Divadlo na Vídeňce: deset svíček na narozeninovém dortu

Již deset let je stagionová operní a taneční scéna Divadla na Vídeňce jedním z pilířů aktuálního vídeňského hudebního života. Stačí jen prolistovat obrazovou publikaci, kterou divadlo k desátému výročí obnovení operního provozu vydalo, nebo stačí jen prohlédnout aktuální nebo starší vydání Opery Plus, aby si operní fanoušci uvědomili, jak významnou pozici Vídeňka zaujala ve středoevropských hudebních souřadnicích pod vedením intendanta Rolanda Geyera.

Zatímco Státní opera ve Vídni stále patří amorfnímu opernímu publiku tvořenému směsicí vídeňské premiérové smetánky, milovníků krásných hlasů, tradicionalistického operního publika a turistů, Divadlo na Vídeňce se velmi rychle na sklonku prvního decennia jednadvacátého století etablovalo jako Mekka středoevropských operních fanoušků, vyhledávajících dramaturgické lahůdky, experimentální divadlo i nejlepší evropské reprezentanty staré hudby, jimž byla Vídeňka nakloněna a otevřena již od prvních sezon obnovené existence. Divadlo na Vídeňce je živoucím dokladem celé škály provozních výhod staggionového operního domu bez stálého sboru, orchestru i sólového ansámblu, pomineme-li Mladý ansámbl Divadla na Vídeňce, plnící v posledních letech roli operního studia. Provozní flexibilitu ostatně dokládají i řady semikoncertních nastudování méně známých oper a oratorií, samostatné koncertní řady, jejichž prostřednictvím do divadla našli cestu i Vídeňští filharmonikové, zavázaní konkurenční scéně ve Státní opeře, nebo dramaturgicky cenné recitálové projekty.

Sleduji Divadlo na Vídeňce od jeho znovuotevření a s jistým zahanbením musím konstatovat, že jsem v něm častějším a vděčnějším hostem než ve Státní opeře, která nemá onen divácký komfort bezprostřednějšího vizuálního kontaktu se zpěváky i orchestry a jejíž dramaturgické plány postrádají luxus mimořádných projektů. Že se v Divadle na Vídeňce až na Janáčkovu Káťu Kabanovou, Schulhoffovy Plameny nebo koncertní provedení Dvořákových Svatebních košil v rámci festivalu Tóny Velikonoc příliš nezabydlela česká hudba, nebo lépe řečeno hudba českých zemí, by mělo být předmětem spíše samostatné úvahy.

Nebyla by to Vídeňka, aby lednovou rakouskou metropoli nezaplavila sice graficky atraktivními plakáty, zvoucími k týdenním oslavám desetiletého trvání obnovené operní scény, současně však aby svému zmlsanému publiku nepředložila trojici produkcí, které bez fanfár, projevů a konfet připomněly deset zdařilých divadelních sezon. Oslavy v týdnu od 17. do 22. ledna 2016 rámovala dvojice spíše poloscénických než koncertních nastudování operních děl Ludwiga van Beethovena a Wolfganga Amadea Mozarta, spjatých geneticky premiérami Leonory – Fidelia a Kouzelné flétny právě s kdysi předměstskou Vídeňkou. Zatímco v Beethovenově případě vedení divadla sáhlo po koncertním nastudování Leonory, oslavy se nakonec obešly bez Kouzelné flétny, ale nikoliv bez Mozarta, jehož nejmilejší operní dílo – hudební drama Idomeneo, král krétský KV 366 – nastudoval René Jacobs s Freiburským barokním orchestrem a domácím Sborem Arnolda Schoenberga sbormistra Erwina Ortnera, který vedle zdomácnělých barokářů z Freiburku reprezentoval vídeňské síly hlavní sborové opory Divadla na Vídeňce.

Jelikož již na prahu adventu oznámil odstoupení z projektu Beethovenovy Leonory a bohužel i úplné ukončení uměleckých aktivit Nikolaus Harnoncourt, bylo na Jacobsovi, o generaci mladším, aby při oslavách, jejichž páteří bylo několikeré provedení Weilovy Třígrošové opery, hájil barvy zastánců poučené interpretace staré hudby. Zatímco Harnoncourt v divadle uvedl opery Lucio Silla, Život prostopášníka, Život na Měsíci, Rodelinda, Fidelio a naposledy v roce 2014 mozartovsko-da ponteovskou trilogii Figarova svatba, Don Giovanni a Così fan tutte, Jacobs se na Vídeňce naposledy objevil v ne zcela vydařeném Paisiellově Lazebníkovi sevillském, ovšem s mnoha staršími projekty na kontě. Vedle řady jiných souborů staré hudby to byli právě Harnoncourt a Jacobs, kdo byli oporami v uvádění (nejen) staršího repertoáru. Bez Harnoncourta se bude muset Vídeňka obejít a nad budoucností jeho souboru Concentus musicus Wien, který v Harnoncourtově verzi Leonory vystoupil 17. ledna 2016 za řízení Stefana Gottfrieda, visí otazníky. Jacobs zůstává vítanou oporou, sázkou na jistotu, jako tomu bylo v mnou recenzovaném slavnostním večeru poloscénického nastudování Mozartova Idomenea (najdete zde).

