Dirigent Michael Sanderling: Vybízím hráče, aby popustili uzdu své kreativitě

Podle čeho jste zvolil koncertní program pro letošní festival Dvořákova Praha?
Když vybírám koncertní program, zejména pro tak prestižní festival jako je Dvořákova Praha, vždy se snažím zvolit skladby, které se mnou hluboce rezonují a které zároveň tematicky zapadají do celkové koncepce festivalu. Pro letošní ročník jsem zvolil tři skladby. Tou první je Dvořákova Symfonie č. 5. Odráží se v ní česká hudební tradice, zároveň je hluboce emocionální, lyrická. Tvoří skvělý kontrast k druhé skladbě programu, Beethovenově mohutné „egmontské“ předehře. Poslední skladbou, kterou jsem vybral, byl virtuózní a expresivní Rachmaninův Klavírní koncert č. 1, jehož sólového partu se zhostil Lukáš Vondráček. Tři hudební tradice – česká, německá a ruská – se tak spojily v jednom koncertu.

Dlouhá léta jste působil jako profesionální violoncellista. Jaké to pro vás je, když jako dirigent spolupracujete se sólovým violoncellistou?
Spolupráce s violoncellisty je pro mě v porovnání s jinými hudebníky odlišná. Mnohem lépe rozumím technickým a výrazovým nárokům nástroje. S violoncellisty mluvíme stejným hudebním jazykem, a to nás intuitivně spojuje. Při práci se sólisty, kteří hrají na jiné nástroje, bylo to tak i s klavíristou Lukášem Vondráčkem, se soustředím především na to, abych pochopil jejich osobitý pohled na danou skladbu. Snažím se co nejvíce respektovat jejich interpretaci a zároveň hledám způsoby, jak jejich pojetí skladby sladit s orchestrem. Je to jiný druh dialogu, ale stejně obohacující.

Jsou nějaká díla, která jsou pro vás jako pro dirigenta náročná, složitá na interpretaci? 
Ano, například Mahlerova Sedmá symfonie. Mahlerova hudba obecně je náročná, ale zejména tato symfonie obsahuje mnoho vrstev jakési nejednoznačnosti a ironie – není vůbec snadné se v nich vyznat. Mahler si v této symfonii navíc jemně pohrává s kontrastními prvky grotesknosti a vznešenosti a já jsem ještě nedospěl do bodu, kdy bych dostatečně šikovně zvládal přecházet mezi těmito kontrastními polohami. Zkrátka, Mahlerova hudba vyžaduje trpělivost. Je naprosto nutné jí porozumět na velmi detailní úrovni, aby ji člověk dokázal přiblížit posluchačům.

Baví vás dirigovat opery? Chtěl byste se opernímu dirigování v budoucnu věnovat více?
Opery diriguji rád. Pracovat nejen s orchestrem, ale i se zpěváky a divadelní scénou, je pro mě vždy obohacující výzvou. Musím však přiznat, že v současnosti mě více naplňuje dirigovat symfonický orchestr, cítím se v tom svobodnější, můžu si dovolit být více kreativní. Ale kdoví? Třeba se operám v budoucnu začnu věnovat více.

Jak byste popsal svůj jedinečný dirigentský „hlas“?
Svůj hlas bych popsal jako hlas, který hledá jasnost, strukturu a emocionální hloubku. Snažím se vyzdvihovat architekturu hudby, umožnit každému hudebnímu prvku jasně promlouvat, ale zároveň nerozbít ucelenost dané skladby. Pracovat s emocemi v hudbě je ošemetné, musí být pečlivě vytvarovány v rámci skladby. Snažím se zůstávat věrný partituře a zároveň vybízím hráče, aby v rámci jasně daných mezí popustili uzdu své vlastní kreativitě.

Jaký repertoár podle vás přirozeně sedí vašemu „hlasu“?
Nejjistěji se cítím s hudbou Beethovena, Brahmse, Brucknera a Mahlera, ale mám také blízko ke skladatelům jako jsou Šostakovič a Rachmaninov – jejich hudba je jako citová malířská paleta, jejímiž barvami se malují realistické krajinomalby.

Jak přistupujete k dirigování jako pedagog?
Jako učitel se zaměřuji na to, abych studentům pomohl najít jejich vlastní hlas. Samozřejmě považuji za nutné, aby detailně znali a chápali partitury a respektovali záměry skladatelů, ale zároveň se snažím, aby se jako dirigenti cítili svobodně a vnášeli do každé skladby něco ze sebe. Věřím, že dirigování není jen o technice, ale o sdělování vize, a tak vybízím své studenty, aby se dokázali povznést nad to, co je napsáno v notách.

Jak často se vám zdají sny související s hudbou? Můžete se o nějaké podělit? 
Hudba se v mých snech objevuje často, i když ne vždy přímo. Někdy se mi zdá o konkrétních skladbách, ale mnohem častěji se ocitám v abstraktních prostředích souvisejících s hudbou – třeba diriguji neexistující orchestr nebo pracuji na obtížné pasáži v surrealistickém prostředí. Ale i takové sny obvykle odráží skutečnost, souvisejí se skladbami, na kterých v bdělé realitě pracuji.

Máte nějaké plány do budoucna, které byste chtěl uskutečnit? 
Plánuji se jako dirigent nadále věnovat Lucernskému symfonickému orchestru. Vidím v něm obrovský potenciál. Rád bych zapracoval na kvalitě a jedinečnosti zvuku orchestru, věnoval se tradičně hranému klasickému repertoáru i současným dílům. Doufám a pevně věřím, že se nám skrze nahrávky a koncertování v zahraničí podaří dostat se do většího povědomí posluchačů na celém světě. Můj sen do budoucna je vlastně prostý, chci jen tvořit hudbu. Chci, aby se posluchačům líbila, aby pro ně byla transformační, nezapomenutelná.