Analog: S jako sólo a samota

Optikou posledních událostí se zpětně vyjevuje hloubka některých inscenačních děl s ještě větší naléhavostí. V předvečer schylující se opravdové války, na kterou zde věřil jen málokdo, se v prostoru Jatka 78 odehrála dvě očekávaná představení hostujícího berlínského souboru Analog pod jednotným názvem Analog Goes Solo. Dva zahraniční umělci uvedli své práce v žánru nového cirkusu, jednu volající po domově, druhou mapující stav deprese.

Florian Zumkehr – Wilt and Shine (zdroj: Jatka 78, foto Andreas Schwalbe)

Jak vizionářské bylo programové zařazení inscenace volající po domově, klidu a míru – sóla Wilt and Shine akrobata a hudebníka Floriana Zumkehra. Nejenže artista všechny přítomné udivoval svou zdatností a akrobatickými výkony, zaujal také, a to především divadelním zpracováním tématu. Umně s pomocí světel a zvukomalby odkryl velmi křehké téma člověka na cestách, člověka s touhou zabydlet se a zastavit se u sebe, člověka sice odhodlaného, ale také s potřebou mít své místo na zemi. Navíc s minimem jevištních prostředků modeloval jednotlivá prostředí, například transformoval prostor velké scény do miniaturních rozměrů připomínajících pokoj či maringotku a mysl diváka pak stěhoval s sebou. Oči publika ho následovaly, ať dělal cokoli – od sezení u stolu, balancování na opěrce židle, pokoušení zavěšeného pařezu, po stoj na rukách na vratkých trámcích…

Florian Zumkehr – Wilt and Shine (zdroj: Jatka 78, foto Andreas Schwalbe)

V úvodu představení se na scéně objevil muž s židlí na zádech namísto batohu. Tento multifunkční kus nábytku vytěžil do posledního „dřívka“ a v symbolistní rovině nejenže připomínal břímě, ale se stal domovem, jeho dveřmi, či dokonce schodištěm. A přitom šlo stále o židli, s níž nepřestával Zumkehr udivovat. Performer střídavě komunikoval i pohledem, dvakrát se doprovázel na kytaru, precizně dával důležitost několika málo objektům a každý prvek zasazený do struktury zpevňoval poetickou architekturu jeho díla. Neodehrávala se zběsilá artistická čísla, ale herecké akce s využitím akrobacie jakoby mezi řádky prodchnuté vzpomínkami a přáním o domově. Neodbytně tepající melancholie podsouvala pro celek označení melodram. Původem švýcarský umělec se ale neutápěl v emočních trhlinách nestability kočovného života, naopak se mu podařilo najít překvapivé až udivující obrazy, a to jak svou ryzí prostotou, tak důmyslností. O jeho citlivém přístupu k tématu svědčily takové prvky, jako například stínový obrys domu, rozebíratelná jevištní platforma z fošen, jež se proměnily ve stálky, na nichž představení vygradovalo, či zavěšený pařez na laně, provokující a svou vahou táhnoucí se k zemi. Dlouhé, ale nezdlouhavé ani neprolongované představení se do prostoru propisovalo i vůní čerstvě rozpuklého popcornu, čímž silnou audiovizuální linii ještě podpořil smyslově aktivizujícími nuancemi. Sólo Wilt and Shine si plynulo v čase ve svém tempu, až se zdálo, že Florian Zumkehr všem seřídil hodinky podle svých.

Carlos Zaspel – Stick to Me (zdroj: Jatka 78, foto PanRay Photography)

Zatímco se pod tlakem doby vyjevují základní kategorie dobra a potěžkávají se lidské hodnoty, deprese se u mnohých zařezává do kostí. Druhý artista večera – Carlos Zaspel se v rámci umělecké práce pod názvem Stick to Me ponořil do zkoumání deprese a za hlavní prostředek si zvolil tyč. A ta mi okamžitě asociovala třísku v srdci, anebo páteř, jež tlačí člověka tak, až ho tlačí k zemi, nebo hůl, která pod tíhou potřeb podjíždí… tyč a lano zavěšené shora vyplňovaly jinak prázdný prostor.

Carlos Zaspel – Stick to Me (zdroj: Jatka 78, foto PanRay Photography)

Akrobat s tyčí zapíchnutou do límce kabátu sváděl urputný dialog o stabilitě a disbalanci. Nadstavba těla připomínala nadbytečnou končetinu, která podtrhávala ty přirozené. Limitující i provokující, kontrastní materiál k živému tělu, eskaloval artistu k postupnému vyčerpání. Jednotlivé situace gradoval zaváděním obtížnějších prvků, jako byla salta nebo přemety vzad. Vedla k nim však vždy poměrně dlouhá cesta, osázená nejprve základy manipulace s tyčí a až poté lemovaná komplexními variacemi, v nichž Zaspel uplatňoval náročnější prvky pozemní akrobacie. Patrně nejzajímavější situaci autor přinesl, když tyč zavěsil a choreografie se přenesla ze země do vzduchu. Pro překvapivé variace hledal způsoby letu i pádů, pohyboval se od lyricky melancholického proudění vzduchem po nevyhnutelné přitažení gravitací. Sólo Stick to Me nastínilo boj s tyčí, souboj sama se sebou, ale ve své ryzí snaze jít až na dřeň občas zapomnělo na hlediště. Divák přihlížel utrpení mladého muže, jenž toužil po svobodě a pokoji v duši, ale stále nenacházel východiska, jen tyč, bez které by to zase nebyl on sám.

Hostování berlínského Analogu osvěžilo vody tuzemské produkce a poukázalo na narůstající trend sólových projektů, které však mají potenciál hovořit vícehlasně.

Wilt and Shine
Scénář, námět, vystupující umělec: Florian Zumkehr
Režie: Shay Govhary
Choreografie: Sebastian Zuber
Hudba: Lukas Thielecke
Scénografie a rekvizity: Daniele Drobny
Ilustrátorka: Ekaterina Koroleva
Světelný design: Ondřej Kyncl, Karel „Karlos“ Šimek
Zvukový design: Jindřich Kravařík

Stick to Me
Námět, režie, vystupující umělec: Carlos Zaspel 
Režie a choreografie: Chris Jäger
Hudba: Lukas Thielecke
Světelný design: Karel „Karlos“ Šimek
Choreografie: Anna Shvedkova
Kostýmy: Jana Januschewski-Moze

Psáno z představení dne 20. 2. 2022 v divadle Jatka 78, Praha.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments