Divadlo PONEC zahájilo sezonu

Za dramaturgickou radu divadla PONEC vystoupili Honza Malík a Sylva Šafková, kteří upřesnili, že v letošním roce ještě dobíhá dramaturgický plán vytvořený před začátkem jejich spolupráce a že dramaturgická rada plánuje program od ledna 2025. Do open callu, který vyhlásila dramaturgická rada pro sestavení dalšího repertoáru, se přihlásilo 16 projektů, z toho zatím tři tvůrčí jednotky jsou již vybrané a další jsou v jednání. Uskupení 23 Poems Collective tvoří čtyři mladé umělkyně – Eliška Benešová, Karolína Šnajdrová, Kristýna Peldová a Tereza Krejčová, FARO Moving Space je platforma Lenky Knihy Bartůňkové a Petry Pellarové. Jako třetí uspěla mladá tanečnice a choreografka Adriana Štefaňáková (jako tanečnice vystupuje s Dekkadancers, studovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy a Codarts University v Rotterdamu.). Open call by měl být vypisován každý rok na jaře.

Novým typem programu budou tzv. open stage, které by měly proběhnout asi čtyřikrát do roka. Půjde o jednorázový večer, který také na základě otevřené výzvy připraví umělec nebo uskupení z profesionální taneční scény. Forma a podoba večera bude zcela na něm. V programu dostanou pevnější místo také večery studentských choreografií, ať už jde o absolventy Duncan Centra nebo další adepty choreografické tvorby z HAMU. Měl by být také uveden večer choreografií Ester Trčkové.

Nataša Novotná ještě žádné podrobnosti o tom, jaký projekt autorsky chystá pro následující rok, neprozradila, ale mohli jsme si připomenout její choreografický styl v dance for camera filmu New Normal, který před třemi lety vznikl pod hlavičkou Laterny magiky. Nese v něčem poselství a naději své doby a vzbuzuje nejen vzpomínky, ale také myšlenky na to, jaký „nový normál“ po covidové pandemii vznikl, pokud vůbec nějaký. Idealistická představa, že velká krize může změnit ve větší míře fungování společnosti, že může inspirovat k jinému životnímu stylu, ke zklidnění nebo třeba novému pohledu na umění, ta se zřejmě moc nenaplnila. Ačkoliv režisér filmu Jakub Jahn říká, že se snaží v životě všímat si ze všeho nejvíc právě pozitivních změn a optimismus neztrácí. Film má ale především umělecký obsah, soubor se v něm protančí od přízemí až po foyer Nové scény ND a spolu s tanečníky se stále měkce pohybuje i kamera. Choreografovaný tedy není jen taneční pohyb těl, choreografii obsahují i pohyby kamery a rytmus tomuto proudu, který připomíná většinou mořský příboj, dává finální střih. Z filmu stále trošku „trčí“ dlouhé sólo Jiřího Pokorného, který jako by se v něm objevil coby entita stojící zcela mimo systém a společenství. Ale také stále těší závěrečný záběr, který patří Svobodovkám, světelným rampám, které zkonstruoval Josef Svoboda.

Taneční program patřil ženám. Clara da Costa se na jaře představila v tandemu s Yanou Reutovou, která našla pod křídly Tance Praha prostor pro pedagogickou a uměleckou práci bezmála před třemi lety. Clara je temperamentní brazilská tanečnice, která publiku na úvod večera představila krátké sólo Peel the Onion. Jak název napovídá, jde v něm o odkládání vrstev. Tou první z nich je dětinsky roztomilý zvířecí overal, jakási slupka evokující bezpečí domova, ve kterém se člověk může uhnízdit a hrát si. V ostrém bodovém světle rozehrává tanečnice drobná gesta, rytmicky prostupující jedno v druhé, nejprve jen rukou či paží, ale přidává i izolace pánve a nejrůznější další drobné pohybové motivy řízené rytmem a střídané tichem. Některé jsou ryze fantazijní, jiné připomínají třeba údery v pěstním souboji, střídají se s různou intenzitou náladou, většinou jsou spíše hravé. K rytmické složce připojuje opodál stojící hudebnice Jana Kubánková živě housle, v nemelodických rozčilujících smycích generující napětí. Tanečnice s křečovitě vypjatým tělem podle očekávání opouští postupně pohodlnou vrstvu oddělující tělo od světa, hovoří o strachu z jakési ženské postavy, ženy s neovladatelnou energií, která je jí zároveň inspirací. Sólo se postupně převrací ve freestylovou taneční akci v protisvětle zářícího horizontu, která by mohla své místo najít stejně tak dobře na diskotéce. Tanečnice neodložila vrstvu oblečení, ale vrstvu naučené taneční techniky, aby odhalila jen rozjásané mládí, které si tančí pro radost z rytmu. Milá miniatura oslavuje taneční vášeň i ty, kteří se mohou pro ostatní povzbudivými vzory.

Duet Yany a Clary Womanhood doznal značných změn a získal ve své podobě pro blackbox větší dramaturgickou soudržnost. Pomáhá jistě i uzavřený prostor, kde je možné na rozdíl od open air představení za denního světla využít světelný design a jím členit prostor a navádět diváckou pozornost. Hudba je již plně autorská v rukou houslistky. Začátek se sbíráním kousků ženského šatstva je myslím nový. Podstatná část je stále postavená na rozdílech obou žen, na jejich odlišných temperamentech a vžitých pohybových vzorcích, Yana působí chvíli jako panenka na víku hracího strojku na klíček, chvíli jako modelka, je na jednu stranu nevinná a zároveň se do publika dívá s rafinovanou vyzývavostí. Clara je živelná, vzteklá, má jinou energii, jiná gesta, svírá ji kontrakce a skrze její tělo cení tesáky vnitřní šelma, které tedy na divácích nezáleží vůbec. Přesto je po většinu choreografie Yana Claře oporou, ztělesňuje ten ukotvující mateřský prvek, je ochotná na sebe vzít její břemeno, a to zcela doslovně. Duet se odvíjí trochu jako pohybový dialog, jako společná cesta, s živou hudbou, která je variabilní, s divokými houslemi, neartikulovaným hlasem, útržky melodií. V jedné části se ženy jen kolébají v jednoduchém tanečním kroku v idylickém souzvuku. Nový je také závěr, který hudebnice doplňuje mluveným slovem o výzvách ženství a o touze jim uniknout, ale také o odhodlání jim znovu a znovu čelit. Choreografky se nesnaží o technickou vycizelovanost, přicházejí na scénu s náladami a pocity. Jejich přístup k tanci je intuitivní a živelný. Jaké další přístupy přinesou noví tvůrci?

Z Ponec Opening 24 v pátek 20. září 2024.