Těšil jsem se na něj vyzbrojen důvěrnou znalostí Jacobsova studiového snímku Idomenea, jehož aktéři se objevili i ve Vídni, ať již mám na mysli bulharskou sopranistku a vítězku karlovarské Dvořákovy pěvecké soutěže Alexandrinu Pendatchanskou – nyní Alex Pendu – v úloze Elektry, nebo Francouze Nicolase Rivenq v roli Neptunova velekněze. Ve snímku z roku 2008 účinkoval i Freiburský barokní orchestr, který byl onoho slavnostního večera až na opakovaná zaváhání hobojů spolehlivou oporou Jacobsovy kreace (koncertní mistryně Petra Müllejans), na níž se podílel v roli prvního trumpetisty i Jaroslav Rouček, dávno patřící k evropské elitě hráčů na barokní trubku.

Alex Penda neměla onoho slavnostního večera nejlepší den a jakkoliv se snažila, nepodařilo se jí zakrýt dechové potíže. Zpívala-li v neohlášené indispozici, bylo mi jí upřímně líto, zvláště když byla aranžéry provedení opakovaně nucena usedat na židle připravené na scéně. Vsedě se jí zpívalo patrně nejhůře, což se bolestně projevilo ve II. aktu ve scéně Idol mio. Francouzský basista světlejšího témbru Nicolas Rivenq má na svém kontě úctyhodnou řádku rolí a nespočet spoluprací s nejpřednějšími reprezentanty takzvané autentické scény, jelikož však i mladý rakouský basista a člen operního studia při Divadle na Vídeňce Christoph Seidl (Hlas) vládne světlejším hlasem, nepodařilo se jejich role témbrově adekvátně odlišit. Rivenq na mě rozhodně nepůsobil dojmem majestátního a fanatického velekněze mořského božstva, na to byly jeho vokální projev a herectví příliš civilními. Výrazně lépe se dařilo belgické sopranistce Sophii Karthäuser, před jejímž rovněž objektivnějším hlasem bych patrně upřednostnil kolegyně z německy mluvících zemí Julii Kleiter nebo Genii Kühmeier, které mají v hlase díky špetce ušlechtilého vibrata více ženskosti. Co Sophie Karthäuser „nedokázala“ předat hlasem, to zvládla herecky, jelikož svým jemným jevištním projevem s mrazivou věrohodností ztělesnila trojskou princeznu Ilii, vnitřně rozervanou mezi láskou k nepříteli a věrností svému původu. Vstupní scéna III. aktu přes mé drobné výhrady zanechala v publiku hluboký dojem.

Není to tak dávno, co i na rakouských festivalových scénách ztělesňoval britský tenorista Jeremy Ovenden Arbaceho, který na Vídeňce připadl Julienu Behrovi. Behrův Arbace byl králi Idomeneovi Jeremy Ovendena sympaticky mladým kumpánem, který zaujal i přítomné publikum, pochopitelně větší prostor ovšem opanoval Ovenden s vyrovnanými rejstříky a jednoduchým scénickým projevem. Osudové výčitky a pochybnosti své role před publikem spíše skrýval, o to více se soustředil na vokální projev. K hvězdnému výkonu chyběl Ovendenovi vokální lesk a jevištní sebevědomí, jichž se ovšem – zatím a snad nadlouho – dostává mladé francouzské mezzosopranistce, zpěvačce a muzikoložce Gaëlle Arquez, která zjevem, výškou, jevištním projevem a aktuálními hlasovými dispozicemi lepší kolegy zastínila, ty méně přesvědčivé zcela upozadila. Před kvalitami jejího hlasu klečelo Divadlo na Vídeňce doslova na kolenou; kdyby jen šetřila dynamikou svého hlasu, kterým se sama svůdně opájí, měla by publikum omotáno kolem prstu. Jen jediné jsem jí v kalhotkové roli nemohl uvěřit – že je mužem, mladíkem, královým synem.

Snad byl hvězdným výkonem Arquez omámen i Jacobs, který se prezentoval svým solidním standardem a nehodlal riskovat ani agogickou flexibilitou, ani větším prostorem instrumentálním sólům, a to měl v orchestru klarinetistu Lorenza Coppolu nebo fagotistu Javiera Zafru, čekající jen na příležitost k adekvátní sebeprezentaci. Dramaturgie nešlápla vedle, když pozvala Jacobse, kdyby však v orchestřišti stanul Minkowski, nebo takový Bolton, další pravidelní hosté vídeňské „předměstské scény“, mohlo být možná před publikem odkryto ještě více krás této Mozartovy operní sumy. Ostatně Jacobs sám si vzal vítr z plachet, když s výjimkou I. aktu vypustil všechna baletní čísla, snad kvůli většímu dějovému spádu, dějové srozumitelnosti a absenci tanečního ansámblu. Závěrečný baletní divertissement však obětován být neměl, mohl jím vrcholit slavnostní večer i Mozartův a Varescův Idomeneo. Publikum onoho slavnostního večera nikam nespěchalo.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Wolfgang Amadeus Mozart:
Idomeneo, re di Creta
Dirigent: René Jacobs
Freiburger Barockorchester
Sbormistr: Erwin Ortner
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 22. ledna 2016 Theater an der Wien Vídeň

Idomeneo – Jeremy Ovenden
Idamante – Gaëlle Arquez
Ilia – Sophie Karthäuser
Elettra – Alex Penda
Arbace – Julien Behr
Gran Sacerdote di Nettuno – Nicolas Rivenq
La Voce – Christoph Seidl

www.theater-wien.at