Divadla zblízka: Teatro Solís Montevideo

Montevideo, hlavní město druhého nejmenšího státu jihoamerického kontinentu Uruguaye zdaleka neoplývá takovým šarmem, jako ne moc vzdálené a životem překypující metropole sousední Argentiny nebo Brazílie. Má však jedno prvenství – může se pochlubit nejstarším divadelním domem v Jižní Americe. Stojí tedy zato navštívit jej. Tak třeba z Buenos Aires je nejlepší (a také nejlevnější) zvolit výlet do uruguayského největšího města po vodě. Po dvou a půl hodinách plavby širokým zálivem řeky Río de la Plata nás tam rychle a spolehlivě dopraví rychloloď (80 km/hod) společnosti Buquebus. Pohled na město z přistávajícího plavidla není nikterak impozantní. Dojem se poněkud změní, když zvolíme pěší cestu do mírného kopečku změtí uliček starého koloniálního města. Asi po dvaceti minutách chůze se dostaneme prakticky do centra. V samé blízkosti ústředního náměstí Plaza Independencia se nachází budova Teatra Solís, nesoucí jméno po známém španělském mořeplavci (Juan Díaz de Solís). Divadlo, v podobě jak je můžeme spatřit dnes, je pochopitelně dosti odlišné od toho, které bylo otevřeno roku 1856 po čtrnácti letech výstavby uvedením opery Giuseppe Verdiho Ernani. Jednoduché klasicistní tvary dal tehdejší stavbě do vínku italský architekt Carlo Zuichi. V další fázi byla po třinácti letech podle návrhů francouzského architekta Victora Rabu k hlavní budově přistavěna ještě dvě boční křídla, čímž se dostalo vzniklému komplexu na velikosti a také velkoleposti. Plocha divadla se tak zvětšila na více než 5400 metrů čtverečních, což je přibližně dvakrát více než půdorys budovy Státní opery v Praze. Zajímavé je, že výška budovy divadla není nijak velká a ve srovnání s vedlejší moderní, architektonicky fádní výškovou budovou, působí jako trpaslík. Během let následovala řada dalších úprav a změn jak exteriérů, tak interiérů budovy. Nikterak pěkně nepůsobí moderní nástavba střechy nad jevištní částí, která vznikla při poslední šestileté rekonstrukci ukončené v roce 2004. Přesto divadlo dnes tvoří skutečnou kulturní dominantu města, které není na množství jiných významných architektonických památek moc bohaté. A tak dnes je při ne sice častém, ale vydatném dešti příjemné procházet se po černobílé dlaždicové podlaze vnitřkem arkád tvořených řadami sloupů, zdobících skoro celou frontální část budovy. Vkročíme-li pak do budovy, dýchne na nás jiný svět. Zcela zachované prostorné interiéry jsou buď původní anebo vhodně napodobující dřívější starobylý ráz divadla. Z prostorného, ale nízkého vstupního vestibulu vystoupáme po pohodlných stupních širokého schodiště do prvního podlaží, kde se nachází velký, secesně laděný foyer a některé zdobené salonky. Do prostorného hlediště kukátkového typu o čtyřech pořadích se vchází z přízemního vestibulu. Okolo šedesáti lóží je situováno ve třech pořadích. Barevné fresky malířů Carlose M. Herrery a Pia Collivadiniho zdobící stropní část nad orchestřištěm, byly realizovány až v roce 1908. Dnes je celková kapacita sálu 1200 míst (při otevření jich bylo 1500). V rozsáhlém vnitřním prostoru divadla se nachází ještě jeden větší a jeden menší sál, kavárna a obchod s divadelními suvenýry a tiskovinami. Pořádají se zde také výstavy obrazů. Prostorné jeviště je ideální třeba pro provoz velkých baletních představení. Pro zájemce o návštěvu budovy se denně organizují podrobné prohlídky všech zajímavých interiérů završené krátkým pantomimickým vystoupením v hledišti divadla. Exkurze jsou výhodné a vítané i z toho důvodu, že představení či koncerty se zdaleka nepořádají každý den, a tak návštěvníci, kteří se většinou zdržují v Montevideu jen krátce, si mohou i tak divadlo prohlédnout.

Teatro Solís je významným kulturním centrem města a díky blízkosti Buenos Aires se stalo místem častých návštěv významných světových umělců a souborů všech žánrů, kteří si sem i v mnoha případech jen ,,odskočili“ při svých turné po jihoamerickém kontinentě. Také bylo scénou, která realizovala uvedení děl některých uruguayských skladatelů, jako třeba Tomase Giribaldiho a jeho opery La Parisina. Bylo to dílo, které zpracovávalo libreto stejnojmenné opery Gaetana Donizettiho. Premiéra se konala v roce 1878. Skladatel Oscar Camps y Soler uvedl své dílo Esmeralda, na námět známého Zvoníka od Matky Boží od Victora Huga. Z vystoupení široké škály výkonných umělců lze uvést slavné pěvkyně jako Luisa Terazzini, Adelina Patti, tenoři Francesco Tamagno a Enrico Caruso. Nemohly také chybět hvězdy dramatu Sarah Bernhard nebo Eleonora Duse. Později navštívili Montevideo Tito Schipa, Francisco Lazaro, Giacomo Lauri – Volpi a jiní. Primabaleríny Anna Pavlova a Isadora Duncan nebo Václav Nižinský si mohli s grácií zatančit na tmavých prknech zdejšího jeviště. Po válce je pak následovali Alicia Marková a později Natalie Besmertnova nebo Vladimír Vasiljev. Z řady interpretačních hudebních velikánů je namístě připomenout třeba Arthura Rubinsteina, Claudia Arraua, ale i našeho Rudolfa Firkušného. Reflektory zdejšího divadla svítily také na dirigentské osobnosti dnešní doby jako je Zubin Mehta, Daniel Barenboim nebo Pinchas Zukermann. Ze současných umělců pocházejících z Montevidea je velmi významný barytonista Ervin Schrott, působící na největších prestižních scénách světa. Je také partnerem ještě slavnější Anny Netrebko. V divadle Solís vystoupila svého času i Česká filharmonie a orchestr Virtuosi di Praga.
+++

===
Teatro Solís nemá vlastní operní soubor, je ale místem, kde se uvádějí koncerty Národního filharmonického orchestru a představení činoherního souboru Comedia Nacional. Operní představení se ale, i když v omezené míře, také provozují. V posledních letech se však projevuje sestupná tendence v uvádění operních děl. Je to samozřejmě hlavně otázka finanční, o čemž svědčí i fakt, že v loňském roce byly uvedeny pouze dva tituly, Mozartův Don Giovanni a Verdiho Falstaff. Dříve to bylo čtyři až pět titulů. Řadu hudebních akcí ale postupně přejímá velké divadlo Teatro Sodre, které bylo konečně v roce 2009, skoro po čtyřiceti letech po zhoubném požáru, zrekonstruováno a zmodernizováno. V tomto novém divadle sídlí Národní balet, profesionální pěvecký sbor a komorní orchestr. V loňském roce zde byla uváděna velkolepá inscenace Pucciniho opery Turandot a pořádají se zde koncerty a další hudební představení a produkce. Důležité ale je, že divadlo, které se velkou měrou spolupodílelo na kulturním vývoji Uruguaye, je plně funkční a můžeme si je bez problémů prohlédnout.

 

Foto Pavel Horník