Dirigent Zbyněk Müller jako hudební ředitel opery Divadla F. X. Šaldy

Pro operu Divadla F. X. Šaldy nejste nováčkem. Soubor vás již měl možnost poznat jako hostujícího dirigenta. Jak hodnotíte dosavadní spolupráci?
Moje spolupráce s libereckým operním souborem začala – jak už to leckdy bývá – záskokem při představení Jakobína. Operní záskoky jsou vždy nejen jakýmsi zvláštním druhem uměleckých dobrodružství, ale také skvělým testem schopnosti okamžitých vzájemných reakcí ve vztahu dirigent – orchestr – jeviště.

Jaké byly ty první reakce v liberecké opeře?
Reakce a zvláště pružnost libereckého orchestru mě hned na začátku příjemně překvapila, a když jsem poté převzal dirigování i dalších repríz, můj dojem se ještě potvrdil – je zde pozitivní prostředí, které je základním předpokladem k čemukoli dalšímu.

Co vás přimělo přijmout nabídku na post hudebního ředitele?
Nabídka na post hudebního ředitele mi přišla od šéfa opery Karola Kevického ve vhodnou dobu. Není to dávno, co jsem ukončil třináctileté působení jako šéfdirigent Státní filharmonie Košice, což pro mě bylo mimochodem velmi krásné a obohacující období, a domnívám se, že jsem tam zanechal hlubokou pozitivní stopu. Intenzivní práce na symfonickém repertoáru dobře vyvažovala moje již dvacetileté angažmá v opeře Národního divadla v Praze, kde diriguji sice spoustu zajímavých titulů, ale k vlastním produkcím, které bych od začátku sám nastudoval a měl více než nepatrný vliv na jejich hudební podobu, se dostávám spíše výjimečně. Ačkoli – když se ohlédnu zpět – zajímavé výsledky tu jistě byly; snad bych mohl jmenovat Brittenovu Glorianu, Orffovy jednoaktovky Chytračka a Měsíc a nedávno Weinbergerova Švandu dudáka. Protože považuji možnost vlastní a kreativní práce za základní předpoklad dalšího uměleckého růstu, a nezdá se, že by mi současné umělecké vedení Národního divadla chtělo něco takového umožnit, přivítal jsem nabídku z Liberce, o které si myslím, že v tomto kontextu dává smysl a věřím, že naše spolupráce může být vzhledem k mým zkušenostem opravdu oboustranně prospěšná.

Jaké výzvy vás na nové pozici čekají?
Myslím, že to trochu víc poznám, až se opravdu ponořím do problematiky každodenního provozu. Přesto se některé výzvy již začínají rýsovat. Například bude žádoucí společně s novým sbormistrem Tadeášem Tulachem systematicky pracovat na zvyšování hudební flexibility sboru. Nutno je vždy připomínat, že sbor to v opeře nikdy nemá na jevišti lehké a vlastně jen málokdy má z hlediska prostoru a herecké akce pozici takovou, aby mohly čistě hudební a pěvecké kvality vyniknout, ale je potřeba stále usilovat o vzájemný kontakt a jakousi hudební empatii. Protože je ale i sbor velmi pozitivně naladěn, vůbec nepochybuji, že se to bude dařit. Též v orchestru je možné neustále rozvíjet tolik důležitou ansámblovou hru, vzájemné poslouchání se a hráčskou kulturu. Pořád, i po těch dvaceti letech, kdy jsem kvůli divadlu opustil místo sólohobojisty Pražské komorní filharmonie, jako kdybych ze sebe nemohl smýt, a ani samozřejmě nechci, onu zkušenost s prací na vyváženém a kultivovaném orchestrálním zvuku, kterou se snažím pořád přenášet do prostředí, ve kterém se zrovna pohybuji, byť v opeře zrovna na tohle tolik času obvykle nezbývá. O to účinnější jsou ale v tomto smyslu koncerty, kterých by možná mohlo být o něco víc, pokud to provozní možnosti dovolí. Určitě není dobře, že je orchestr nedostatečně početně obsazený a vlastně neustále musí brát výpomoci. Byť to je zavedená praxe a jistě k ní byl nějaký důvod, nepovažuji to za optimální a budu iniciovat nějaké změny v tomto smyslu.

