Imaginární krajina a lesy, které se nevypaří
Krajina, jakou svět neviděl
Fatamorgana je především akustickým a scénickým obrazem se zásadním podílem světelného designu, nicméně jeho hlavním autorem je choreograf, a to hostující polský umělec Paweł Sakowicz. Vnímat tuto performativní událost je náročné a domnívám se, že je vhodné k ní jako k podobným přistupovat jinak, než vycházet z pojmu divadelní inscenace. Jedná se spíše o událost na pomezí koncertu elektronické hudby a instalace, kterou tvoří pohybující se těla performerů a světelný design (Václav Hruška) ve spojení s jednoduchou scénografií (Valentýna Janů).
Abychom se do tohoto výjevu mohli ponořit, musíme se připravit právě na minimalismus, na abstrakci a jen na subtilní, sotva naznačenou linku vývoje, který prodělávají performeři či tanečníci v tomto obraze. Jde o metaforu krajiny, tedy si představme, že vstupujeme do namalovaného zátiší, romantického, nočního. Něco jako Kosárek, ale trochu hororový. Přivítá nás tma a elektronický zvuk, jen velmi pozvolna na scénu přicházejí tanečníci v černých kostýmech s letmými záblesky třpytek a nikdo snad na začátku ještě netuší, že tato nastolená dynamika zůstane téměř nezměněná po celou dobu performance.
Postavy, které se v prostoru pohybují, působí, jako by pozorovaly a číhaly, ovšem pozorovaly neviditelné a číhaly na tušené, neboť scéna je prázdná a její zadní prospekt tvoří černá draperie nařasená jako opona barokního divadla. Performeři připomínají objekty, sochy, skály bez života. Připustíme-li, že se nacházíme v neurčité přírodní scenérii, připomíná úsvit nebo soumrak v lese, světla evokují červánky a zvuk deště v lese vyvolává až fyzické vzpomínky na vlhkost na rukou i v plicích, jakou samozřejmě ve sklepení divadla nemůžeme ve skutečnosti zachytit.
Performeři sebe i diváky začínají nenápadnými gesty lákat k prozkoumání neviditelného světa kolem sebe. A zde vidím jeden zádrhel, a sice že tento průzkum provádějí jen jako tanečníci, jejich pohybu chybí příslušné impulzy a vnitřní napětí i dynamika, kterými by nám zpřítomnili imaginární les. Vidíme je pohybovat rukama, ale cítíme, že ve skutečnosti sami nemají realistickou představu o tom, jaká krajina je kolem nich, jejich ruce s pohybují elegantně, ale chytají do nich vzduch, ne imaginární větvoví. Vše je příliš „jako“. Taneční technika v takové situaci skutečně naráží na svoje limity, choreograf to ovšem sám ani nemůže korigovat, protože neví, že by mohl využít techniky jiné, přiléhavější a výmluvnější.
Brzy jsou však diváci vtaženi do hlasitého přívalu elektronické hudby a tanečníci tvoří, stále ve stejné pomalé dynamice, jisté skupiny, plaše navazují kontakt, tápou, koří se krajině. Ve světle se pohne i opona a dění na scéně evokuje nové obrazy, zamlžené údolí, přes které přelétá pátrací vrtulník. Do hudby a pohybu se vkrádá rytmus, třes rukou a celých těl se mění na tanec, jako by se postupně dostávali performeři do transu, do kterého je ale nepřivedl omračující pohyb, ale spíše meditace. Do hlasitějšího nosie padá opona, ale odhaluje jen další plán, novou oponu zářící rudě jako oheň ze sopečného jícnu nebo požár na obzoru. Asociují se další obrazy, zatímco postavy vstupují nesměle do obrazu. Bizarní, fantomická krajina, která neexistuje, akustický obraz se uzavírá. Vtipnou mimovolnou tečkou jsou pomrkávající oka požárního zabezpečení na stropě.
Nutnost maximálního soustředění je zásadní podmínkou, aby publikum přijalo tento tajuplný minimalismus, ve kterém jsou zcela a naprosto odkázaní jen na vlastní představivost a asociace své mysli. Mistrovství spočívá v udržení napětí a v odolání touze po prudším pohybu. Performeři jsou i jako osobnosti zcela podřízeni své pozici v obrazu, v pohybující se malbě, nevytvářejí trvalé vztahy, jejich charaktery se musí formovat z naprostých maličkostí. Rozhodně to není podívaná pro každého, ale také jistě není zbytečné se o proniknutí do ní pokusit.
Nekorektní fejetorecenze o lesích, které možná nezaniknou
A jak to bylo oněmi Lesy, které se nevypaří skupiny mladých tanečníků pod vedením Alice Minar? Dovolte mi nabídnout dva odlišné přístupy. Nejprve se ponoříme do volného pole asociací a nabídnu vám všechny i bizarní dojmy a obrazy, které choreografie vyvolává nezávisle na tom, jak je komunikována (mezi diváky je beztak mnoho těch, kteří v hloučku před zavřenými dveřmi sálu říkají „já anotaci nečtu, nechám se překvapit“). Tak to zkusme. Protože třeba já ji sice čtu, protože zpracovávám zpravodajství, ale právě proto si pak detaily nepamatuji, protože informací mi prochází pod rukama nezměrné množství. Vzpomínám si jen, že název evokuje les i environmentální katastrofu… A mám v mysli vzpomínku na poetickou Permeanci, ve které jsme společně oslavovali vodu a skrytý život v přírodě, a Devourera, v němž člověk splýval s objektem a metamorfoval.
Divadlo X10 má samo o sobě takový postapokalyptický nádech, připomíná kryt. Sedm postav oblečených v černých kombinézách a podivných maskách, které jim kryjí celou hlavu, mohou trochu upomínat na jeden z principů sóla Devourer – kdy je kostým extenzí postavy, zároveň její integrální částí a nese i část obsahu či významu. V případě Lesů je kostým spíše kostýmem, rekvizita rekvizitou a maska maskou. Nepocítila jsem totéž propojení, které by evokovalo biologickou provázanost, nebo vytvoření nové bytosti, ačkoliv pole pro asociace je i tady velmi široké. (Samozřejmě že se nemusíme bavit o tom, že jsme opět v oblasti tanečního umění, kde nejde o výslovnou pohybovou excelenci, ale o předávání významů.)
Postavy se svými neurčitými pohyby probouzejí a doslova rozlézají po celém prostoru, kterému jinak dominují kratší tyče z papíru, spojené lepicími páskami, jako ulámané větve stromů. Jejich konce jsou však zužující se, a tak připomínají také dalekohledy anebo oddělené hlavně pušek, případně bodáky. (A motiv boje pak ne a ne asociační množinu opustit. Tanečníci se postupně přestanou pohybovat jako zvířata a mění se v bytosti zkoumající jej vědomě, jako by to bylo zaměřovači, zeměměřiči, točí se s tyčemi v rukou pravidelně, tak jako železné hobliny pod vlivem magnetu.
Scénu osvěcuje bílé světlo rozbíjené mřížkou, které vystřídá žlutý přísvit, jaký by snad mohl panovat na poušti. Asi takové, jakou po sobě zanecháme. Bytosti připomínají termity, kteří se chystají pohltit poslední uschlé dřevo, které zbylo na zničené zemi. Chroustavé zvuky, minimalistická hudba (skutečně hudební motivy, ne jen sound).
Když se bytosti vztyčí, připomínají masopustní maškary. Pod jejich rukama vzniká nová krajina, nejen z papírových trubek, ale také z kovových konstrukcí. Ty stojany evokují nemocnici… Interakce s publikem je nenápadná a nenásilná. Lidé se baví. Části konstrukce, z nich visí kulaté míčky, připomínají historické zbraně, palcáty nebo spíš řemdihy. Asociačním skokem mi na mysli vytane vtip Pavla Kantorka a směji se možná na nepatřičném místě. Jeviště z poloviny zeje prázdnotou. Papírové role u zdi připomínají řadu vyrovnaných pušek. Už zase. V Pěně dní Borise Viana byla líheň hlavní, které musela zahřívat lidská těla, aby vyrostly. Hřejeme si zbraně na prsou, doslova.
Postavy začínají tyče sestavovat do delších kusů, teď už konečně připomínají kmeny, ne zbraně. Ale přesto se někomu ještě zbraň v ruce objeví, vypadá jako asijská… Modré polární světlo. Amundsen nebo loď mrtvých, pomalu plují prostorem. V postapokalyptické krajině a pustině se krajem s uschlými lesy točí vysílače a hledají nebo přijímají signál. Jako dívat se na palubní desku a její přístroje. Kdo volá? Rovnováha v měsíčním světle (ale balancování je estetičtější třeba v Thin Skin). Dění podbarvuje kosmická hudba.
Teď nastává akce s kostýmy, nevíme, proč si je vzájemně upravují. Potřebujeme to vědět? Cítím, že už nemám motivaci něco se dozvídat, nechtějte po mně, abych vám všechno vysvětlila. Co když tam fakticky není vůbec nic než jenom hra s předměty? Ústřední postava najednou vypadá jako ježek. Rituál, kterému nikdo nerozumí. Totemy. Šamani. Západ slunce. Tanečníci odhalují deformované kostýmy, asi odraz nějakého vnitřního narušení… Hrají si s našimi pozůstatky, jsou to naši potomci nebo mrchožrouti? Disharmonické zvuky sfér, ze kterých se vyklube povědomá melodie. Konečně rytmus. Vznikla skulptura, figurální motiv, vlys. Je po osmé a kamarádka píše na WhatsAppu, že v Hybernii se už začalo hrát, takže k sousedům už to fakt nestihneme.
