Dirigent Tomáš Brauner: Kultura by neměla být na okraji zájmu

Byť spolupracuje s dalšími tuzemskými i zahraničními orchestry, opery se zcela nezříká – v sezóně 2018/2019 debutoval ve Slovenském národním divadle. Hovořili jsme proto nejen o plánech FOKu v nadcházející sezóně, ale i o opeře a také o koncertních síních.

Co všechno přinese FOK v příští sezóně? Které koncerty považujete za zásadní?
Ústředním motivem nové sezóny bude Rok české hudby. Zazní stěžejní skladby českého repertoáru – Má vlast Bedřicha Smetany, Novosvětská Antonína Dvořáka, Sinfonietta Leoše Janáčka a také Hudba pro Prahu 1968 Karla Husy. Osobně se velmi těším se na zahajovací koncert i závěrečný koncert. Na zahajovacím vystoupí houslová legenda Maxim Vengerov, který přednese Koncert pro housle a orchestr D dur Johannesa Brahmse, a hrát budeme Symfonii č. 6, „Symfonickou fantazii“ Bohuslava Martinů. Pro mě je to takové pokračování v cestě s Bohuslavem Martinů – při svém prvním zahajovacím koncertě jsem nastudoval jeho Symfonii č. 1, další rok Symfonii č. 4 a nyní je to Šestá symfonie.

A krásný bude také závěrečný koncert, na němž uvedeme Symfonii č. 2 c moll „Vzkříšení“ Gustava Mahlera se sólistkami Olgou Jelínkovou a Bellou Adamovou, na to se velmi těším, pro Mahlerovo dílo je prostor Smetanovy síně vhodný. Ve Valdštejnské zahradě letos 30. srpna a ve Vyšehradských sadech 19. června 2024 budeme pořádat open air koncerty. Celkem uvedeme víc než 80 koncertů orchestrálních a komorních v Obecním domě a Kostele sv. Šimona a Judy, koncerty se budou konat rovněž v Rudolfinu, Klášteře sv. Anežky České a další literárně hudební pořady v Divadle Viola. Každý je originální, jiný, věříme, že si publikum z této nabídky vybere.

Zastavme se u Roku české hudby a především u 200 výročí narození Bedřicha Smetany podrobněji. Co chystá v těchto souvislostech FOK? Uvedete i další symfonická či komorní Smetanova díla?
S Pražskými symfoniky hrajeme českou hudbu kontinuálně, mimo jiné uvádíme v premiérách díla současných českých skladatelů. K uctění 200 výročí Bedřicha Smetany provedeme Mou vlast – je to úžasné dílo. Dirigoval jsem Mou vlast na konci sezóny ve finském Turku s tamějším Filharmonickým orchestrem a byl to i pro mě opravdu velký hudební zážitek. Členové orchestru sice znali dobře Vltavu, ale další symfonické básně ne příliš. Byli však velmi dobře informovaní, znali nahrávky s Karlem Ančerlem, Václavem Talichem. Měl jsem radost, že Má vlast měla tak veliký úspěch, hudebníci z orchestru byli sami velký účinkem díla na publikum pohnuti. A teď se těším, že ji budeme moci s FOKem provést před domácím publikem.

O dalších stěžejních dílech českého repertoáru jsem již hovořil. Dále provedeme v rámci Roku české hudby také dílo od Vítězslavy Kaprálové Suita rustica. V komorním cyklu pak ve Viole uvedeme komponovaný pořad věnovaný Bedřichu Smetanovi s klavíristkou Jitkou Čechovou, která přednese Smetanovy skladby, z jeho deníků a korespondence bude číst Vladimír Javorský. Zazní mnoho našich dalších českých významných skladatelů, namátkou – Alois Hába, Jan Hanuš, Jaroslav Ježek, Viktor Kalabis, Josef Klička, Vítězslav Novák, Otmar Mácha, Jiří Gemrot nebo Lukáš Hurník. V programech koncertů budou zastoupeni čeští sólisté jako například houslista Josef Špaček, klavíristé Ivan Klánský, Lukáš Vondráček, varhaníci Jan Tůma, Jan Doležel, Zuzana Ferjenčíková nebo sólohornistka FOK Zuzana Rzounková. Budeme vydávat nové CD, které jsme s FOKem natočili k Roku české hudby ze skladeb Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Josefa Suka a Otakara Ostrčila. Zazní i nové skladby, ve světových premiérách to budou díla Jany Vöröšové nebo Kryštofa Marka. Připravujeme i mimořádné projekty zaměřené také na jiné hudební žánry – oslavu narozenin Jiřího Pavlici, chystáme koncert Pocta Petru Hapkovi, večer české filmové hudby a budeme pokračovat ve spolupráci s Matějem Formanem v představeních Kouzelná Rybovka a Janovy pašije. Jak vidíte, je toho opravdu spousta na co se těšit.

