Výběr z ohlasů v zahraničním tisku
Idomeneo ve Vídeňské státní opeře: méně módní a logické
Inscenace Idomenea v režii Kaspera Holtena je působivá a nabízí velké árie. Vídeňská státní opera s ní dlouho vystačí.
Operním divadlem roku se touto inscenací pochopitelně nestaneme, neboť nudící se fejetonisté chtějí od jeviště rychlé podráždění nervů. Intendant londýnské Covent Garden Kasper Holten je ale praktik. Pro Vídeňskou státní operu připravil inscenaci, která vypráví v působivé, časově neurčitelné výpravě (Mia Sternsgaard a Anja Vang Kragh) příběh krále Idomenea a jeho neblahé přísahy tak, že se může udržet léta i s měnícím se obsazením.
Nedělní premiéře (5. říjen) dominoval milostný pár: trojská princezna Ilia, která jako válečná zajatkyně získá srdce krétského prince Idamanta. Oba si slíbí, že spolu zůstanou, ať se děje co se děje – a tak, jak to ve středním dějství Mozartovy nejexperimentálnější opery projevují, si nás zcela oba získají. Duet v podání Chen Reiss a Margarity Gritskové je okouzlující. Obezřetně ilustrují i následující velké árie duševní záchvěvy mladých lidí, kteří k sobě najdou cestu v nesnázích. Gritskova (Idamante) zpívá k houslovému sólu (Rainer Küchl) scénu Non temer, kterou Mozart dokomponoval pro Vídeň, a lyrické vzrušení korunuje jistotou v koloratuře. Chen Reiss zase projevuje hudebně niterný soulad s dřevěnými dechovými nástroji – je slyšet, že vídeňští hudebníci obhajují svoji pověst jako mozartovský orchestr a po řadě zvukových experimentů opět hledají návaznost na tradiční způsob hry, charakterizovaný především krásou tónu.
Romantický tón, ariózní záblesk naděje
Christoph Eschenbach je v tomto případě správný dirigentský partner. Miluje romantický tón, ačkoli by tu a tam mohl citlivěji dýchat se zpěváky a leccos z Mozartovy partitury by sneslo dramatičtější přístup. Například v obou vášnivých áriích Elettry, které Maria Bengtsson zvládá belcantovým pojetím. Ve druhém dějství věnuje Mozart trýzněné dceři Átreovců ariózní záblesk naděje, a Maria Bengtsson ho také se slyšitelnou rozkoší vychutnává; je to třetí rozkvétající mladý hlas souboru.
Michael Schade v roli titulního antihrdiny přináší programově drsnější tóny. Ačkoli zvolil choulostivější koloraturní verzi ústřední árie Fuor del mar, je jeho zpěv nabit espressivem, někdy šeptá, jindy své emoce vykřičí. Jako král nechce ztratit moc a vztekle mlátí kolem sebe, jakmile se jeho pozice začne viklat. Bohové ho zkoušejí, neboť přísahou, že za svou záchranu na moři obětuje prvního člověka, jehož potká, porušil tabu, které zní „nepovyšuj se“. Noční můry vzpomínek, které poletují kolem Elettry – v pohybovém chóru rozpoznáváme schémata Agamemnona, Klytaimnestry a Oresta – nakonec přepadnou i Idomenea. Lid se od něj dávno odvrátil: Carlos Osuna celebruje jako důstojný velekněz rituální děje na znamení, že má všecko zůstat tak, jak to je. Kvůli tomu se ovšem musí leccos změnit: Sorin Coliban není Hlasem shůry, nýbrž jako revolucionář zvěstuje převzetí moci princem a jeho trojskou princeznou. O bývalého potentáta už se nikdo nestará.
Zkráceno a zbaveno vedlejších dějů
Jako všechny Mozartovy opery, znamenal i Idomeneo „work in progress“. Pro tuto inscenaci byly v partituře provedeny rozumné přesuny a škrty, zmizely vedlejší děje – přičemž ale – tak jako v mnoha jiných verzích Idomenea – Arbace přišel o své árie a my o krásný hlas Pavla Kolgatina.
Zato se ale předivo vyprávění rozvíjí přesvědčivě a logicky. Holtenova režie postav je koncizní a působivá. Elettra není žádná divoká fúrie, nýbrž nervózní a nejistá žena, strachující se o svoji existenci, a je to právě tak zřejmé jako vzrůstající pohoršení krétského krále nebo lhostejnost lidu, kterému je vhod jakýkoli vládce, pokud se zachová klid. Sbor Státní opery (sbormistr Thomas Lang) dává zaznít strachu a zděšení právě tak jako hymnům, v nichž schází cit; zpívají se z listu, a je lhostejné, pro koho. To všechno je nadčasové, neboť bohužel i zdánlivě aktuální narážky na veřejné popravy se jako varující obrazy hned tak neopotřebují.
