Hubička se společně s Prodanou nevěstou řadí k nejhranějším operám Bedřicha Smetany. Kolem roku 1874 prožíval Smetana nejtragičtější období svého života. V srpnu se začaly objevovat první příznaky sluchové choroby a jeho stav se rychle zhoršoval. Kromě sluchu ztratil Smetana v té době také existenční jistotu – musel přerušit své působení v divadle. Navzdory nepřízni osudu ale nezatrpkl a ponořil se ještě hlouběji do skládání. Z tohoto období také pochází jeho mistrovské dílo Má vlast.
Hubičku komponoval v době, kdy už trpěl kompletní ztrátou sluchu. Přesto se mu operu podařilo protknout laskavým humorem, půvabem a poetikou českého venkova. Vnitřní nadšení, které Smetana prožíval v době, kdy dílo komponoval, se v hudbě jednoznačně promítá. Poutavé melodie se mísí s výrazným rytmem, které vychází z české lidové hudby. Hudebního nastudování se ujal hudební ředitel opery DFXŠ Zbyněk Müller.
V roce 1871 vyšla sbírka s názvem Kresby z Ještědí spisovatelce Karolíně Světlé. Mezi drobnými povídkami byla i Hubička s podtitulem Obrázek ze života pohorského lidu našeho. Čerpá námět ze skutečného příběhu, který se stal v okolí malé podještědské vesnice Světlá, odkud také pochází umělecké jméno autorky. Když Bedřich Smetana požádal Elišku Krásnohorskou o libreto, nabídla mu právě povídku Hubička. Smetana jí ale po přečtení vrátil povídku s tím, že v ní nenachází nic hudebního a že text ke zhudebnění není příliš vhodný. Krásnohorská to ale nevzdala, zveršovala první scénu a nabídla ji skladateli znovu k posouzení. Smetana byl nadšen – zřejmě víc než samotný námět se mu líbilo zpracování Krásnohorské a hudebnost jejích veršů.
Hubička vyniká mezi jinými českými operami především věrným ztvárněním skutečného, prostonárodního života. Příběh opery je ukázkovým příkladem opravdové, nesobecké lásky. Lyrický obraz mladého vesnického páru Vendulky a vdovce Lukáše má poměrně jednoduchý děj. Pohádají se o hubičku – Vendulka ji nechce Lukášovi dát před svatbou a ten vše řeší jako typický muž. Jak to dopadne? Naštěstí dobře, oba si nakonec padnou do náruče. Rozuzlení spočívá v pochopení a vzájemné toleranci.
Bedřich Smetana měl na Liberecký kraj specifické kontakty. Jeho matka několik let žila v Českém Dubu a přistěhovaly se sem dokonce i Smetanovy sestry Fanny a Betty. Skladatel zde svou rodinu několikrát navštívil. Kromě rodiny zde navštívil také svého někdejšího učitele hudby, libereckého rodáka Josefa Proksche. Vše se dozvídáme z pečlivých vedených deníkových zápisků. Přímo o Liberci si pak Smetana ve svém zápisku z 26. června 1859 zapsal: „O Liberci lze jen říci, že město je velmi ošklivé, jeho poloha ale rozkošná.“ Nutno podotknout, že Liberec tehdy prožíval dynamickou proměnu v sebevědomé průmyslové centrum. Výstavbu vilových čtvrtí a reprezentativních budov mělo však město teprve před sebou.
Režisér Michael Tarant o připravované inscenaci: „Smetana je pro mě absolutní hrdina, vzhledem k tomu, že Hubičku psal v nejdramatičtějším období svého života,“ říká režisér inscenace Michael Tarant. „Skladatel hlavní hrdinku zcela povýšil. Vnímám to, jako by opera byla psána ženskýma očima. Je v ní spousta nádherných obrazů a je to velký příběh – příběh ze života každého z nás. Rád bych, aby liberecká Hubička byla opravdová, aby vše na scéně žilo. Mám dojem, že když se příběh odehraje pravdivě a poctivě, divák to ocení víc než nějaké vyumělkované moderní pojetí.“ dodává režisér.
Kostýmní výtvarnice a scénografka Dana Hávová jde ruku v ruce s představou režiséra a drží se tradičního pojetí a odkazu na lidové tradice a prostředí ve všech složkách. Společně tak tvoří idylický obraz tehdejší doby, který má přenesený do současnosti stále svou vypovídající hodnotu a i po 148 letech od svého prvního provedení promlouvá do našich duší.
V inscenaci účinkují také Folklórní soubor Jizera a Dětský folklórní soubor Jizerka pod uměleckým vedením Dalibora Tuže a Heleny Janouškové. Představí se jak na jevišti, tak i mimo něj. Diváci se díky nim již při vstupu do divadla ocitnou v časech, kdy Vendulka s Lukášem v Podještědí prožívali svůj milostný příběh.
Inscenační tým:
Hudební nastudování, dirigent: Zbyněk Müller
Dirigent: Igor Karpilovskij
Režie: Michael Tarant
Scéna, kostýmy: Dana Hávová
Sbormistr: Tadeáš Tulach
Pohybová spolupráce: Igor Vejsada
Dramaturgie: Lenka Dandová
Hudební příprava, korepetice: Maxim Biriucov
Asistent dirigenta: Igor Karpilovskij
Asistent režie: Šárka Brodaczová
Osoby a obsazení:
Paloucký: Gustav Beláček / Jiří Přibyl
Vendulka: Markéta Klaudová / Lívia Obručník Vénosová
Lukáš: Dušan Růžička / Martin Šrejma
Tomeš: Jiří Brückler / Jiří Hájek
Martinka: Lucie Hilscherová / Petra Vondrová
Matouš: Andrej Kharlamov / Martin Matoušek
Barče: Veronika Kaiserová / Elizabeth Legierski
Strážník: Ján Kostelanský / Sergey Kostov
Matka (první žena Lukášova): Šárka Venclová
Ozvěna: Radka Černíková
Muzikanti na scéně: Kateřina Nocarová (flétna), Jan Pařík (klarinet), Kryštof Křemenák (klarinet)
Orchestr a sbor DFXŠ
Spoluúčinkuje Folklórní Soubor JIZERA Liberec a Dětský folklórní soubor JIZERKA – umělecké vedení Dalibor Tuž a Helena Janoušková
Pejsek Julinka
Koncertní mistr: Yuriy Horbachuk / Petr Matěják
Inspice: Marian Mičjar
Nápověda: Alena Miriam Režná
