Divadelní Flora 2025 (3): M/OTHERS odhalují vztah mezi generacemi i stereotypy tanečního umění

1. Nejprve do proudu vědomí…
Eszter je 55 let, Erzsébet 81 let. Matka a dcera, dvě generace, přitom už dvě zralé ženy – ten rozdíl se kupodivu nezdá příliš výrazný. A Eszter Salamon právě tuto myšlenku v choreografii zvýrazňuje tím, že před obě staví jen zvládnutelnou výzvu. Obě ženy spolu sdílí fascinující okamžik jevištní sounáležitosti, intimitu dvou bytostí, které si navzájem předávají oporu – jednoduše, fakticky, fyzicky (hledání metafor je povoleno, ale ne nutno). Jde o výsostně minimalistickou událost: jsou oblečeny v černém a kostým je bez ozdob, leží na bílém čtvercovém pódiu, na něž svítí neměnné bodové, přiměřeně rozptýlené světlo, zvuk či hudba nejsou přítomny naprosto žádné. Jen absolutní ticho, které by se dalo krájet. Neslyšíme ani dech svých sousedů, tam slavnostně situace působí. Zavrnění mobilního telefonu nebo omylem upuštěný předmět, zakašlání nebo povzdech, to vše zní v prostoru jako výstřel s ozvěnou.

Ženy na podiu obklopeném diváky ze všech čtyř stran zachovávají neměnnou dynamiku svých pohybových interakcí, složenou z mnoha interakcí, vycházejících z prvotní pozice na zemi, kdy jedna objímá druhou, jako kdyby inscenovala obraz piety. Pokud se týká dynamiky díla, jde o diváckou výzvu, kdy jsme nuceni být ve střehu nikoliv z důvodu rychle se měnícího pohybu, ale naopak kvůli jeho pomalé proměně, taženosti (ale ne zpomalení, vše plyne v reálném čase!), jako když pomalu a pečlivě hněte těsto. Gesto po gestu, pohled po pohledu, póza po póze. Užívání si pozice, do které se těla zaklesnou, držení za ruce, držení v náručí, napínání svalů. Celou hodinu. Je to jako pohybová meditace, zkouška pobytu v přítomnosti, zkouška pro roztěkané mysli i oči. Tím, že na sebe jako publikum vzájemně vidíme, můžeme to své těkání i trochu monitorovat, náhlé prázdno v pohledu, který ulpěl v nekonečnu, nervózní přeskakování pohledu po sousedech, je to skutečně zkouška a zároveň usvědčení se z toho, jak dalece upadla naše schopnost vydržet pozorností tady a teď, kde se děje něco slavnostního, i když prostého, zásadního, i když každodenního.

Pohybové partitury nejsou na pohled náročné, ale každý, kdo si někdy zkusil provádět pohyb v takovému soustředění a s tak přesně odměřeným trváním sekvencí, si jistě uvědomí, jak velkou energii udržení pomalé dynamiky ve skutečnosti vyžaduje. Matka s dcerou střídají pozvolna různé polohy vleže, na zemi i ve stoji, proplétají se jejich končetiny, pokládají ruce, nohy i hlavy na více i méně pravděpodobné plochy těl, často strnou v pózách v osové souměrnosti, protože udržují protiváhu, tah a protitah, tlak a protitlak, když na sobě spočívají, nebo se drží za ruce, v maximální důvěře vychylují těžiště z os a vědí, že ta druhá prostě nepustí, dokud nepovolí obě najednou nebo se jejich torza nestočí do úlevné spirály…

Protože to je princip a obraz a skutečnost. Matka s dcerou si v určité životní fázi jsou rovny a pak si začnou vyměňovat role, ale také je mohou současně a vzájemně sdílet – být si oporou, rovnoprávnou, téměř, jako kdyby byly sestrami (což z duchovního hlediska docela dobře být mohou, protože to, že se do téhle inkarnace narodily ve dvou různých generacích, je podružná okolnost). Zaklesnou do sebe nohy, nalehnou jedna na druhou, a přitom se také pozorují a udržují oční kontakt. Matka těká očima, usmějí se na sebe, jako by si vyměňovaly smluvené znamení a signál, jemuž rozumí jen ony dvě. Jako sousoší, jako blíženkyně, v pozicích, které jsou namáhavé, ale nikoliv krkolomné. Vzájemně si spočinou v náručí. Chvíli pomyslně chová matka dceru, ale pak zase dcera matku, střídají pozice podpory a opory, cyklí své role a úlohy.

