Dirigent Ivan Pařík slaví sedmdesátiny

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jeho dosavadní velké zásluhy o českou hudbu, českou operu a její propagaci v zahraničí bychom neměli přehlédnout. Do uměleckého světa přitom čerstvý sedmdesátník Ivan Pařík vstoupil velmi dobře připraven už díky svému rodinnému zázemí. Dovolil bych se zde hned úvodem trochu zastavit, protože od úmrtí jeho otce, dirigenta Otakara Paříka, uplynulo letošního 19. února šedesát let.

Otakar Pařík (narozen 1901), se vyškolil u předních domácích i zahraničních pedagogů ve hře na klavír a v dirigentském řemesle. Jako asistent působil i u Wilhelma Furtwänglera. Jako mladík hrál v Českém triu a doprovázel na klavír například Emu Destinnovou a Jana Kubelíka. Jeho umělecké touhy ale stále více směřovaly k dirigování. Příležitost se nabídla: Naplno se rozvinul nový fenomén, rozhlas. V pražském Radiojournalu vznikl rozhlasový orchestr a Otakar Pařík se stal jedním z jeho prvních dirigentů. V rozhlase působil až do roku 1945. Poté dalších osm let byl dirigentem Filmového symfonického orchestru (FiSyO) a s jeho jménem jako jménem dirigenta se setkáváme u desítek filmů, které v té době byly u nás natočeny. Připomeňme alespoň pár nejznámějších: Siréna, první český barevný film Jan Roháč z Dubé, Daleká cesta, Divá Bára, Bajaja, Pyšná princezna, Dovolená s Andělem anebo Tajemství krve. 

Otakar Pařík (foto Sběratelský antikvariát Smetana)
Otakar Pařík (foto Sběratelský antikvariát Smetana)

V roce 1953 přichází Otakar Pařík do Ostravy, kde stojí u zrodu Ostravského symfonického orchestru. Diriguje jeho první koncerty, ale v únoru 1955 umírá.

Ivanovu matku, významnou operní sólistku a pěveckou pedagožku, naopak obdařily sudičky dlouhověkostí. Zemřela devadesátiletá v roce 1999. Ještě pod dívčím jménem Marie Vojtková byla dlouholetou primadonou Voglova skvěle budovaného ostravského operního souboru. Zpívala všechny čelné sopránové role v širokém žánrovém rejstříku, tak jak jej přinášel Voglův rozsáhlý a náročný repertoár. Byla první ostravskou Emilií Marty při premiéře Věci Makropulos v roce 1935.

Takto geneticky výtečně vybaven vstoupil Ivan Pařík do hudebního života. Stále nemohu uvěřit tomu, že mu je sedmdesát.

Ivan Pařík (foto archiv)
Ivan Pařík (foto archiv)

Nevím, kdy jsme se viděli poprvé, nějaký čas už od těch dob utekl. Ale pro mne Ivan Pařík je stále oním rozčepýřeným mladým mužem, plným nezměrné energie, elánu a chuti dělat dobrou muziku. Občas byl trochu roztržitý, jak to konec konců u kumštýře asi má být, ale na druhé straně je naprostý perfekcionalista ve všem, co dělá. Je dobře, že obojí – jak jeho vnitřní mládí, tak jeho perfekcionalismus – ho provázejí celým životem dodnes.

Ivan Pařík měl štěstí, že léta jeho lidského i uměleckého dozrávání připadla na dobu, kterou dnes dost idealizovaně nazýváme „zlatá šedesátá“. Ona zase tak zlatá ve skutečnosti nebyla, ale to jsme tenkrát netušili, a hlavně to byla doba, kdy se přece jenom pootevřela železná opona. Ivanu Paříkovi daná politická situace umožnila vedle studia na pražské Akademii múzických umění studovat i na vídeňské Universitě für Musik und darstellende Kunst, kde v roce 1970 absolvoval u profesora Hanse Swarowského. O rok později ukončil i svá studia na pražské Akademii múzických umění. V roce 1971 nastudoval s posluchači pěveckého oddělení na scéně DISKu původní novinku Josefa Boháče na libreto podle Čechovovy povídky Námluvy. Režisérkou představení byla pozdější Paříkova plzeňská kolegyně Inge Švandová.

Ivan Pařík byl angažován do Opery Národního divadla do funkce korepetitora, ale záhy jsme měli možnost setkat se s ním i za dirigentským pultem. Poprvé to bylo již v roce 1971, když dirigoval Offenbachovy Hoffmannovy povídky, které pohostinsky nastudoval Jiří Pinkas.

F.Poulenc, M.Ravel: Lidský hlas - Španělská hodinka - ND Praha 1972 (foto Jaromír Svoboda)
F. Poulenc, M. Ravel: Lidský hlas – Španělská hodinka – ND Praha 1972 (foto Jaromír Svoboda)

A podruhé dostává v Národním jako dirigent příležitost o rok později, když přebírá po hostujícím Otakaru Trhlíkovi večer, na němž byly provedeny Poulencův Lidský hlas a Ravelova Španělská hodinka. V roce 1974 ale Národní divadlo opouští. Působí v Rakousku, mimo jiné i ve vídeňské Volksoper.

V roce 1976 se uvolnilo dirigentské místo v Plzni. Tehdejší šéf plzeňské opery, doktor Karel Vašata, jej sem angažuje. Ivan Pařík nastupuje inscenací Hoffmannových povídek, poté následují dvě opery, které ho od této chvíle budou provázet stále, Pucciniho La bohème a především dílo jeho zamilovaného autora, Mozarta, Così fan tutte. Nastudoval rovněž Weberova Čarostřelce a dvě baletní premiéry, Adamovu Giselle a Héroldovu a Lanchberyho Marnou opatrnost.

Především ale dodnes vzpomínají vděční plzeňští operní fanoušci z oné doby na dvě Paříkova představení: Tím prvním byla do jeho další „srdeční záležitost“, Julietta Bohuslava Martinů.

B.Martinů: Julietta - Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1978 (foto Věra Caltová)
B. Martinů: Julietta – Divadlo J. K. Tyla Plzeň 1978 (foto Věra Caltová)

Druhou často vzpomínanou je výborná inscenace Arabelly Richarda Strausse. Straussovu operu znal Pařík důvěrně z inscenace Rudolfa Vašaty a Karla Jerneka v Národním divadle, na níž svého času spolupracoval při její přípravě. Spolu s režisérem Otou Ševčíkem, výtečným činoherním režisérem a filmovým a televizním hercem, ale také velkým znalcem německé a české operní tvorby, vytvořili mimořádně působivé představení.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na