Nyní můžeme posoudit, do jaké míry se toto pozorování a asociování míjí nebo shoduje se záměrem choreografky. Tedy být zase trochu vážný a dělat svou „práci“. Máme hledat les okolo nás a v nás, surrealistickou snovou krajinu (ta by tu tedy byla, souhlasím). Nuže: skutečně jsme viděli les, ale měl by to být les napolo metaforický – musíme si domyslet prostředí, tak trochu jako ve Fatamorganě (dejme tomu, že by nám třeba pomohlo víc světel do modra nebo do zelena?) a tanečníci jsou jednotkami jeho biologického systému. Proto jsou odosobněni a nemůžeme se s nimi ztotožnit jako s figurami, postavami.
Humanoidní pohyby jsou rozbíjeny animálními instinkty a reakcemi. Jejich akce na zemi zpočátku naznačuje generování energie z půdy, z kořenů, což zase má dvojí význam, jeden konkrétní, neboť stromy mají kořeny, druhý abstraktní, protože slovo kořeny používáme v přeneseném významu i my, pro jevy a vztahy, které nás vyživují duševně, ne skutečnou mízou. Skupinou tanečníků pak taková pomyslná míza koluje. Divákovi pomůže vzpomenout si na to, jak popisuje les Peter Wohlleben, mohou si pak do performerů projektovat cokoliv a kohokoliv z toho pozoruhodného komunikačního a výživového systému, který je lidským očím neviditelný, ale vytváří síť života. Je možné, že je tady i zdroj jisté inspirace – neb jde o německého autora a soubor má v Německu mnoho rezidencí.
Černá barva kostýmů je poněkud příliš depresivní, na to, že sdělením má být vlastně jistá naděje – že se les nevzdá a přežije i člověka. Slovíčko „nevzdá se“ působí vzpurně a bojovně. Možná tedy že není zcela „mimo“ ani ta původní asociace se zbraněmi. Les se přeci může nepříznivým okolnostem i bránit, proč by ne? Kolikrát v něm má člověk pocit, že je obklopen inteligentní silou, která rozumí, vnímá a chápe, tedy je možná schopná i akce nebo se k ní evolučně vyvine.
Jinak lze tradičně kostým a rekvizitu, kterou manipulujeme rukama či tělem, vnímat jako extenzi performerova těla (pokud Marshal McLuhan zarotuje v hrobě vždycky, když si vzpomenu nebo v debatě připomenu jeho koncept extenze člověka, napojen na turbínu by mohl vyprodukovat slušné množství elektrické energie). Ta v sobě spojuje klasicky protichůdné aspekty: některé pohybové variace umožní, jiné naopak nedovolí, možnosti pohybu, ale i použití smyslů, jsou současně blokované i rozšiřované. To platí i o vnitřní vrstvě kostýmů, jejichž odhalování přichází až postupně v závěru, stále je zdůrazňována nelidskost postav, které se pohybují, často esteticky, ale zcela jistě neztvárňují nás.
Oceňuji hudební krajinu Vi Huyen Tran (ehm, proč se v kreditech v Piece of Pleasure píše variantou Vi Tranová, je v tom nějaký systém nebo účel?) a sugestivní světelný design Raquel Rosildete, který vytváří různé atmosférické změny, zamlženou krajinu, poušť nebo polární záři.
Devourera a jeho propracovaný koncept Woods nepřekonají, ale publikum rozhodně baví. Že dokázaly zaplnit X Desítku i ve chvíli, kdy proti nim v Hybernii řádili tanečníci Jana Martense, svědčí o tom, že kolem tohohle nenápadném divadla skrytého za Kafkovou hlavou, se etabluje divácká základna, a aniž by o tom někdy někdo referoval, objevila se tu nenápadně další, alespoň částečně taneční scéna. A to je dobře, protože já bydlím jen o tři bloky vedle a můžu si na představení odskočit kdykoliv!
Fatamorgana
Choreografie: Paweł Sakowicz
Hudba: Agnė Matulevičiūtė
Dramaturgická spolupráce: Jan Horák
Scéna: Valentýna Janů
Kostýmy: Paweł Sakowicz
Světelný design: Václav Hruška
Hrají: Lukáš Adam, Sára Arnstein, Jan Bárta, Adéla Gajdošová, Karolína Růžičková, Natálie Řehořová
Česká indoor premiéra: 16. 6. 2023, Studio Hrdinů
Woods Won’t Vaporize
Umělecké vedení a choreografie: Alica Minar
Umělecký výzkum: Dorota Michalak, Alica Minar
Performance a tvorba: Adela Maharani, Eduard Adam Orszulik, Helén Tamaskó, Lenka Vořechovská, Milena Romanenko, Neus Montané, Suze Vonk
Dramaturgie: Zuzana Žabková
Pohybová spolupráce: Breeanne Saxton
Text a výzkum: Katarína Bakošová
Hudba: Vi Huyen Tran
Scénografie a kostýmy: Anna Poleteli
Asistence při tvorbě scény a kostýmů: Hana Brandejs
Světelný dizajn: Raquel Rosildete
Produkce: Lauren Fitzgerald and Alica Minar & col.
Premiéra: 19. 6. 2023, Divadlo X10
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
