Tvůrčí tým se vědomě pohybuje na hraně mezi respektem k tradici a potřebou oslovit dnešního diváka jazykem, kterému rozumí – jazykem emocí, vztahů a vnitřních konfliktů. „Labutí jezero si mě získalo především svou hloubkou,“ říká choreograf Vladimír Gončarov. „Na povrchu je to pohádka o lásce a kletbě, ale pod ní se skrývá silné téma identity, svobody a vnitřního rozpolcení.“ Právě tato vícevrstevnatost je podle něj důvodem, proč se k tomuto titulu vrací – pokaždé totiž nabízí možnost nového čtení a jiného důrazu.
Ústecká inscenace se nesnaží o mechanické opakování zavedených schémat, ale o hledání pravdivého prožitku, který vychází z mimořádné emotivní síly hudby Petra Iljiče Čajkovského. Důraz je kladen na příběh a psychologii postav – kontrast mezi Odettou a Odilií zde není pouze technickou výzvou, ale skutečným dramatickým střetem dvou světů: pravdy a iluze, křehkosti a manipulace. Právě tento posun dává známému titulu novou naléhavost, aniž by ztratil svou poetiku a sílu.
Pro baletní soubor Divadla města Ústí nad Labem představuje Labutí jezero mimořádnou výzvu i splněný sen. „Pro každého tanečníka je to vrchol, ke kterému se chce jednou dostat. Ta cesta je obtížná, ale zároveň krásná,“ říká tanečnice Margarita Plešková. Náročnost inscenace spočívá nejen v technice a fyzické výdrži, ale také v herecké pravdivosti a absolutní souhře celého souboru. Zejména labutí scény vyžadují maximální koncentraci, přesnost a schopnost fungovat jako jeden živý organismus, aniž by se jednotliví tanečníci ztráceli v anonymním obrazu.
Výraznou roli v nové inscenaci hraje také její vizuální stránka. Scéna, kostýmy, světelný design i hudba tvoří podle tvůrců jeden propojený celek, který podporuje vyprávění příběhu. „V tomto baletu hraje hlavní roli úplně všechno – kostýmy, jeviště, osvětlení, hudba i výkon tanečníků,“ zdůrazňuje Plešková. Inscenace vzniká ve spolupráci s uznávaným baletním výtvarníkem Josefem Jelínkem, jehož rukopis dodává představení pohádkovou atmosféru i výraznou obrazovou poetiku.
Tvůrci si přejí, aby diváci po závěrečném potlesku neodcházeli pouze s obdivem k technické dokonalosti, ale především s emocí, která v nich ještě chvíli zůstane – s dojetím, zamyšlením a otázkami o tom, čemu věříme a jak snadno se ideál může proměnit v iluzi. Labutí jezero by se tak v Ústí nad Labem nemělo stát jen dalším titulem v repertoáru, ale silným divadelním zážitkem, který rezonuje dlouho po zhasnutí světel.
