Wagnerův Ring v Chemnitzu: Rýnské zlato

Do Chemnitzu jezdím na operní představení často a velmi rád, protože jejich celková a speciálně hudební úroveň mne prakticky nikdy nezklamala. To platí hlavně o inscenacích oper Richarda Wagnera. Letos o Velikonocích zde probíhaly čtyři wagnerovské festivalové velikonoční dny. Začalo se na Velký pátek Parsifalem, v sobotu to bylo Rýnské zlato, v neděli Tannhäuser a konečně v pondělí Valkýra.

Čtvrtmilionová Saská Kamenice slaví letos 875. výročí svého založení. A protože operní soubor zdejšího městského divadla ctí své wagnerovské tradice (vždyť se mu někdy říká Saský Bayreuth), bylo rozhodnuto nastudovat kompletní Prsten Niebelungů. Diváci tak budou moci během roku zhlédnout postupně všechny čtyři části slavné tetralogie. Pro příští rok se pak počítá s uvedením tří kompletních cyklů tohoto díla. Poprvé se Ring objevil na scéně zdejšího výstavného divadla v roce 1914.

Předchozí inscenace pod vedením režiséra Michaela Heineckeho byla nastudována v letech 1998–2000 a dávala se několik let.

Současné nové nastudování má jednu zvláštnost. Každý jednotlivý díl byl svěřen jinému inscenátorovi nebo správně řečeno inscenátorce. Jsou to vesměs ženy. Čtyři režisérky a taktéž scénografky a kostýmní výtvarnice. Hudební nastudování Rýnského zlata přináleží španělskému dirigentovi a zároveň generálnímu hudebnímu řediteli divadla Guillermu Garcíovi Calvovi v čele výborně disponovaného orchestru Robert-Schumann-Philharmonie.

Uvedu ještě jména režisérek: Verena Stoiber (Zlato Rýna), v dalších částech tetralogie pak Monique Wagemakers, Sabine Hartmannshenn a Elisabeth Stöppler. Až po zhlédnutí posledního dílu Ringu, Götterdämmerungu, bude možno nejlépe zhodnotit, jak se tato neobvyklá koncepce osvědčila.

Vstupme tedy do příjemného a akusticky výborného hlediště operního domu a očekávejme, co překvapivého zdejší umělci v předvečeru slavnostní hudebně dramatické tetralogie Rýnské zlato připravili. Ještě při nádherných a jemných zvucích předehry prochází první řadou opozdilecký pár, kupodivu ale nezasedne a pokračuje dále, až vystoupí na jeviště, kde jsou pro něj připravena těsně na levé straně portálu dvě divadelní sedadla (mihne se mi nakrátko vzpomínka na sedadla na jevišti v drážďanském Ringu). Na opačné straně portálu jsou také dvě sedadla, z nichž jedno je obsazeno mužem pozorujícím dění na jevišti. Z něj se později vyklube bůh Loge.

Úvodním překvapením v rýnské scéně byly tři dcery Rýna, Woglinde (Guibee Yang), Welgunde (Sylvia Rena Ziegler) a Fosshilde (Sophia Maeno), které se v rouše Evině (tedy v tělových trikotech imitující nahotu), houpají pod zeleným porostem snad korun stromů dosti rychle a někdy hodně vysoko na lanech jako Tarzanova Jane. Točí se, a přitom jsou bezproblémově sezpívané. Laškují s chlupatým Alberichem částečně vypadajícím jako satyr, který se se svým předimenzovaným nakašírovaným mužstvím snaží dívky svést. Ale rád se zřekne svého chtíče, když se dozví, že může mít za zřeknutí se lásky zlato, a ještě něco mocnějšího. Pokud ukuje ze zlata prsten, bude mít velikou moc. Nakonec se symbolicky zmocní jejich zlatých vlasů a stává se pánem zlatého pokladu.

Představitelem Nibelunga Albericha byl vynikající, ne již nejmladší finský pěvec Jukka Rasilainen, mající za sebou mezinárodní kariéru včetně Bayreuthu, a zvláště ztvárnění stěžejních wagnerovských postav zejména při jeho dřívějším dlouhém angažmá v Drážďanech. Jeho mocný a ve výškách kovově znějící hlas ovládal celé hlediště.

Dostáváme se jednoduchým přemístěním do nově vystaveného hradu Wallhala, zobrazeného v pozadí betonovou zdí (symbolicky podobnou té mezi západním a východním Berlínem). Autorka scény a kostýmů je Sophia Schneider. Tak se ocitáme v reálném současném světě kapitalismu jednadvacátého století. Na scéně se objevuje bohatý podnikatel v modrém obleku (bůh) Wotan, který si mobilním telefonem pořizuje selfíčko s (bohyní) Frickou a pak se přitiskne k mladé uklízečce vytírající podlahu a fotí se s ní též. To se pramálo líbí Fricce, která tvrdě a rozhodně ukončuje jeho hrátky. Výborná slovinská sopranistka Monika Bohinec působí ve své povýšenecké roli obzvláště energicky.

Maďarský pěvec z Budapešťské státní opery Krisztián Cser rovněž překvapivě svým znělým a jistým hlasem byl ideálním Wotanem. Na scéně se rovněž pohybuje zpovykaná holka s taškami plnými nákupů. Bohyně mládí Freia, ztvárněná přesvědčivou mladou Cornelií Ptassek, (za tou již stojí závažné wagnerovské party Senty, Elsy nebo Evy v Mistrech pěvcích norimberských na jiných jevištích). Část betonové zdi se otevře jako padací most a přes něj rázně vstupují stavitelé Wallhaly, obři Fasolt a Fafner. Ten druhý si veze stavební kolečko, aby si do něj mohli naskládat odměnu za provedenou stavební práci.

