Zápisník Jindřicha Bálka (31)
V Sále Martinů na festivalu Euroart Praha zahrálo Bennewitzovo kvarteto Janáčka, Ulmanna a Dvořáka. A Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem hrála třikrát jen Dvořáka, jeho Druhou a Devátou – trochu drsně řečeno, v jednom večeru jeho nejhorší a nejlepší symfonii.
Oba koncerty mají to společné, že šlo o nesamozřejmá setkání s málem samozřejmým repertoárem. Bennewitzovo kvarteto má nového primária, houslistu Jakuba Fišera. A celý soubor, který už posbíral několik cen z prestižních soutěží, toho využil k tomu, aby se na celý repertoár podíval zase z jiného pohledu a znovu. A kromě společného zkoušení znovu jezdí za svým původním učitelem Reinerem Schmidtem z Hagenova kvarteta do Basileje na pravidelné kurzy… Leckdo jiný by si v jejich situaci řekl, že to dávno nemá zapotřebí.
Pokud jde o samotný koncert, je vždycky sympatické slyšet Janáčkovy Listy důvěrné a Dvořákův Kvartet op. 106 G dur v provedení, které nesází jenom na emoce či na melodie. Možná naopak, teprve když se zahrají ve vyrovnaném zvuku, s pečlivě promyšlenou gradací a řadou přesných rytmických a artikulačních jemností, objeví posluchač bohatství této hudby. Časem bude Bennewitzovo kvarteto možná vnímáno jako velké obohacení „české klavírní školy“ – ale jejich hudební cesta v sobě má i kus sympatické opozice proti tomu, jak se u nás k některým skladbám přistupuje. A pokud studovali u člena souboru, který je nejvíce doma ve vídeňském klasicismu, máme se nadále na co těšit. Tedy pokud jistou novost doceníme a nebudeme jen opakovat klišé o „jistém nedostatku vřelosti“, kterým mnozí hudební kritici vyprovodí nejednoho velkého světového umělce.
Ostatně nejen světového, protože Jiřímu Bělohlávkovi se jistá chladnost vytýkala vždycky. A pokud znovu studuje Novosvětskou, rovněž očišťuje a trvá na detailech. Až bude kompletní nahrávka venku, uvidíme, jaké ohlasy se sejdou. Serióznost a vnitřní poctivost, se kterou se do nejznámější partitury české hudby pouští, ale prostě zaslouží jednoznačné uznání. Novosvětská není jen nejatraktivnějším artiklem zahraničních zájezdů a slavná skladba, díky které se naši předkové rozhodli konečně založit stálý orchestr České filharmonie – i když to bylo drahé. Občas je dobré uvažovat i tak, že za toto dílo máme svou zvláštní odpovědnost. Mělo by to být radostné zjištění, protože se znovu a znovu můžeme přesvědčovat, jak tohle dílo kdekoli na světě působí. O tom všem bude příležitost přemýšlet víc v příštím „čtyřkovém“ roce, kdy má většina slavných českých skladatelů nějaké výročí. Snad toho alespoň trochu využijeme.
I když to tak možná nevypadá, v České filharmonii celý týden vrcholily přípravy na Rok české hudby. Krom toho, že Jiří Bělohlávek natočil další dvě symfonie pro plánovaný komplet, který vyjde příští rok, chodby Rudolfina žily ještě další akcí. Konaly se přehrávky pro koncerty projektu Zahraj si s Českou filharmonií, chystaného pro onen čtyřkový hudební rok. Jak moc budou mimořádné, se ukáže – nicméně zájem a napětí mezi soutěžícími, jejich učiteli i rodiči, byl nad očekávání veliký. A všichni zúčastnění si pochvalovali vysokou úroveň mladých uchazečů – pokud jde o talenty a jejich slibné nakročení, věštili mnozí české hudbě nejlepší budoucnost. Tedy pokud zase někdo nepřijde s tím, že nás ta kultura stojí opravdu příliš mnoho peněz, nebo že jich zas tolik nevydělá.
Větší pozornost než Bennewitzovo kvarteto a Jiří Bělohlávek dohromady jistě v uplynulém vzbudila Cecilia Bartoli v Rudolfinu. Ale na druhou stranu, když se pěvecká hvězda dozvěděla, že druhý den dává Česká filharmonie Novosvětskou, zrušila jakousi společenskou večeři a přišla o den později do Rudolfina znovu – tentokrát jako běžný posluchač.
Jsou světové festivaly, kam se jezdí za Bartoli, ale je sympatické, že i operní superhvězda Bartoli ráda zajde v Praze na Novosvětskou. To jen až se někdo zase bude ptát, jestli ty orchestry náhodou nestojí moc peněz. Ale je snad něco jiného, čím jsme ve světě tak zajímaví?
Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto archiv Bennewitzova kvarteta, archiv České filharmonie, Tomáš Pospíchal