(Die Presse – 6. 10. 2014 – Wilhelm Sinkovicz)
***
Příliš se po Idomeneovi nejásalo
Ani ne rok po inscenaci Idomenea v Divadle na Vídeňce, kterou režisér Damiano Michieletto umístil do dnešní doby (poznámka redakce: naši recenzi najdete zde), je tady nová vídeňská produkce této opery. Dánský režisér Kasper Holten zrežíroval osudem obtížený, temný večer a premiérové publikum v neděli skutečně radost neprojevovalo: po třech a půl hodinách byl aplaus jen střídmý.
Holten je jako ředitel Covent Garden obeznámen s potřebami repertoárového divadla. Nesliboval módní, nýbrž trvanlivou produkci. A skutečně, už o premiéře nevypadala nijak čerstvá. Inscenace jednačtyřicetiletého režiséra působí jako mimo čas, je srozumitelná a věčně platná. Holten se soustřeďuje na vnitřní psychologická dramata čtyř protagonistů a smiřuje se s tím, že je dění na jevišti statické až strnulé.
Mnohem více vzletu bychom si přáli v orchestřišti. Ředitel Dominique Meyer projevil před premiérou svou loajálnost s dirigentem Christophem Eschenbachem, kterého kritika poslední dobou tvrdě napadala. Miláčkem vídeňského publika však už přesto nebude. Dirigoval bez akcentů, dramatičnost dění na Krétě – kde se o vzrušení starají válečné hrůzy, mořské síly a lidské oběti – zprostředkovával jen velmi zřídka a na závěr sklidil jako jediný nějaká ta zabučení.
Přitom provedené a dramaturgicky zdůvodněné přesuny jednotlivých čísel, které průběh děje mají učinit přijatelnějším a vést pozornost k hlavním konfliktům, dobře fungují. Přesto zůstává děj často řadu minut trčet na místě. Holten se příliš spoléhá na trvalý účinek střízlivé, dvěma mohutnými plochami tvořené dekorace bez ozdob (Mia Stensgaard). Na podlaze je nakreslená mapa oblasti, kde se děj odehrává, prostřednictvím stropního zrcadla tvoří pěkný efekt a Idomeneovi poskytuje možnost posunovat nebo porážet postavy jako hrací figurky.
Jedinou určující režijní myšlenkou večera – kromě efektního výstupu Ilie, která se svým spoluvězněm na začátku opery visí ze stropu – je král v zakrvaveném plášti, v němž se vrátil z války, a oběti, které ho stále pronásledují, takže musí své vražedné činy opakovat. Kostýmy (Anja Vang Kragh) umísťují děj časově do neurčita – včetně oslnivě krásných rób Ilie a Elettry. Chen Reiss jako Ilia a debutantka na této scéně Maria Bengtsson jako Elettra nezpívaly bez kazů, ale snažily se o výraz, jaký rutinér Michael Schade vkládá téměř do každé fráze. Že se v hlasovém projevu značně držel zpátky, se však rovněž nedalo přeslechnout. Pro orchestr Státní opery nebylo vždy snadné dynamiku přizpůsobit. Výrazně největší aplaus sklidila Margarita Gritskova v kalhotkové roli Idamanteho. Jako jediná vládla vokální energií, jakou bychom od premiéry na Okružní třídě očekávali.
V závěru jsme se na chvíli ocitli jakoby v jiné opeře. Avšak socha, která v posledním dějství ovládala scénu, nepatřila komturovi z Dona Giovanniho, byl to zřejmě hold Idomeneovi. Po pádu vládce, který je ochoten obětovat vlastního syna bohům, to s ním dopadne jako se Stalinovými pomníky ve východní Evropě, když vezme věci do svých rukou lid. Jenže se moci nechopí sám, ale dosadí na trůn syna. Na skutečnou revoluci je to málo, třebaže jsou Idomeneo a Elettra vykázáni do podsvětí. Poněkud nepřesvědčivé. Jako bohužel celý večer.
(www.kleinezeitung.at – 6. 10. 2014 – APA)
Wolfgang Amadeus Mozart:
Idomeneo
Dirigent: Christoph Eschenbach
Režie: Kasper Holten
Scéna: Mia Stensgaard
Kostýmy: Anja Vang Kragh
Světla: Jesper Kongshaug
Dramaturgie: Adrian Mourby
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 5. října 2014 Wiener Staatsoper Vídeň
Idomeneo – Michael Schade
Idamante – Margarita Gritskova
Elettra – Maria Bengtsson
Ilia – Chen Reiss
Arbace – Pavel Kolgatin
Oberpriester – Carlos Osuna
Stimme des Orakels – Sorin Coliban
Zwei Trojaner – Dritan Luca, Ion Tibrea
Zwei Kreter – Oleg Zalytskiy, Konrad Huber
Zwei Kreterinnen – Secil Ilker, Arina Holecek
Připravila a přeložila Vlasta Reittererová
Foto Wiener Staatsoper
