Idomeneo – rodinná diagnóza neuróz

  1. 1
  2. 2
  3. 3

aneb Jak Marlis Petersen (skoro) ukradla premiéru

Žádná jiná Mozartova opera nepodstoupila tolik úprav a přepracování jako Idomeneo. Sám skladatel se k ní vrátil a vytvořil tak dvě dosti odlišné verze (1781 Mnichov a pro koncertní provedení ve Vídni 1786), mimo to provedl několik dílčích úprav a přesunů hudebních čísel. Obě dvě verze se liší i obsazením role Idamanta, původně interpretovaného kastrátem (od sedmdesátých let dvacátého století zpravidla obsazován mezzosopránem), pro koncertní provedení pak Mozart přepracoval Idamantův part pro lyrický tenor. V německy mluvících zemích byla opera během devatenáctého století prováděna takřka vždy v německém překladu a různých úpravách.Teprve 150. výročí premiéry v roce 1931 odstartovalo nový život této opery: dvě zásadní hudebně-textové úpravy pro německá jeviště zpracovali velikáni operní hudby minulého století. Právě v roce 1931 zažili premiéru úpravy Richarda Strausse (+ Lothar Wallerstein, Vídeň) a Ermana Wolf-Ferrariho (+Ernst Leopold Stahl, Mnichov).

Souběžně s tím se ale začala rozvíjet novodobá praxe uvádět operu v původní italské verzi, jak byla uvedena na mozartovských slavnostech v Bazileji téhož roku. Příčinou těchto úprav je vedle délky opery i „hybridní“ forma díla. Opera je spojením principů francouzské tragedie-lyrique a i talské opery metastasiovského typu. Libreto je silně přepracovanou verzí textu k opeře Idoménée Andrého Campry, která také existuje ve dvou odlišných verzích (1712, 1731). Mozartův libretista Giambattista Varesco převzal z francouzského libreta Antoina Dancheta základní zápletku, ale vypustil postavy bohů a bezdějový alegorický prolog s božstvy. Vůle bohů je u Mozarta nahrazena jen krátkým výstupem orakula v závěru. Varescovo libreto se orientuje především v třetím dějství na typ reformované opery gluckovského typu. Podobně koncipované scény s přípravami na obětování a nabídkou spřízněné osoby místo původně vybrané oběti najdeme v Gluckových Ifigeniích i v Alcestě. Z francouzské opery tak zůstaly spektakulární momenty (mořská bouře, chrámová scéna, scéna s hlasem orakula) a také rozsáhlé balety a pantomimické scény. Velkou náročnost si žádají i rozsáhlé výstupy sboru. Naopak vliv italské opery omezuje počet osob (čtyři hlavní + jedna vedlejší + epizody) a soustřeďuje se na afektivnost postav a jejich jednání.Každý současný hudebně-inscenační tým je tak při zařazení tohoto titulu postaven před řadu otázek. Kterou verzi opery zvolit nebo použít některou ze smíšených verzí díla? Jak naložit s baletními scénami, které děj v očích moderního diváka retardují? Jak obsadit roli Idamanta? (Zde je zajímavá drobná informace nalezená v Mozartových dopisech, který uvažoval o přepracování rolí Idomenea a Idamanta pro bas a tenor, tak aby se ještě více přiblížil zvyklostem francouzské opery.) Zásadní otázkou je, jak přiblížit současnému divákovi poněkud odtažité téma slibu lidské oběti, viděnému ovšem optikou katolického libretisty, hlavním zaměstnáním dvorního kaplana?

V Theater an der Wien se vydali při inscenování této opery nezcela obvyklou cestou. Přenesení původního místa opery (Kydonia, královské hlavní město Kréty) do neurčitého válkou zbídačeného prostředí není v inscenacích posledních let nové. Děj opery totiž vychází z ukončení Trojské války. Režisér se ale především soustředil na popis neurotického jednání protagonistů, aby proměnil původní téma opery na palčivé rodinné drama. Již projekce během předehry, v níž přísný protektivní otec (představitel Idomenea) obléká malého poslušného Idamanta do kopie svého obleku, signalizuje, že základním tématem inscenace bude vztah: (chybějící) rodič a dítě. Tedy téma velmi blízké i Mozartovi.

Úvodní scéna llie, která je ve vysokém stupni těhotenství (!) s Idamantem, je pojata mnohem dramatičtěji, než obvykle slýcháme, a zaznívá jako skutečný nářek dcery, která ztratila otce a žije ubohým životem rukojmí v nepřátelském prostředí jako dcera nepřítele. Deprivovaná a úzkostná Ilia, oblečená nikoli jako královská dcera Priamova, ale jako poslední služka, během árie nutkavě staví pyramidu z vojenských bot po zabitých vojácích v Tróji, lhostejno zda Trojanů nebo jejich protivníků. Nezralý a labilní Idamante se ji pokouší utěšit, ale sám díky ambivalentnímu vztahu k dominantnímu otci není schopen dostát lidským ani panovnickým požadavkům na nového krále, zvláště po zprávě o smrti otce při mořské bouři. Teprve s příchodem Elettry, dcery Agamemnóna a Klytaimnestry, přichází na jeviště opravdová vládkyně. Elettra je skutečná dcera svých vražedných rodičů, má silný sklon k agresi, a mimoto je to silně narcistní a hysterická osobnost s manipulativními sklony. Módně oblečená Elettra se zcela odlišuje od panující šedi svými barevnými a výstředními kostýmy současné módy a  je postavou, kterou si současný divák okamžitě zamiluje. Je to esence Barbie („co potřebuje hodně šatiček“), laciné kopie Marylin Monroe a hlavní hrdinky Sexu ve městě s příměsí kreace Sharon Stone ve druhém dílu Základního instinktu. Elettra bez okolků Idamanta svádí, používá svoje tělo jako nástroj manipulace. Bezmocná a frustrovaná Ilia jen přihlíží a Elettra ji při své árii neváhá tvrdě fyzicky napadnout, aby se zbavila soupeřky, kterou jen pohrdá. Idomeneus, blouznící o právě prožité bouři, je přivezen na kolečkovém nemocničním lůžku záchranáři v oranžových vestách. Ani on není příliš královským majestátem, jde o válečného veterána postiženého posttraumatickým syndromem, kterému se nutkavě vrací bolestivé vzpomínky na válečné utrpení. Idamantes, stále hledající otce, kterého neviděl po deset let trvání Trojské války, nadšeně poznává v zestárlém muži chybějícího otce. Bezradný Idomeneus syna, zřejmě jako i mnohokráte v minulosti, příkře odmítá.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Idomeneo (Theater an der Wien 2013)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na