Každý rok je Mezinárodním divadelním ústavem (International Theatre Institute – ITI) zveřejňováno poselství ke Světovému dni divadla. Patronem toho letošního se stal operní a divadelní režisér Peter Sellars, který se ve svém poselství zamyslel nad rozvráceností dnešní doby a zdůraznil, že jsme „vkročili do vlastní sféry, perspektivy a rámce epického času, epického uvědomění, epické reflexe a epické vize. Žijeme totiž v epickém období lidských dějin a hluboké a závažné změny, k nimž dochází ve vztazích člověka k sobě samému, mezi lidmi i k věcem mimo ně, téměř nedokážeme ani pochopit, formulovat nebo slovně či jinak vyjádřit.“ Divadlo F. X. Šaldy v tento významný den zároveň spouští Žánrový koktejl DFXŠ, který potrvá od 28. března do 3. dubna, diváci v něm mají možnost ke každé zakoupené vstupence získat druhou zdarma.
Jarmila Levko, ředitelka Divadla F. X. Šaldy: „Světový den divadla je pro mě každoročně okamžik, kdy si znovu uvědomím, že divadelní umění je světový fenomén, který existuje v různých formách všude na světě a od nepaměti. Zkrátka divadelní umění k lidstvu patří, je inspirativní a obohacující. Navzdory všem novějším platformám jako je kino nebo televize, živé divadelní umění stále žije, neztratilo na svém významu a má co říci.“
Linda Hejlová Keprtová, umělecká šéfka souboru opery: „Milí diváci! Divadlo je láska, divadlo je svět, divadlo jste vy!“
Barbora Svobodová, zastupující umělecká šéfka souboru baletu: ,,Propojení mezi umělci a publikem je jedinečné. Ti, kteří si oblíbili tanec, slova nepotřebují. Sdílejí emoce pomocí vnitřního citu. Je to magie, kterou chcete zažívat a předávat. Baletní soubor je moc rád, že se tuto divadelní sezonu opět s diváky propojil a po koronavirové krizi může čerpat energii z jejich pozitivní reakce. Tanec je způsob jak vyslovit nevyslovitelné. Myslím, že naše taneční inscenace vysílají směrem k veřejnosti jasnou zprávu: Zlo, pokud se mu postavíme společně, nemá šanci nad dobrem zvítězit!“
Poselství Petera Sellarse: „Drazí přátelé, zatímco celý svět visí na infuzi zpravodajských reportáží a každou hodinu, každou minutu se dožaduje pravidelné dávky nových informací, nás tvůrce bych chtěl vyzvat, abychom vkročili do vlastní sféry, perspektivy a rámce epického času, epického uvědomění, epické reflexe a epické vize. Žijeme totiž v epickém období lidských dějin a hluboké a závažné změny, k nimž dochází ve vztazích člověka k sobě samému, mezi lidmi i k věcem mimo ně, téměř nedokážeme ani pochopit, formulovat nebo slovně či jinak vyjádřit.
Nežijeme už v 24hodinovém zpravodajském cyklu – žijeme na pokraji času. Noviny ani jiná média naprosto nemají nástroje a nedostačují k tomu, aby postihly, co právě prožíváme. Kde tedy najdeme jazyk, pohyby a obrazy, jež by nám pomohly pochopit ony hluboké změny a otřesy, jimiž si procházíme? A jak můžeme okamžitě předat to, co se prožíváme, nechceme-li reportáž, nýbrž vyjádření prožitku?
Divadlo je uměleckou formou prožitku.
Jak se můžeme ve světě, jenž je zachvácen mediálními kampaněmi, simulovanými prožitky a úděsnými prognózami, přenést přes donekonečna opakovaná čísla a pocítit posvátnost a nekonečnost jediného života, jediného ekosystému, přátelství nebo odstínu zvláštně vybarvené oblohy? Dva roky epidemie SARS-CoV-19 otupily lidské smysly, omezily lidské životy, zpřetrhaly vazby a zanechaly lidstvu k další existenci jen zvláštní spálenou zem. Jaká semínka do ní musíme v těchto letech opakovaně zasadit a jaké přerostlé invazivní druhy musejí být naopak zcela a úplně odstraněny? Tolik lidí pociťuje napětí. Propuká tolik iracionálního, nečekaného násilí. Tolik dávno zavedených systémů se nyní projevuje jako mašinerie krutosti. Kam máme jít vzpomínat a jakým způsobem? Co si potřebujeme připomínat? Jaké rituály nám konečně umožní představit si lepší alternativy a začít podnikat kroky, které jsme dosud nikdy nezkusili?
Divadlo epické vize, epického poslání, zotavení, hojení a péče potřebuje nové rituály. Nepotřebujeme se bavit. Potřebujeme se shromažďovat. Potřebujeme spolu sdílet prostor a potřebujeme tento sdílený prostor kultivovat. Potřebujeme bezpečné místo, v němž bude panovat rovnost a v němž si budeme hluboce naslouchat. Divadlo je pozemským zhmotněním rovnosti mezi lidmi, bohy, rostlinami, zvířaty, kapkami deště, slzami a regenerací. Tento prostor, kde panuje rovnost a vše si hluboce naslouchá, je osvětlen skrytou krásou a přežívá uprostřed hluboké interakce nebezpečí, vyrovnanosti, moudrosti, činů a trpělivosti.
Buddha popisuje v Avatansaka sútře deset typů velké trpělivosti v lidském životě. Jeden z nejmocnějších druhů trpělivosti nazývá Trpělivost vnímat vše jako iluzi. Divadlo nám život na tomto světě trochu jako iluzi ukazovalo vlastně vždy. Umožňovalo nám vnímat svět skrze lidská přání, zklamání, slepotu a odmítnutí, a činilo tak s osvobozující srozumitelností a silou. Jsme si tak jisti tím, na co se díváme a jak se na to díváme, že nedokážeme vidět alternativní reality, nové možnosti, jiné přístupy, neviditelné vztahy a věčné vazby.
Nyní je vhodná doba, abychom hluboce osvěžili svou mysl, své smysly, svou představivost, minulost a budoucnost. To je úkol, kterého se nemohou zhostit o samotě pracující, izolovaní lidé. Tuto práci musíme vykonat společně. Divadlo je pozváním ke společné práci.
Já vám za vaši práci z celého srdce děkuji.“