Je jednou z výzev také řešení zázemí pro umělce?
Bezpochyby ano. Nedávno jsme debatovali s ředitelkou Lindou Hejlovou Keprtovou a se šéfem opery Karolem Kevickým o možnostech, jak toto zázemí v Šaldově divadle, které je opravdu poněkud nevábné a stísněné, zlepšit. A k mému překvapení se nějaké možnosti zdají reálné – včetně zvětšení orchestřiště. Zatímco význam kvality zázemí, například prostoru v šatnách, je dlouhodobě sice důležitý, ale nemá tak jasný a okamžitý vliv na úroveň umělecké produkce, protože se asi vysloveně nedá tvrdit, že umělec bude lépe hrát, zpívat nebo dirigovat, pokud má lepší nebo větší šatnu, naopak změny v orchestřišti mohou být něco dost zásadního.

Můžeme tedy v liberecké opeře očekávat kvalitnější zvuk?
Při poslední premiéře pan kolega Paolo Gatto vyzkoušel s úspěchem nové posazení orchestru, které má blahodárný vliv na kompaktnost zvuku. Postupně budeme toto posazení aplikovat i na další tituly. Vůbec – otázka zvuku, jak jsem již naznačil, je pro mne naprosto klíčová a dopracovat se zvláště v menších divadlech ke zvuku krásnému, kulatému a kompaktnímu je nesmírně obtížné, neboť negativní roli tu sehrává jednak malé obsazení smyčců, které bohužel nemůžeme změnit, ale i celkově malý akustický prostor. Je to trochu jako hrát ve skříni – kdo hraje na nějaký hudební nástroj, sám ví, jak propastný rozdíl v kvalitě jeho výkonu může být v různých akustických podmínkách. Ještě zde mohu zmínit, že vnímám jako velký nedostatek také absenci jakéhokoliv prostoru v zázemí Šaldova divadla, který by byl použitelný, byť jen na malou ansámblovou zkoušku u klavíru před představením. Někdy stačí i jen chvilka k osvěžení některých hudebně problematických míst, které se v každé opeře najdou. Ale i o tom jsme jednali a velmi mě těší, že zde nacházím pochopení, a věřím, že nějaké řešení se podaří najít.

Plánujete nějaké zásadní změny?
Zásadní zcela jistě ne, protože liberecká opera funguje, a to velmi dobře. A co funguje, je třeba v první řadě “nerozvrtat”. Takže případné změny budou spíše postupné, uvážlivé. Opravdu nejsem typ revolucionáře, který někam přijde a rychle zajistí ve výjimečných případech dechberoucí výsledek, častěji bývá výsledkem takového stylu spíš spoušť a rozvrat. K tomu všemu, co jsem již zmínil, bych ještě dodal, že je mi velmi sympatická snaha šéfa opery poněkud rozšířit okruh externě spolupracujících sólistů o ty zahraniční, protože se jich tu v našem českém „rybníce“ nebo poblíž pohybuje více, než by se na první pohled zdálo, jen se o nich příliš neví, nejsou podchyceni renomovanými agenturami.

A vy osobně máte už nějaké zahraniční umělce vytipované?
Již jsem některé při předzpívání sám slyšel a v příští sezoně se u nás objeví. Jistě je to spojeno s určitou mírou rizika, ale připadá mi, že stojí za to jej podstoupit.

Máte už vyhlédnuté nějaké konkrétní tituly, které byste rád do budoucna uvedl?
To je zatím poněkud předčasná otázka, a i kdybych znal odpověď, tak nic neprozradím. Ale nějaké plány jistě velmi brzo přijdou, jen co ještě trochu víc poznám prostředí a jeho možnosti, včetně možností sólistů.