Ticho rozčísne jen několik slov, která jedno po druhém vyslovuje dcera a matka opakuje. Je to několik výroků verbalizujících vědomí, že život není pro rozdílné generace jiný, rozdílný je způsob, jak jej nazíráme a jak se ke světu kolem nás vztahujeme. A existuje-li rozdíl, pak není určen tím, že patříme k jiné generaci, protože život existuje tam venku nezávisle na nás. Opakuje se slovo partitura, „score“. Možná v pohybovém, možná v hudebním, možná v úplně jiném smyslu. Není to důležité, nás ukolébává vzájemná pozornost žen. I když si povrchním pohledem můžeme uvědomit a obdivovat sílu starší z nich, do jejíhož výrazu zdá se píše čas už víc jak sedm dekád, a přece se v jejím těle udržuje síla a je pružné i rovné, je tedy i zcela „přízemně“ pro nás inspirací. A jejich vědoucí pohled, sršící z očí do očí jako elektrický proud, i ten je inspirací. Kdy jste se naposledy podívali své matce do očí a pocítili skutečné spojení, kdy??

V programu se píše: „Salamon zde navazuje na svůj dlouhodobý zájem o nazírání lidských vztahů coby způsobů bytí ve světě, v nichž se často zaměřuje na ženskou subjektivitu, feministické genealogie a vícegenerační vztahy. (…) M/OTHERS skýtá vzácnou příležitost být přímou součástí ojedinělého výzkumu vztahů vznikajících mezi těly matky a dcery. Mezi těly toliko podobnými, ale i nesoucími různorodé vrstvy paměti a zkušenosti. A zároveň i mezi těly, která byla kdysi jedním, a zůstávají tedy již navždy neodlučitelně propojena. Koncentrovaným smyslovým prožitkem tak můžeme i my diváci intenzivně spoluprožít tento taneční akt plný empatie, péče a přívětivosti vůči sobě navzájem.“ Ne vždy se ztotožňují s tím, že choreografie a performance pojednává skutečně o tom, co autoři uvádějí ve svých anotacích a intelektuálních úvahách, ale s touto definicí se nelze než ztotožnit. A poděkovat za možnost být při tom.

2. A co na to divák? (Parafráze diskuse)
S Ezster Salomon jsme měli možnost se setkat a popovídat si o jejím vztahu k tanečnímu umění i osobní historii v něm. Předcházela tomu však debata, jejíž části stojí za to také reprodukovat a/nebo parafrázovat, protože by bývalo zbytečné klást otázky, které už jednou padly. Diskuzi s diváky vedla Bára Čermáková, která se jako PR manažerka, tlumočnice a v dalších profesích pohybuje v prostředí současného tance a performing arts mnoho let. Ona nám otevřela první dvířka k tvorbě Eszter Salamon a k pozadí vzniku duetu M/OTHERS.

Vstupujeme do tématu intimního prostoru. Jak dalece na otevřené scéně a diváky obklopeny žijí ženy ve svém performativním vesmíru odděleny od publika, a do jaké míry se přítomností lidí nechávají ovlivnit?

Eszter: Nejsme od diváků odděleny oponou, ostatně tu ani žádná fyzicky není přítomná. S otevřeným prostorem a obklopením publikem jsem počítala od začátku. Pohybujeme se trochu jako sochy a nabízíme různé úhly pohledu. Není tu žádný frontální pohled. Každá část publika vidí něco jiného, diváky ale také zveme, aby byli přítomni s námi. Jejich těla a jejich pohledy a jejich dech a jejich gesta… Nevyhledáváme ale interakci záměrnou, není to součástí partitury naší choreografie, ale necháváme věci, aby se děly, v ten okamžik spolu v jednom místě žijeme všichni spolu. Soustředíme se na úchop, na dotek kůže, na naši blízkost, naši váhu a dotek. Ale neznamená to, že bychom byly „vypnuté“. Vzniká tu kompozice a během ní vidíme a slyšíme, co se děje kolem.

Prostor: těla na piedestalu a diváci rozesazeni v blízkosti kolem. Je na stejném principu koncipovaná celá série Monument, jejíž součástí je performance M/OTHERS, která nese číslo 0.7?

