Divadelní Flora 2025 (5): Ohlédnutí za Confluence

Otevírá škálu otázek, se kterou by bylo možné pracovat nezávisle, ať už je to náš postoj k jinakosti (ne nutně fobie, stačí jen přehnaná zvědavost), hledání kořenů a identity a s tím možná spojená i otázka směřující k rodičovství – jakou budoucnost připravují potomkům, kteří mají půl rodu na jednom kontinentu a druhou na jiném. Člověk přirozeně své kořeny hledá, může je mít všude a nikde zároveň? Jak potom definuje domov a pocit přináležení domů, když ho dostává třeba na několika různých místech? A nastává se to svým způsobem každému, kdo zrovna nesetrvává v jednom místě úplně celý život? Lze identitu vázat na něco jiného a kořenit nezávisle na geografii, použít jiný fenomén?

Samotná inscenace se, alespoň na první pohled, od premiéry neliší, je zafixovaná. Díky florácké besedě se z ní ale vylouplo dodatečně mnoho detailů a vodítek. Začíná týmiž zvuky šplouchající vody, a rozzářením pruhu diagonálního světla, které znamená cestu nebo stezku k prameni. Na jejím konci není voda, ale prostá halenka se sukní, česká. Performerka vstupuje na cestu do světla, které ji obtéká, jako kdyby samo bylo tekuté, postupuje vpřed i se s úlekem vrací, poklekne či pozvedá ruce jako při vzývání (přírody?), pohybuje se se svůdnou elegancí a jemností, tančící sama v sobě a pro sebe. Než protne ticho zvuková stopa s hromadou dobře míněným, ale únavných dotazů. Protože se liší a protože tazatelé neumějí zakrýt svou zvědavost. Ženu neuchrání ani bílý oděv, všetečnost nemá hranice. Hlasy se slévají a zmnožují, už se změnily jen v otravné bzučení, a tak to má být. Svoboda je nalezena v rytmu.

Bubeník Siaka Toure vchází na scénu zabrán do vlastního hudebního sóla, parádního kousku, který rozehřívá i evropskou krev. Zpívá a ubírá se k předním řadám auditoria, k připraveným mísám s artefakty, ozdobami, jeho malebný jazyk popisuje jejich symbolické a mystické účinky nebo významy. S naprostou vážností a zaujetím rozehrává velmi obrazně situace, které zjevně představuj nějakou kulturní praktiku, rituál, nějaký nesmírně zajímavý bod domácí kultury. Když se jako diváci zamyslíme nad tím, co vidíme, vypozorujeme, že neporozumění jazyku je vlastně jen částečné. Chápeme v jasných obrysech, co performer dělá a o čem hovoří, ale nerozumíme konkrétním detailům. Na jisté úrovni ale komunikace probíhá zcela bezproblémově. My jsme však fixováni se svou vědomostně zakotvenou civilizací na potřebu absolutního porozumění, proto toužíme po překladu, i když sdílíme společný okamžik. Mezitím na jevišti Angela Nwagbo přechází k tuzemskému folklóru a zavazujíc si stuhy kolem copánků, hlas ze záznamu zpívá lidovou píseň o vynášení Morany (Mařeny) a návratu jara a tyhle dva světy se vzájemně proplétají jako když pustíte naráz rádio a televizi. Postupně však přejdou do společného pohybového dialogu a tančí, Angela se nechává zdobit.

K divákům promlouvá anglicky, univerzálním jazykem porozumění dvacátého a jednadvacátého století – o svých citech k oběma vlastech, reminiscence a zážitky se kupí jedna na druhou, performerčin hlas by skvěle zněl v činohře, střídá tolik poloh. Předstírá, že nerozumí, a zaskočená divačka nechápe, že je to hra. „Will I ever be home?“ ptá se. To je pro mě už od premiéry klíčová otázka. I když třeba není důležitá nebo je důležitá jen pro mne. Bubeník nasazuje nový rytmus a na jevišti Angela Nwagbo rozpoutává apoteózu folklorních reminiscenací, s barevnou sukní, stuhami jako pro vodníka a třísněmi na kotnících provádí divokou fúzi tance dvou kontinentů. Opět s obrovskou vervou a se sebevědomou jevištní přítomností. Sbor ze záznamu zní zvláštně, ani africky, ani česky nebo moravsky, ale v tom jistě slovanský souzvuk a molová stuonice. Folk freestyle. Neoddělitelnost kořenů, které se navzájem proplétají. Myslím, že jsem někde říkala, že právě v tanci můžeme kořeny zapustit, když nám to nikde jinde nejde, dnes myslím především na harmonické propojení aspektů různých kultur a na to, že se mohlo podařit jen díky velkému dramaturgickému sítění autorky, která dokáže rozdílný materiál zharmonizovat. A skvěle tančí a je jí plné jeviště.