Jakožto hudební ředitel opery budete společně se souborem k dispozici též baletnímu a činohernímu souboru, jak se těšíte na tuto spolupráci?
Musím se přiznat, že balet jsem dosud nikdy nedirigoval a obdivuji dirigenty, kteří to umějí, protože jsem si vědom specifické obtížnosti, kterou představuje zejména volba vhodných temp. Baletní díla ovšem obsahují spoustu krásné hudby, takže pokud budou mít tanečníci se mnou zpočátku trochu trpělivosti, rád tuto výzvu přijmu. Spolupráce s činohrou může být též velmi zajímavá, jistě lze v této souvislosti připomenout, že velcí skladatelé psali hudbu k divadelním hrám, která se dnes hraje koncertně ve formě suit. Na tento fakt jsme v současnosti možná trochu zapomněli, asi i proto, že dnes se živá hudba při činoherních představeních používá naprosto výjimečně. Ještě bych chtěl dodat, že myšlenka vzájemné spolupráce jednotlivých souborů, místo toho, aby mezi sebou třeba sváděly nekonečný a vítěze nemající souboj, například o prostor na jevišti, mi připadá skvělá a určitě budu podle svých možností a schopností dělat všechno pro to, aby se ta spolupráce dařila a vedla k zajímavým a atraktivním projektům.

Od roku 2019 působíte na Hudební fakultě AMU v Praze, kde se věnujete výchově mladých talentů a mimo jiné vyučujete předměty Dirigování orchestru nebo Studium operního repertoáru. Obohacuje vás tato pedagogická zkušenost?
Pedagogickou činnost, pokud jí není únavně mnoho, vnímám opravdu jako obohacující. Jednak si člověk některé věci musí sám ujasnit, aby je mohl v jasné podobě předávat, a jednak je nesmírně zajímavé u studentů sledovat vývoj. Snad je přirozené, a pokud pamatuji, bylo to tak i za mých školních let, že ve výrazné menšině jsou ti, kteří dávali studiu opery víc, než je nutné ke splnění studijních plánů. Ani já sám jsem si ještě za dob studií na HAMU nemyslel, že budu operu dělat. Ale během studia to v některých dozraje, obvykle spolu s dobrou příležitostí u nějaké produkce asistovat, což se ostatně děje i v Liberci, a určitě i toto budu podporovat.

Jak vnímáte dlouhodobý záměr opery DFXŠ spolupracovat s dětskými hudebníky a zapojovat je do operních inscenací jako interprety?
Je to podobně skvělý záměr jako iniciovat spolupráci mezi soubory. Všechny tyto iniciativy přitáhnou k divadlu pozornost i té části veřejnosti, která by jinak třeba do divadla nezašla, nový pozoruhodný projekt Cesta je toho příkladem. Není také jistě třeba nijak vysvětlovat, že zapojení dětských hudebníků je skvělá investice do budoucnosti. Všechny takové počiny jsou samozřejmě mimořádně náročné z produkčního hlediska, protože se zde „vyrábí“ něco nestandardního, s čím nejsou zkušenosti a co narušuje běžné zkouškové i jiné divadelní procesy. Ale zde vidím jednu z výhod menšího divadla, kde je logicky méně překážek všeho druhu než ve velkém operním domě.

Co vaše mimohudební aktivity? Naleznete v Liberci možnosti, jak kromě dirigování aktivně trávit svůj čas?
Rád trávím čas v přírodě, v létě na kole nebo pěšky, v zimě běžky, děti už jsou dospělé, takže s manželkou. V okolí Liberce jsme nachodili docela dost kilometrů, ale zdaleka ne tolik, aby nebylo, co dalšího poznat. Na některá místa se rádi vracíme a máme je již spojena s konkrétními zážitky; v hlavě mi uvízla třeba hezká vzpomínka na kočičku, která se k nám připojila v Kryštofově Údolí a vylezla s námi skoro až na Ještědský hřbet, přestože jsme učinili bezpočet pokusů jí vysvětlit, že jít s námi je neperspektivní. Ale pak šla naproti rodina s vlčákem, a ten se na ní vrhl. Naštěstí v poslední chvíli stihla vylézt na strom, ale pak už jsme ji neviděli, tak jen doufám, že to celé dobře dopadlo.

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí ve vaší nové umělecké pozici!