Pěvecky i představitelsky je z dvojice přesvědčivější mohutný Fafner v podání Američana Jamese Moellenhoffa, který se již pohybuje na významných jevištích jako představitel velkých wagnerovských partů. Mladistvě vyhlížející člen chemnitzského souboru Magnus Piontek (vynikající landkrabě v Tannhäuserovi) musí ještě přidat. Kompars na scéně ještě rozmnožuje všudypřítomný Loge, hlavně pěvecky vynikajícím způsobem podaný mladým Benjaminem Brunsem, jako golfový zbohatlický floutek (bůh) Froh. Toho ztvárnil pěvecky ne zcela ideálně mladý, velmi protežovaný norský pěvec Petter Wulfsberg Moen. Oblečen je v bílých kraťasech a v ruce mu nechybí samozřejmě golfová hůl. To vše doplňuje (bůh) Donner, domácí pěvec Matthias Winter. Začíná handl o odměnu obrům. Oba posledně jmenovaní se snaží při tanci v převlečení za svůdné děvy nějak obry oblomit, ale ti se nedají. Hodí vzpouzející se Freiu do kolečka a z Wallhaly si ji odvážejí. Jsou ji ochotni vrátit pouze za čarovný zlatý prsten, který ukul z rýnského zlata a má ve své moci Alberich, o čemž jim již vyprávěl vychytralý Loge. Wotan s Logem se nakonec odebírají do Nibelheimu zmocnit se prstenu.

Třetí dějství se pak odehrává v Alberichově říši Niebelheimu, kde by měli tvrdě pracovat Nibelungové. Scénicky je to vyřešeno tak, že v patrové železné konstrukci v přízemí pracuje mnoho dětí, balí tenisky do krabic, a v prvním patře se nachází nevěstinec, ve kterém se svíjí lepé, málo oblečené děvy. Všemu kraluje Alberich, oblečený již normálně, a jednu z nich dokonce v zuřivosti ohrožuje nožem a rozřízne jí horní díl jejího sporého sexy prádélka. Vyskytuje se zde též Alberichův bratr Mime, zpívaný Edwardem Randallem, který ukuje kouzelný zlatý prsten a též přilbu. Ta má tu vlastnost, že její majitel se po jejím nasazení stává neviditelným, a nebo se může přeměnit v jiného tvora. Režisérka použila jiný trik. Mime drží v rukou zrcadlo, ve kterém se vidí jen Alberich, a tím vlastně svého bratra nevidí. Odehrávají se další akce, ve kterých figurují třeba ony pracující děti a podobně. Přichází Wotan s Logem a lstí se zmocňují Albericha a odvlečou ho zpět do Wallhaly.

V posledním dějství se dostáváme zpět do sídelního hradu bohů, zaplněného spoustou krabic spotřebního a elektronického zboží, kterým chce Wotan zaplatit obrům za vydání Frei. Zmocňuje se též Alberichova prstenu. Fafner a Fasolt přicházejí s Freiou pro svou odměnu. Bohové skládají kolem Frei krabice s elektronikou, až ji úplně zakryjí. V klasickém pojetí by měli vršit kolem bohyně zlato, zde je to symbolicky spotřební zboží. Obrům je to málo a nakonec vymůžou na Wotanovi i kouzelný prsten. Porvou se o něj a Fafner svého bratra Fasolta surově zabije golfovou holí, pak mu serve ze zkrvavělé ruky prsten. To bylo ztvárněno až příliš krvavě a naturalisticky.

Dalšímu popisu se vyhnu, nemůže totiž vystihnout tolik rozmanitostí a zajímavých prvků, které se v této velmi dynamické a řady nápadů obsahující inscenaci vyskytovaly. Freia se vrací mezi své a bohové jsou šťastni, že díky jejímu mládí nebudou stárnout. O zlato obrané dcery Rýna nešťastně pobíhají mezi spoustou rozházených krabic za zpěvu ,,Rheingold ! Rheingold! Reines Gold!“ a předvečer Ringu končí. I moderní přenesení klasického děje do současnosti, pokud je doprovázeno nápaditostí, může mít úspěch. A to byl případ naší inscenace v režii Vereny Stoiber. Zasloužené veliké ovace spokojeného publika nemůže ovlivnit zabučení jednoho jediného osamělého diváka.

Hodnocení autora recenze: 80%

Der Ring 2018
Richard Wagner:
Das Rheingold
Dirigent: Guillermo García Calvo
Režie: Verena Stoiber
Scéna a kostýmy: Sophia Schneider
Světla: Holger Reinke
Dramaturgie: Carla Neppl
Robert-Schumann-Philharmonie
Premiéra 3. února 2018 Oper Chemnitz
(psáno z představení 31. 3. 2018)

Wotan – Krisztián Cser
Donner – Matthias Winter
Froh – Petter Wulfsberg Moen
Loge – Benjamin Bruns
Fricka – Monika Bohinec
Freia – Maraike Schröter
Erda – Bernadett Fodor
Alberich – Jukka Rasilainen
Mime – Edward Randall
Fasolt – Magnus Piontek
Fafner – James Moellenhoff
Woglinde – Guibee Yang
Wellgunde – Sylvia Rena Ziegler
Flosshilde – Sopha Maeno

www.theater-chemnitz.de