Zmínil jste světové premiéry český skladatelů. Své skladby věnují FOKu a Praze – jak se bude celý projekt v příštích letech vyvíjet?
Současné české skladatele oslovujeme pravidelně již několik sezón. Domnívám se, že je to do určité míry jakási povinnost každého orchestru či kulturní instituce. Vzniká tím nová kulturně-společenská tradice, která zajisté vytváří nové podněty k diskuzi a otevírají se tím nové hudební obzory nejen posluchačům, ale i samotným účinkujícím. Když se podíváme na programy zahraničních orchestrů z posledních let, začíná v nich místy převažovat ta část, která je sestavena ze skladeb žijících autorů. Ta menší je věnována klasice, do níž počítám i autory generačně spřízněné například s Bohuslavem Martinů. U nás není publikum na takovou proporci zvyklé, proto se snažíme více prokládat program i hudbou konce 20. a 21. století. Je to něco nového, posun ve vnímání hudby, který také přináší zážitek a emoce a osobně se domnívám, že to určitě stojí za to.

V minulých sezónách jsme uvedli například díla Petra Vajsara, Ondřeje Brouska nebo Jana Ryanta Dřízala. S dramaturgem FOK Martinem Rudovským jsme vše koncipovali tak, aby díla spojoval jednotící prvek – město Praha. Jsme orchestr hlavního města Prahy, a proto bychom měli naše hlavní město reflektovat i v hudebních produkcích. Všechny nové kompozice tedy vznikají na objednávku FOK. Zatím mohu říci, že vždy se tyto hudební události setkaly s velkým nadšením. Jsem sám zvědavý, jak dlouho mohou ještě nové originální skladby inspirované Prahou vznikat, aniž by se třeba začala opakovat témata. Můžeme pokračovat ještě několik let, ale také se může ukázat, že skladatelé už budou potřebovat nové impulsy, nová témata. Uvidíme.

V programu nadcházející sezóny se vrací i dílo Karla Husy, který je s FOKem úzce spjat. S FOKem jste natočili v roce 2021 ke stému výroční skladatelova narození CD s jeho díly. Chcete se zaměřovat cíleně na jeho odkaz?
Vztah Pražských symfoniků a Karla Husy je opravdu historický a úzký. Sám skladatel v 60. letech dvacátého století s FOKem natáčel pro zahraniční nahrávací společnost. Vše bylo tenkrát v utajení pod jinou hlavičkou natáčecích titulů. CD s díly Karla Husy Hudba pro Prahu 1968, Tři fresky a Symfonie č. 2 Zrcadlení natočené u Supraphonu se ujalo a ze světa máme velmi pozitivní ohlasy. Máme z něj radost. U nás není Karel Husa příliš známý, přitom v Americe je jeden z nejhranějších skladatelů! Jeho partitury jsou sice náročné, ale naprosto jasné, až přímočaré. Mají hluboký smysl a vynikající hudební tvar. Karel Husa patří k nám a měli bychom to tak vnímat. Vždyť kromě Bedřicha Smetany a Josefa Suka se málokdo Praze skladatelsky tak věnoval, jako on. I Husovo propojení české hudební kultury s tou světovou je pozoruhodné. Plánujeme a jsme již i v jednávání na další nahrávací projekt.

K domácím plánům patří i zahraniční …
Čeká nás lednové turné do Japonska a Jižní Koreje, nebo zájezd do Salzburku a Mnichova. Téměř vždy s českým repertoárem.

