Dmitri Hvorostovsky: Hudba je od mládí mým osudem

Zdá se, že proslulý barytonista ruského původu Dmitri Hvorostovsky je v rozhovorech nejsdílnější tam, kde dnes žije. V Londýně. Lze to pochopit. Během zkoušek a představení na čelných operních scénách světa, kam jej už léta rádi zvou, mívá prý málo nejen času, ale především chuti a vůle věnovat se novinářům. A při písňových turné, kdy vystupuje – často jen za doprovodu klavíru – na jevišti sám, už o jakékoli ztrátě soustředění, jakou by interview mohlo představovat, nemůže být ani řeči. Proto neudiví, že se Dima, jak mu přátelé říkají, uvolil před časem k obsáhlé debatě s anglickým hudebním publicistou Dominikem McHughem. Vždyť se sešli takříkajíc doma. Tam, kde Hvorostovského obdivuje publikum především, v Royal Covent Garden. Výčet oper, v nichž na této slavné scéně vystupoval, je působivý – a prozrazuje jeho lásku k dílu Giuseppa Verdiho: Traviata, Maškarní ples, Loupežníci, Don Carlos, Rigoletto, Simon Boccanegra, Trubadúr

V Trubadúrovi zpívám hraběte Lunu,“ připomíná Dima, „a snažím se jako vždycky, ale role nebyla pouze jednorozměrná, charakterově plochá. Ano, podle všeho je to lotr, zločinec. Zapříčiní smrt vlastního bratra. Ale já mám pro něj když ne omluvu, tak aspoň pochopení. Jaké? Jmenuje se láska. Když je člověk šíleně zamilovaný, může jej to dovést až k šíleným myšlenkám nebo dokonce činům… Navíc je v dotyčné inscenaci hrabě vojákem, takže má snadnější přístup ke zbraním a v duši mentalitu válečníka.“

Co říká Hvorostovsky na to, že poslední dobou ztělesňuje na operních scénách často buď otce, nebo milovníka? „Nedávám přednost ani jedné z těchto rolí. Každá mě naplňuje jinak. Do Rigoletta mohu vkládat spoustu lyrických prvků, vždyť tam nacházíme otcovskou lásku a oddanost. Hrabě Luna, to je zase jiná káva. Posedlost citem, vášní. Ale jednoznačně negativní roli jsem zatím nezpíval – Jago na mě ještě čeká… Když ovšem už mluvíme o těchto tématech, musím se nutně zmínit o inscenaci Evžena Oněgina. Vychutnával jsem si ji na prknech Metropolitní opery. Protože byla čistá, režijně nezkažená, průzračně přímočará. A navíc s naprosto skvostnými partnery, Renée Fleming a Ramónem Vargasem.“

Je to jen shoda náhod, napadne člověka při četbě těchto Hvorostovského úvah, že přijíždí 20. července 2012 do Českého Krumlova, aby tam svým vystoupením zahájil Mezinárodní hudební festival? Vždyť navštěvuje toto město bezmála ve stopách zmíněných hvězd – Fleming zahajovala festival roku 2009, Vargas loni. A na osobních webových stránkách Dmitrije Hvorostovského je v těchto dnech uvedena informace o jeho českokrumlovském koncertu hned jako první. Ale vraťme se k dialogu s publicistou McHughem.

„Jestliže jsem před chvílí vychválil poměrně klasické nastudování Oněgina,“ pokračuje Dima, „pak to vůbec neznamená, že bych byl proti modernímu pojetí oper. Pokud není samoúčelné, jsem plně pro a vysvětlím proč. Leckdy člověk slyší, že opera je umírající umění, že už nemá dnešku co říct. Pravý opak je pravdou! Vždyť je to syntetický kumšt, kombinuje různé žánry a už tím je stále aktuální. Moderní. A pak, vezměte si, jak odlišně působí operní pěvkyně a pěvci dneška v porovnání s minulostí. V soukromí zcela běžně, uvolněně, ale na jevišti jsou zato připraveni k náročným hereckým výkonům. Kdyby jen stáli, dávno by neobstáli.“

Proč má Hvorostovsky vlastně tak blízko k Verdimu? „Jeho opery mě přitahovaly od mládí. Od chvíle, kdy jsem se rozhodl pro operní zpěv. Věděl jsem, že na spoustu z nich ještě nestačím, a tak jsem alespoň zpíval některé z árií při svých recitálech. A pozvolna jsem dorostl, dozrál k tomu, že dnes mohu ve Verdiho operách ztělesňovat klíčové role. To ale vůbec neznamená, že bych se nevěnoval i lecčemu jinému. Čím jsem dospělejší a čím déle žiji mimo vlast, tím víc mě přitahuje ruská hudba, svou duší, svou hloubkou. A naopak miluji také neapolské písně pro jejich vzdušnost, lehkost, eleganci.“

Leccos z toho, o čem Dmitri Hvorostovsky hovořil ve svém londýnském interview, předvede v pátek 20. července večer pod širým nebem v Českém Krumlově. Publikum v Pivovarské zahradě se může těšit na repertoár, který byl dramaturgicky uzpůsoben tomuto jedinečnému večeru. Představí průřez tím, co pěvec považuje za charakteristické pro svoji současnou uměleckou tvář, pro svůj interpretační profil. A podle jeho slov jsou navíc podobná vystoupení vlastně i jeho osobní poctou rodině, která jej přivedla k umění, k hudbě, ke zpěvu: „Vždyť bylo nevyhnutelné, že půjdu touto cestou. Oba moji rodiče, přestože měli běžná občanská povolání, se ve volném čase náruživě věnovali zpěvu. A jak známo, nikdo nevkládá do umění tolik citu, jako právě amatéři! Můj otec navíc hrál také výtečně na klavír. A proto se stala hudba od mládí mým osudem.“

www.festivalkrumlov.cz
www.hvorostovsky.com

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments