Divákům se musím dívat do očí

Soňa Červená se chystá do Ostravy s Večerem melodramů 

Nedávno se vrátila z New Yorku z úspěšného hostování, byla tam s Národním divadlem, s komorní politickou operou Toufar o katolickém knězi, který byl umučen v padesátých letech. Toufar volně navazuje na operu o Miladě Horákové Zítra se bude…, která měla v České republice dokonce devadesát repríz. Teď Soňa Červená míří do Ostravy. Ostravské diváky si získala již při svém prvním hostování na Janáčkově máji, kdy ztvárnila právě Miladu Horákovou ve zmiňované inscenaci. Tentokrát se Soňou Červenou posluchači zavítají při ostravském Večeru melodramů do světa terezínského skladatele Viktora Ullmanna a fantazijního odkazu Bohuslava Martinů, a to první červnový pátek, opět v rámci letošního Janáčkova máje, za účasti klavíristy Karla Košárka a souboru Camerata Zlín.

Do Ostravy jezdíte od nepaměti, jaký máte vztah k tomuto městu?

Do Ostravy jezdím ráda. Jako bývalou operní pěvkyni mě zajímá zejména opera v Národním divadle moravskoslezském vedeném jejím ředitelem Jiřím Nekvasilem, který shodou okolností režíroval operu o Miladě Horákové. Přijíždím do Ostravy pokud možno na každou premiéru. Kdysi jsem tady také zpívala Carmen a s dirigentem Vašatou začínala svou kariéru.

Proč vás zajímají melodramy?

Jsem teď činoherečka, zajímá mě tedy nejen činohra, ale i melodramatická vystoupení. Vlastně mě zajímá všechno, protože jsem umanutá kumštem a jevištěm, bez toho bych nemohla být. Každý večer, když sama neúčinkuji, jdu někam do divadla nebo na koncert, každý večer musím mít nějaký kontakt s publikem, ať přímý nebo nepřímý. Kdepak sedět doma u televize, to mě nebaví.

Co je pro melodram důležité?

Celou mou kariérou mě provází rada mého otce – tatínek Jiří Červený byl známým českým spisovatelem, kabaretiérem a zakladatelem Červené sedmy. Už když jsem byla malá holka, tak mě učil, že nesmím šidit ani text, ani hudbu, že to jsou rovnoprávné umělecké složky. To jsem si zapamatovala na celý život. Jako operní pěvkyně jsem se snažila, aby mi bylo rozumět každé slovo. To je důležité, protože když někomu na jevišti nerozumíte, tak vás to přestane zajímat. A to platí i pro melodram.V Ostravě uvedete Ullmanna a Martinů, můžete váš večer představit?

Ullmanna si velice vážím. Když si uvědomíte, že skladbu Láska a smrt korneta Kryštofa Rilkeho Ullmann napsal v koncentračním táboře v Terezíně, potom ho odvezli a poslali na smrt do plynové komory a on nám tady zanechal tuto nádhernou hudbu, tak si myslím, že to dílo si zasluhuje naší pozornosti. A ještě k tomu básník Rilke!  Když toužím po poezii, vždycky sáhnu po Rilkem. Je to moderní autor, vždycky něco vypovídá s úžasnou fantazií, nad kterou se musíte zamyslet, než ji pochopíte. A když se vám ta mušle otevře, najdete perlu…

A co Bohuslav Martinů?

Martinů je vedle Leoše Janáčka můj skladatel dvacátého století.  Jen v jeho díle Kuchyňská revue, na rozdíl od původního záměru, nebudeme tančit. Pozornost zaměříme výhradně na hudbu a rozkošný text, aby si diváci v Ostravě obojí užili.

Jak jste vůbec přišli nápad uvést v Ostravě večer melodramů?

Premiérovali jsme Martinů v Holešově na festivalu, s pianistou Karlem Košárkem. Měli jsme velký úspěch, rozkřiklo se to a ředitel Janáčkova máje Jaromír Javůrek se na nás obrátil, jestli bychom to předvedli také v Ostravě. Pak jsme uvažovali, co by se k tomu hodilo. Napadlo mě, že Ullmann měl výročí úmrtí, a že bych ho ráda připomněla.

Když se vracíte ke svým oblíbeným autorům, je to pro vás pokaždé jiné setkání?

Když znovu studuji i věci, které jsem dělala často, vždycky v tom najdu nové možnosti, nuance, nové nápady. Snažím se hledat a nacházet, aby to bylo ještě pravdivější. Mnohý interpret interpretuje podle svých osobních zkušeností a možností, já se ale snažím pokaždé více a více se sobě vzdálit, abych nebyla Soňou Červenou, ale třeba Bohuslavem Martinů. Pro mne je důležité, co pro dílo mohu udělat já, nikoliv aby mi dílo dělalo reklamu.