Vysoká technická úroveň orchestru a jeho hráčů umožňuje interpretaci náročných titulů z širokého spektra hudební literatury. Jak přistupujete k celkové dramaturgii koncertů, k čemu při jejím koncipování přihlížíte?
S dramaturgem Martinem Rudovským vedeme dlouhé diskuse, i rok a půl dopředu řešíme každou skladbu a pak celkový program každého koncertu. Vždycky také přihlížíme k tomu, jak vybíraný repertoár sluší Smetanově síni. Rádi tam samozřejmě hrajeme velké romantické kusy, na nichž také Pražští symfonikové vyrostli. Je to jejich kmenový repertoár a díla tohoto období v prostoru Smetanovy síně dobře znějí. U klasicismu to z hlediska akustického tak stoprocentní není, tomuto typu hudby sál už nejde tak docela naproti, ne vždycky vhodná je z akustického hlediska Smetanova síň také pro soudobou hudbu. Když zde pracuji s orchestrem, často na akustická specifika Smetanovy síně myslím a musím s nimi počítat. Třeba tak, že například o pár centimetrů posuneme na pódiu elevaci s dechovou a žesťovou harmonií, aby byl celkový zvuk vyvážený. Stále nad tím při zkouškách přemýšlím a hledám ideální zvukové proporce tak, aby zvuk orchestru byl ve Smetanově síni pro posluchače vyvážený. V tom je Smetanova síň někdy zrádná. Jsou to mnohdy detaily, které publikum vizuálně nevnímá, ale v celkovém výsledku můžou mít vliv na zkreslený akustický vjem. Myslím, že nejsem zdaleka první dirigent ani sólista, který nad tím takto přemýšlí a snaží se najít ideální zvukový balanc.

Své první angažmá jste získal jako operní dirigent v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde jste se setkal s operními díly českého i světového repertoáru. Nestýská se vám někdy po opeře?
Máte pravdu, stýská. Má poslední operní produkce byla ve Slovenském národním divadle těsně před covidovou pandemií v roce 2020 Offenbachovy Hoffmanovy povídky. Mnohdy je těžké časově skloubit dirigování a hostování u symfonických orchestrů s poměrně delší přípravou nové operní inscenace. Ale nestěžuji si. V současné době jsem v jednání na další spolupráci s touto operní scénou. Operu mám velice rád.

Neztrácí někdy hudba své pozice právě i vlivem režijních přístupů v opeře? Jakou pozici má podle vašeho mínění dnes hudba v našich životech?
Teď budu parafrázovat podobné výroky, které již zazněly v minulosti od různých umělců v různých obměnách: „divadlo je určitá iluze a lidé chtějí prožít iluzi doby, iluzi okamžiku“. Dnešní trend je jiný, režie se dostává do popředí a hudba se někdy stává jen doprovodným prvkem bez ohledu na děj. Tento trend bude trvat tak dlouho, dokud si budou lidé na taková představení kupovat lístky. Určitým indikátorem obecného postoje publika je například návštěvnost inscenací legendárního režiséra Otto Schenka ve Vídni. Jeho operní inscenace jsou pořád vyprodané, hrají se celá desetiletí, lidé se na ně vracejí, po druhé, po třetí, po desáté, protože chtějí zažívat znovu a znovu tento komplexní zážitek spojení hudby, zpěvu, jevištního dění s estetickou hodnotou, tento “gesamtkunstwerk”, v němž všechno zapadá přesně do sebe. Hudba přináší emoce, sbližuje lidi různých generací a různých národností. Sbližuje je i jen tím, že se potkávají na koncertech, sdílejí stejný zážitek, o kterém pak mohou debatovat. Tahle lidská potřeba, myslím si, nemůže jen tak zmizet.

Jaké hudební období je vám nejbližší?
To je velice těžká otázka a nevím, zda na ni dokážu zcela přesně odpovědět… Celkově mám moc rád přelom 19. a 20. století, když vyberu namátkou – G. Pucciniho, G.Verdiho, S. Rachmaninova, B. Martinů, R. Strausse, R. Wagnera, I. Stravinského, A. Dvořáka, B. Smetanu, O. Nedbala, J. Suka, Z. Fibicha, W. Kilara, Ch. Ivese, E. Korngolda, M. Ravela, L. Fišera, Z. Lukáše, L. Bernstein, A. Coplanda, L. Janáčka, H. Berlioze, a mnoho mnoho dalších… Můj miláček je ale Franz Schubert.