Eszter: V celé sérii vzniklo už jedenáct projektů, byl i nultý, číslování je složitější. Některé z projektů byly určeny pro kukátkové divadlo, jiné jsem představila v muzeích a ve veřejném prostoru s ohledem na jeho architekturu. M/OTHERS je ale jediná choreografie, která pracuje právě s tímto rozmístěním, byť už jsem k takovému řešení v minulosti sáhla.

Zásadní divácká percepce 1 – ticho: „Děkuji za tenhle kus, který jsem přesně potřebovala vidět. Děkuji za klidný bezpečný prostor a za to ticho. Někdy když jsem na představení, ve kterém je použitá hudba, ovlivňuje sama moje emoce. Tady jsem byla jen se svými vlastními myšlenkami a měla jsem čas zpracovat své pocity, analyzovat vaše pohyby, které sice vypadaly velmi jednoduše, ale všimla jsem si napětí vašich těl. Děkuji, že před publikum předkládáte tuto výzvu, bylo vidět, že někteří lidé si dávají záležet, aby nezpůsobili žádný hluk, ale zvuk je součástí bytí. Byla to skutečně výzva, úmyslná?

Eszter: Publikum samozřejmě provokuji ráda. Dělám to už asi 35 let. Za touhle performancí je dlouhá historie. Moje matka byla pedagožkou lidových tanců, já jsem šla studovat balet, maďarský folklór také, zkrátka tanec jako umění, i populární. Když mi bylo deset a šla jsem na konzervatoř, musela jsem na internát, tam vzniklo fyzické oddělení od mé rodiny. V roce 1991 jsem odešla z Maďarska úplně.

Spolupráci na tomhle duetu jsem matce nabídla já. Začala jsem tvořit celou sérii Monuments, což mě dost zaneprázdnilo, zahrnovala životní příběhy několika umělců, na které jsem chtěla obrátit pozornost, udělat jim místo na scéně, nebo alespoň vyprovokovat diskusi. A chtěla jsem to sdílet i s ní. Poprvé jsem ji pozvala ke spolupráci v roce 2005 na projektu Maďarské tance, kde se mnou vystupovala a spolu s ní také můj bratr Ferenc, který pro představení udělal hudbu.

Jedním z cílů, a třeba i provokujících, je poukázat na to, jak je stárnutí stále vylučováno z kontextu tanečního umění, nejvíc v baletu, od kterého jsem začínala, a kde tanečníci odcházejí, když je jim přes čtyřicet. Tělo, především ženské, je vyloučeno. Je to určitý druh „fašismu“, řečeno v uvozovkách, protože on se dnes rozmáhá ve všem…

V rámci série Monuments jsem ve Spojených státech pracovala se dvěma umělci, s tanečnicí Valdou Setterfield a s Gusem Solomonsem Jr. Oba zemřeli v roce 2023. Už dlouho se zabývám prací se stárnoucími těly, a ne s mladými tanečníky. Jejich těla mohou být krásná, plná síly. Ale také, jak to jen říci, extrémně normativní a kapitalistická. A utlačující.

Je to jeden velký projekt. Kladu si otázky: Čím mohou těla na jevišti být? Nejde jen o to, co s sebou na scénu přinášejí. Pro každého z nás je to téma, i když jinak, záleží na tom, co máme za sebou, jaké kořeny. Stárnoucí těla, tělesnost v choreografii. Moje matka například, jak jsem říkala, byla taneční pedagožka, nikdy ale nebyla performerkou, a to byla zase výzva pro ni samotnou. Překonat nějaká svá přesvědčení, která v sobě člověk má jako víru – věříme v církve, ideologie, věříme konceptu profesionálního umění, tanečních škol, to je hegemonie v uvažování o těle. … Moje matka se v 75 letech stala tanečnicí, což by třeba nevyvolalo nijak velký poprask v Japonsku, ale v Evropě je to ještě divné. Tohle je jedna z mnoha vrstev, je to jako otvírat matrjošku.

Tahle vrstva je ta vnitřní, intimní. Jiná je politická, feministická: Co to znamená, když na jevišti ukážeme dvě ženská těla v jejich intimitě, v situaci prodchnuté solidaritou a empatií? Zároveň jsme to my dvě a učíme se, jak se sebe vzájemně dotýkat, koexistovat spolu a zároveň ty chvíle sdílet s ostatními.