Je pro vás kromě služby autorovi ještě něco podstatného? 

Ano. Abych si text přivlastnila natolik, abych ho interpretovala nazpaměť, a ne tak, jak se to dneska často dělá – tedy s knihou v ruce; to si to může divák přečíst doma v křesle… Pro mne je podstatné, abych text měla tak zažitý, že se mohu divákům dívat do očí. Číst text by mě netěšilo, to musí jít ze mě, z mého nitra. Jedině tak jsem šťastná.

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Soňa Červená (1925), operní pěvkyně a herečka, patří mezi výrazné osobnosti současné české kultury. Na profesionální dráhu vstoupila v Praze v oboru hudebního divadla a filmu. Její první operní angažmá byla Janáčkova opera v Brně, poté Státní opera v Berlíně, kde byla již po dvou letech za vynikající výkony v operách Monteverdiových, Händelových a Gluckových vyznamenána titulem Komorní pěvkyně.

Když za dramatických okolností prošla v lednu 1962 berlínskou zdí do západní Evropy, došla ocenění za role v operách Bizeta, Richarda Strausse, Verdiho a Wagnera. Stala se sólistkou operních domů ve Vídni, Miláně, Amsterdamu, Barceloně, Bruselu, Lisabonu a všech velkých německých operních scén. Byla také žádaným hostem předních evropských a amerických scén a mezinárodních festivalů (Bayreuth, Salcburk, Glyndebourne, Edinburk a tak dále).

V San Francisco Opera působila po jedenáct sezon. Vystupovala s dirigenty Rafaelem Kubelíkem, Karlem Ančerlem, Herbertem von Karajanem, Pierrem Boulezem, sirem Charlesem Mackerrasem a mnoha jinými. V koncertním i operním repertoáru se brzy specializovala na tvorbu dvacátého století (Mahler, Stravinskij, Janáček, Berg, Ligeti, Nono, Henze). Ve Frankfurtu nad Mohanem byla podruhé vyznamenána titulem Komorní pěvkyně.

Zasloužila se také o vzorovou interpretaci Janáčka v češtině a o přesné překlady notových edic. Po uzavření operní dráhy působila v renomovaném činoherním divadle Thalia v Hamburku. S kreacemi režiséra Roberta Wilsona a s hudbou Toma Waitse a Lou Reeda hostovala ve všech pěti světadílech. Do Prahy se mohla vrátit po sametové revoluci k vydání knižní autobiografie Stýskání zakázáno a knihy Můj Václav o svém pradědovi, vynálezci žesťových nástrojů v Hradci Králové, Václavu Františku Červeném.

Pro pražské Národní divadlo pak vytvořila symbolickou postavu Osudu v Janáčkově opeře Osud v režii Roberta Wilsona, ústřední postavu v komorní opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude… (příběh rozsudku smrti nad doktorkou Miladou Horákovou roku 1950), roli Eliny Makropulos v činoherní inscenaci Roberta Wilsona Čapkova dramatu Věc Makropulos.

V současné době ji diváci mohou vidět na jevišti Stavovského divadla coby Čas v projektu Roberta Wilsona 1914. Na Nové scéně ztvárňuje jednu z hlavních postav v Březinově komorní opeře Toufar. Mimořádnou jevištní zkušenost zúročuje také v přednesech melodramů (Ullmann, Bernstein, Suk, Bodorová, Štědroň, Kvěch, Březina, Ivanović).

Ocenění:
2004 Cena Thálie
2005 cena Dr. Františka Ulricha, Hradec Králové
2009 Cena Alfréda Radoka
2010 čestné členství Státní opery Praha
2011 Medaile Artis Bohemiae Amicis
2012 čestné občanství Hradce Králové
2013 Gold Medal in the Arts od John F. Kennedy Center, Washington, D.
28. října 2013 – vyznamenána na Pražském hradě medailí I. stupně za zásluhy o stát v oblasti umění

(zdroj www.narodni-divadlo.cz)
***

Janáčkův máj 2015
Večer melodramů
Soňa Červená (recitace)
Karel Košárek (klavír)
Camerata Zlín
5. června 2015 Janáčkova konzervatoř a Gymnázium v Ostravě

program:
Ullmann: Láska a smrt korneta Kryštofa Rilkeho
Martinů: Film v miniatuře H 148
Martinů: Kuchyňská revue H 161

www.janackuvmaj.cz

Foto MHF Janáčkův máj, archiv ND