Pak se dozvíme ještě něco víc o pozadí vzniku této inscenace. Jedním z impulzů byl desetitýdenní pobyt v Senegalu v rámci tanečního programu Training Diaspora Africa určeného tanečníkům s africkými kořeny, ať už zcela nebo smíšenými. V takovém kolektivu se Angela Nwagbo ocitla poprvé a poprvé měla pocit, že v něm „ztratila“ svou specifickou jinakost, která ji definovala už od dětství, což ji přivedlo i do určité krize. Jedním ze zadání praktické tvorby bylo vytvoření sóla na téma vody, kdy se rozhodla, že pro jeho ztvárnění a vyjádření nebude hledat inspiraci v africké, ale v české části svého „já“. A tak je základem slezská lidová píseň Mařeno, zla ženo, moravská melodika, čeština jako jazyk – jedinečnost jedné kultury překvapující ve vztahu k druhé. Angela Nwagbo pak přizvala ke spolupráci hudebníka Siaka Toure, kterého poznala dříve na trénincích jako perkusistu a který s ní zažíval i paradoxní situace, kdy na ni bylo v Senegalu pohlíženo jako na exotické stvoření, protože má příliš světlou pleť. Siaka jí prá dodával odvahu, aby se nebála jinakosti z druhé strany.

Co jste nevěděli, že chcete vědět, a zeptal se někdo jiný:

Pruh světla na začátku performance a vizuální reference?
Je to cesta, například taková, po jaké chodí africké ženy pro vodu. Choreografie, práce s ženskou siluetou a jejím zakřivením, byla inspirována africkými artefakty a způsoby, jak jsou ženy nosící nádoby na vodu v ikonografii zobrazovány. Žena s vázou je možná až stereotypní zobrazení vesničanky, ale klišé je dobrou inspirací a referencí.

Siaka a jeho zapálené vyprávění…
je popis zvyklosti z jeho vesnice. Na pásky nebo obruče, které divákům ukazuje, jsou umístěny výroky z Koránu, a tak celá ozdoba pak funguje jako amulet, jako ochrana před různými druhy nebezpečí, například před poraněním nožem, s nimiž muži z vesnice manipulují v rámci místních slavností. A proč není během představení použité ani titulkovací zařízení a detail vyprávění tak vlastně padá vniveč? Protože Confluence je o splývání identit, ne o přepínání mezi nimi a vysvětlováni (noc-fluence, tedy společný vliv). Důležitější je cítit než rozumět. Angela Siaka vyzvala, aby si vybral něco, co by chtěl českému publiku ukázat, a použil k tomu jeden z afrických jazyků, mandinku, které sice diváci neporozumí, ale mnohem důležitější je vizuální kódování. (A jak už jsme si ukázali – v rámci situace je pochopitelné, co se děje. Tedy jí rozumíme.)

Existuje nějaká stálá komunita Afročechů?
Ne, afročešství není jedno jediné, není to jedna identita. Lidé mají různé kořeny, působí na ně jiné vlivy rodiny a prostředí, každý o svém původu ví něco jiného. Někoho rodiče vedou k poznání obou kultur, někoho jen k jedné, někdo se cítí nucen a odmítá ji, někdo naopak ani nezná své rodiče a rodinu, každý si musí komunitu najít podle svých potřeb. Univerzální tip? „No pressure.“ Unavující jsou neustálé dotazy týkající se původu a identity, i když nejsou míněny negativně.

Jak se Angela Nwagbo dostala k folklóru?
Vyrostla na Vysočině a s folklórem se setkala až při studiu na DAMU. Zažolisi se spolužáky sbor Veselé chvíle jako performativní oživení folklorních tradic, jako umělkyni ji začalo velmi bavit zpívat lidové písničky. I píseň Mařeno, zla ženo, pochází z představení Veselých chvil. Poslední píseň, která v inscenaci zní, je bulharské provenience a do směsi ji přidala skladatelka, bulharská zpěvačka Tanita Yankova žijící v Česku.

Debata se stočila i k otázkám kulturní apropriace, ale na tak komplikovaná další témata už nebyl prostor. Nejdůležitější byl dojem z představení, které přimělo diváky zůstat a přemýšlet o této syntéze. Mohla by být utvořena i z něčeho jiného, mohla by být vícežánrová, multimediální, dialogizovat lze vlastně cokoliv, ale vytvořit takovou syntézu, aby byla přirozená a aby se stíraly švy mezi složkami, to právě tvoří základ zdařilé umělecké práce.

Pro diváky by mohlo být ještě zajímavé, že z praktických důvodů se Confluence bude muset změnit v sólo, ve kterém bude vystupovat Angela Nwagbo sama bez hudebníka. Uvedení nové verze je naplánováno na 22. září, opět v Paláci Akropolis.

Confluence
Režie, choreografie: Angela Nwagbo
Hudba: Tanita Yankova
Vystupují: Angela Nwagbo a Siaka Toure
Kostýmy: Tereza Chytilová
Light design: Jiří Pírko Šmirk
Dramaturgická supervize: Markéta Vacovská, Miřenka Čechová, Kristýna Boháčová
Produkce: Angela Nwagbo
Premiéra: 4. 11. 2024

Na Divadelní Floře uvedeno 12. 5. 2025