Celý ten projekt má několik rovin, každá je relevantní a důležitá něčím jiným, tedy alespoň pro mě. Nechtěla jsem ale, aby to byla choreografie o nás dvou, jen jako o matce a dceři, není to o nás konkrétně. I když jsou tu přítomna naše těla. Minulý rok jsem ale vytvořila další dva duety pro dvě dvojice matky a dcery, první je Sulekha Ali Omar a Safia Abdi Haase, druhá dvojice Christine Nypan a Drude Haga. Ten projekt už probíhal, zase duety, u kterých nepřemýšlím o choreografii jako o produktu, který má na repertoáru nějaký soubor, ale jako o prostoru pro těla.

Je tedy duet M/OTHER součástí projektu Mothers and Daughters, předcházel mu, nebo má úplně samostatnou genezi?

Premiéra Mothers and Daughters proběhla v říjnu 2024. Na obou duetech pro zmiňované páry jsme pracovaly několik let, ten proces probíhal nezávisle na tvorbě mého duetu s matkou. Koncept je stejný, jde o sdílení času a fyzického doteku, které se artikulují skrze choreografii v určitém prostoru, ve velmi podobném scénickém rozvržení. Všechny spolu mají hodně společného, ale každý z duetů vznikal zvlášť, byť ve stejném období. Tanečnice nesledovaly své choreografie navzájem. Projekt rozvíjí téma choreografie jako sdílené znalosti – a to je individuální věc. Pokud jde o hraní, někdy uvádíme všechny tři duety najednou, někdy vystupuji já takhle samostatně s matkou a separátně se hrají i ostatní dva duety.

Říkáte, že na jevišti nejste úplně samy za sebe, že duet není (jen) o vztahu konkrétně vás dvou jako matky a dcery. Jsou tu vaše těla, ale nemají ukazovat váš příběh. Nicméně – copak to není osobní alespoň na určité úrovni? Určitě to tak má mnoho z nás, že si neumíme představit takhle vystupovat s vlastní matkou. Sledovat vás je úlevné, uklidňující, přináší to pocit bezpečí, empatie… Prošly jste nějakou větší přípravou, nebo pro vás bylo opravdu tak snadné ponořit se do tvorby bez nutnosti nějaké, ne třeba přímo terapie, ale aspoň diskuze o vážných věcech?

Než jsme se vůbec jedna druhé dotkly, to byl samozřejmě dlouhý proces. Moje matka měla trochu zdravotní problémy, kulhala, řekla jsem jí, že se musí dát fyzicky pořádně dohromady, že musí zesílit. To trvalo asi půl roku, cvičila sama podle videí na YouTube, dělala Pilates a jógu a hodně chodila, všechno možné. A pak jsme začaly pomalu pracovat. Na zpomalení, abychom se dostaly na základní úroveň, kde není potřeba iniciovat pohyb, kdy je člověk jen v naprosté přítomnosti, a tak jak se „děje“ život, tak přichází i pohyb sám. Když už tu zaznělo to slovo terapie, tak třeba terapií bych to nenazvala, protože ta má nějaký cíl a k němu vedou určité techniky. Byl to pohybový výzkum a pracovala jsem s matkou stejně jako pracuji s jinými tanečníky. Není zas o tolik jiná. Jiný je čas, jeho vnímání.

Daleko víc jsme se musely bavit o něčem jiném. Máma ej dobrá tanečnice, ale musely jsme pracovat na tom, aby opustila své představy o tom, jak má dobrý tanec vypadat, aby opustila pohybový kód folklórních tanců, dostat se z toho dogmatického uvažování, do kterého léty spadnete. Ale předtím učila pohybovou výchovu, takže jsem ji radila, aby se snažila oživit vzpomínky tehdejší dobu, kdy se pohybovala přirozeně a sportovala. Nemyslet na to, že tančící tělo má mít nějaký určitý tvar. A to trvalo dlouho, než se dostala do téhle fáze a do jiného pohybového jazyka, než dokázala zapomenout, co je „krásný“ pohyb, protože byla samozřejmě naučená, že naše práce je právě tohle: vytvářet krásné pohyby.

