Divadla zblízka: Lvovské národní akademické divadlo

  1. 1
  2. 2
Lvovské národní akademické divadlo opery a baletu Solomije Krušelnycké, operní dům ve skoro třičtvrtěmilionovém ukrajinském Lvově nese svůj současný, poněkud dlouhý název, na počest významné rodačky z nedalekého Ternopilu, operní pěvkyně Solomije Krušelnycké (1872–1952). Ta ve zdejší opeře odstartovala ve třiadvaceti letech operní dráhu jako Leonora ve Verdiho Síle osudu. Tehdy se ale operní představení hrála v činoherním divadle Marie Zankovetské (slavná ukrajinská herečka), budově jenom co by kamenem dohodil od pozdějšího nového operního domu postaveného na náměstí Svobody. A při studiích v Itálii pak započala světová operní kariéra Krušelnycké. Těsně před první světovou válkou se pěvkyně vrátila zpět do Lvova, kde žila až do své smrti.
Národní akademické divadlo opery a baletu Lvov (foto Pavel a Petr Horníkovi)

Velmi stručně je nutno se předem zmínit o dějinách Haliče, kde se Lvov nacházel. Bohužel, lehl v roce 1554 prakticky popelem. Byl znovu vystavěn v renesančním slohu a v dalších letech přestavován. Dalšímu velikému zničení se město včetně období druhé světové války naštěstí už vyhnulo. Lvov byl původně polský, ale v roce 1785 se na základě dohod velmocí stal hlavním městem Haliče, která patřila do svazku zemí rakousko-uherské monarchie. Podle toho se vyvíjela i zdejší kultura, přestože polský vliv byl i kvůli početnému polskému obyvatelstvu nezanedbatelný. Po první světové válce se ustavila samostatná Západoukrajinská republika. V letech 1921–1939, kdy byla ustanovena takzvaná druhá Polská republika, byl Lvov již polským městem.

Operní divadlo se jmenovalo tehdy Teatr Vielki. Hrály se opery od světových autorů a třeba od Richarda Wagnera to byl Lohengrin a Tannhäuser. Bohužel byl divadelní provoz roku 1934 zastaven z důvodu nedostatku finančních prostředků. Roku 1939, po vstupu západní Ukrajiny do svazku Sovětského svazu, bylo divadlo přejmenováno na Lvovské státní divadlo opery a baletu. To netrvalo dlouho, protože Německo roku 1941 napadlo Sovětský svaz a Lvov se ocitl v německých rukách. Divadlo opět hrálo. Sezona byla zahájena Záporožcem za Dunajem od Semena Hulaka-Artemovského. Jinak se dávaly italské a německé opery. Po válce za sovětské éry v roce 1956 dostalo název Státní divadlo opery a baletu Ivana Franka (po známém lvovském básníkovi). O pět let později se přidalo k již tak dlouhému názvu slovo akademické. Roku 2000 bylo divadlu sto let a Ivan Franko byl nahrazen jménem ukrajinské národní pěvkyně Solomije Krušelnycké.

Dostáváme se konečně ke vzniku divadla. Roku 1895 rozhodlo vedení města, že by si Lvov jako metropole rakouské provincie Haliče zasloužil důstojný nový operní stánek. Byla tedy vypsána soutěž, do které se mimo jiné také přihlásili známí vídeňští architekti Fellner a Helmer. Jejich návrh ale přijat nebyl a zvítězil projekt polského umělce Zykmunda Gorgolewského. Tento rodák od Poznaně studoval v Berlíně a působil pak hlavně v Halle. Po roce 1892 se přestěhoval do Lvova, kde figuroval jako městský architekt. Jeho návrh zvítězil také proto, že se mu podařilo divadlo situovat do samého centra města, kde pro novou budovu údajně již nebylo místo. Umístil ji na konci širokého a dlouhého centrálního bulváru Arcivévody Karla Ludwiga, pozdější třídy Svobody.

Národní akademické divadlo opery a baletu Lvov – průřez (zdroj archiv autora)

Architektovou specialitou byla tehdy unikátní železobetonová plošina (první v Evropě), na které byla budova postavena. Bylo to proto, aby se stavba nepropadala, jelikož pod městem tekla v tunelech řeka Poltva. Architekt Gorgolewski se domníval, že si budova přece jen sedá a údajně kvůli tomu si vzal roku 1903 život. Jeho domněnky se ale nepotvrdily.

Honosné a prostorné divadlo s členitou fasádou, navržené v neorenesančním stylu, bylo po třech letech stavby slavnostně otevřeno 4. října 1900. Pro inaugurační představení byly vybrány části z baletu Příběh noci svatojánské od Jana Kasprowicze a Seweryna Bersona, z opery Janek Władysława Żeleńskeho (příběh o životě karpatských horalů byl napsán pro tehdejšího slavného ukrajinského tenora Oleksandra Myshuhu) a z komedie Samotář od Aleksandera Fredra. Na premiéře se sešlo mnoho významných hostí, kromě politiků se zúčastnily také známé osobnosti kulturního života. Byli to třeba spisovatel Henryk Sienkiewicz, malíř Henryk Siemiradzki nebo skladatel Jan Paderewski. Přijela také česká delegace města Prahy pod vedením primátora Vladimíra Srba a bývalého ředitele Národního divadla Adolfa Šuberta. Od té doby počal v tehdejším „Stadttheater Lemberg“ pravidelný operní provoz.

Teatr Miejski Lvov (zdroj commons.wikimedia.org)

Vrátím se ještě k architektuře divadla, jehož čelní strana vzhlíží k parkovému prostoru s pěknou fontánou ve střední části centrálního bulváru. Zajímavé je to, že se na umělecké výzdobě malířské nebo skulpturální podíleli hlavně polští umělci. I použité materiály byly místní. Jenom mramorové části byly vyrobeny ve Vídni. Rovněž elektrickou instalaci provedl rakouský Siemens. Oproti tomu hydraulickou jevištní techniku obstarala polská železniční dílna v Sanoku.

Velmi členitá vstupní fronta zaujme na obou stranách velkými alegorickými sochami ve výklencích, znázorňujícími komedii a tragédii. Jsou dílem Antoniho Popiela a Tadeusze Baroncze. Na samém vrchu na římse je řada múz. Nalevo a vpravo pak jsou velké bronzové sochy múz znázorňující hudbu a poezii a ve středu nad tympanonem se týčí múza slávy. Mimochodem obrázek divadla a detail oné múzy hudby je na zadní straně ukrajinské dvacetihřivnové bankovky z roku 2003.

Dvacetihřivnová bankovka (zdroj commons.wikimedia.org/Natsional’nyy Bank Ukrainy)

Vzhledem k tomu, že divadel na bankovkách je ve světě úplné minimum, je vidět, jak si ukrajinští občané divadla váží. Pokud vejdeme do vstupního vestibulu, připadáme si jako v brněnském Mahenově divadle. Po vystoupení po širokém mramorovém schodišti, které se dělí doprava a doleva, se ocitáme ve vysokém vestibulovém prostoru. Z toho pak můžeme vstoupit do 35 metrů dlouhého a 7,5 metrů širokého, bohatě zdobeného foyeru, zvaného zrcadlový. Jeho strop je pokryt řadou barevných maleb (na malířské výzdobě divadelních interiérů se podílelo celkem šestnáct umělců). Po rekonstrukci v sedmdesátých letech byly v sále instalovány busty skladatelů Mykoly Lysenka, Michaila Ivanoviče Glinky, Semena Hulaka-Artemovského a Petra Iljiče Čajkovského.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář