá postav velmi tradiční a high-tech věci se odehrávají právě prostřednictvím mohutné pohyblivé konstrukce s lamelami. Ta navozuje všechny prostředí a dává ději dynamiku. Drobné technické nedostatky, které při tak složité a technicky náročné scénografii musí nastat, budou jistě brzo vychytány a Robert Lepage sklidí zaslouženou chválu za technicky bezvadné provedení již při první repríze 9. října, kterou budeme moci vidět v kinech.