Nač se těšíte v nadcházející sezóně vy sám?
Těším se vždycky na to, co mě čeká. Takže teď to jsou nejbližší koncerty a zájezdy s FOKem. Čekají mě hostování ve Španělsku, v Polsku, Německu a v Maďarsku. V Maďarsku budu dirigovat Svatební košile Antonína Dvořáka, které opravdu miluji. Domnívám se, že se jedná o jeho nejlepších vokálně – instrumentální dílo. Těší mě, že Budapešť je chce provést v českém originále.

Jste šéfdirigentem FOKu, hlavním hostujícím dirigentem Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, hostujete u dalších tuzemských orchestrů i u zahraničních. Jak se vám daří skloubit všechny své dirigentské aktivity?
Musím myslet především na to, aby bylo vše časově reálné a produkce bylo možné kvalitně připravit. Naštěstí se plánuje s velkým předstihem a má česká a německá agentura dokáže sladit harmonogram tak, aby bylo vše časově zvládnutelné.

Zlínská filharmonie má svůj koncertní sál, ne všechny orchestry jsou na tom tak dobře…
Ano, máte máte pravdu. Zlín má nový kongresový sál navržený světově známou architektkou Evou Jiřičnou, který převážně slouží Filharmonii Bohuslava Martinů a je opravdu krásný! Orchestr má své pevné zázemí a tzv. „svůj“ koncertní sál dobře zná a umí s jeho akustikou pracovat. To je samozřejmě nesmírná výhoda a můžeme být za něj opravdu vděčni. Na druhou stranu některé technické vybavení, nahlíženo optikou nově postavených špičkových koncertních sálů například v Polsku, tam chybí a není již jaksi vůle některé nedostatky dotáhnout, protože by bylo zapotřebí finančních prostředků, které není jednoduché získat. Jak vidíte, není nikde nic ideální. Zkrátka nové koncertní sály jsou vždycky otázkou peněz a preferencí a to nejdůležitější, akustika sálu, se někdy řeší až v posledních krocích, kdy už je jen malá snaha něco změnit, protože celkový vzhled budov má mnohdy přednost před funkčností.

Těšíte se na chystaný pražský sál – na Vltavskou filharmonii? Tam má najít FOK své zázemí.
Smetanova síň je krásný secesní sál s úžasnou atmosférou, skutečný architektonický skvost, nádherné prostředí, všude na vás dýchá genius loci. Smetanova síň však není výlučně koncertním sálem, sloužila a slouží i k mnoha dalším účelům. Doufám, že se naše Vltavská filharmonie začne brzy realizovat. A že také bude mít svůj koncertní sál Ostrava, Plzeň, Brno. Je třeba si uvědomit, že každá taková výjimečná stavba má z hlediska budoucnosti obrovský kulturní a společenský přesah. 

Když se podíváte za hranice, vidíte, jak nové koncertní budovy doslova nastartují kulturní život ve městě a jak se stávají novým podnětem pro další aktivity. Dokáží proměnit celý společenský život, rozvíjí se cestovní ruch, obchod a mnoho dalších věcí s tím vším spojených. Plně jsem si to uvědomil v souvislosti s Labskou filharmonií v Hamburku. Je to současně koncertní sál, hotel, vyhlídka, restaurace – obrovské kulturní centrum, které láká turisty.

Samozřejmě víme, kolik stála, že Hamburku finančně málem zlámala vaz. Ale teď je to najednou jeho hlavní deviza, z Hamburku se díky ní stala doslova kulturní metropole. Sám jsem byl překvapen, kolik koncertů za den se tam koná, jak mají vystavěnou abonentní řadu. A už teď se náklady do budovy vracejí. Právě Hamburk je dokladem toho, že kultura by neměla být na okraji zájmu, že její rozvoj příznivě ovlivňuje nejen společenský rozvoj, ale i rozvoj celé dané oblasti. Pevně věřím, že se o tom budeme moci již brzo přesvědčit i v našich podmínkách.