Bylo to těžké, je to opravdu práce. Ale taky láska. Noříte se do práce, ale pak přijímáte a poznáváte svoje těla. Zkoumáte je jako krajiny. Co je tohle za rytmus? Dech? Vůni? Co je to?

Samozřejmě že to muselo jít pomalu krok za krokem a také kolem toho někdy byl křik, máma brečela, to všechno k tomu patří. Šílené podmínky. Ale všechno je to tam. Nepracovaly jsme s psychologií a neřešily naše problémy. Ono je to tak, že jsem vlastně fyzicky opustila rodinu tak brzy, že jsem se vždycky snažila vidět svoje rodiče ne jen jako rodiče, ale obyčejné lidi – a to pomáhalo. Proces je praxe, fyzická praxe, postupy, práce s dechem, somatická práce, pak až choreografická a tvůrčí, do které se postupně matka zapojila, práce s prostorem. Chvíle, kdy se stala taneční partnerkou. A tak pomaloučku polehoučku jsme dobraly na společnou úroveň, kdy sice nemůžeme odstřihnout náš příbuzenský vztah atd., ale jsou to především naše těla. I když se skrze ně vrací vzpomínky a emoce. Ale to je život.

Nejde o metaforu (i když ať si v tom každý vidí, co chce), jsou tu dvě těla, která mají svou sociální, kulturní a intimní historii, existují nezávisle i společně tady na scéně. Některé situace na scéně označujeme jako „sochy“ a mohou vyjadřovat něco symbolického, vyzařovat nějaký patos, některé okamžiky ukazují víc dětské hravosti, ale především se noříme do svých těl. A to je něco velice konkrétního a přítomného.

Neměla by se se svými dojmy svěřit také Erszebét? Jaké to pro ní bylo pracovat se svou dcerou, navíc v pozici, kdy právě vy, její dcera jste tím, kdo vede, rozhoduje, protože je to váš projekt.

Eszter: To je fakt, matku jsem k projektu přizvala, v tomhle směru jsem ten, kdo proces vede.

Erszébet (hovoří jen maďarsky, takže její dcera sice překládá, ale také si viditelně zachovává vůdčí místo a hovoří za ní): Velmi dlouho jsem váhala, než jsem nabídku přijala. Muselas mě zas a znovu přesvědčovat… Nejtěžší pro mě byla změna myšlení, protože jsem byla celý život zvyklá dívat se na taneční pohyb jako na virtuozní pohyb. A po fyzické stránce pro mě bylo nejtěžší právě zpomalení pohybu. Zpočátku jsme se nemohla zbavit estetiky pohybu, než jsem opravdu krůček po krůčku pochopila, o co v téhle práci opravdu jde a kam směřuje.

Jedna věc, kterou mi to přineslo, bylo uvědomení, jak strašně rychlý je život kolem mě, a to, že zpomaluji, jde v přímé opozici k té šílené rychlosti, je to tak jiné. Nakonec jsem v tom našla pozitivum. Ale nemyslela jsem si, že se lidé budou chtít na nás dívat, na náš vztah, který ukazujeme na scéně.

Eszter: Vystupovaly jsme s duetem na různých místech v Evropě, i v Asii, a diváci vždycky oceňují, že s námi mohou strávit tuhle hodinu. V Budapešti to bylo hodně působivé, moje matka tam má samozřejmě starší přátele, kteří přišli, pro ně to byl zvláštní dárek. Myslím, že vy jako publikum jste zvyklí na performance tohoto druhu mnohem víc, může vás to i nudit, ale tam to bylo jiné. Myslím, že matka chce říct, že pro ni bylo těžké se do toho pomalého pohybu dostat, ale zároveň se v tom setkala s jiným způsobem bytí. Měla strach, že to lidi nebude zajímat, ale ve výsledku se náš vztah stal takovým opravdovějším, autentičtějším. A třeba jsme se i dohadovaly nebo hádaly, ale kdyby ne, tak by choreografie nevypadala tak, jak vypadá. Musely jsme se naučit na sebe spolehnout, nedokázaly bychom to, kdybychom si nevěřily a nerozuměly a nevěnovaly si vzájemně pozornost.

A tady naše dvě dámy i publikum dnes opustíme a vrátíme se k nim do šapitó a pak i k naší malé rozmluvě zase v dalším dílu našeho seriálu o tanečním umění na Divadelní Floře.