Pekingská opera ohromila i Prahu, v Národním bylo nabito

V Praze zakončila v pondělí a úterý své středoevropské turné Pekingská opera po Vídni a Budapešti. Kdo si tuhle příležitost nechal ujít, hodně prohloupil. I když je otázka, kolik dalších diváků by se do Národního divadla ještě vešlo. Zatímco ještě počátkem června měl málokdo o konání těchto představení tušení a redakce dostávaly prosebné emaily, aby o Pekingské opeře v Praze informovaly, nakonec bylo první představení zcela uzavřeno pro VIP hosty a na to úterní mnozí zoufalci lístky na poslední chvíli sháněli – a často marně. Národní bylo našlapáno k prasknutí, třeba v přízemí byly uličky plné přidaných židlí a i tak mnozí dychtivci stáli, kde se dalo či seděli na schodech, starší dámy o holích nevyjímaje.
O pekingské opeře toho bohužel u nás víme až děsivě pramálo a o čínské hudbě jako takové už takřka vůbec nic. Jak propastná naše neznalost je, jak vzdálená a mnohdy s obtížemi pochopitelná je pro našince jedna z nejstarších hudebních kultur, a v neposlední řadě jak v dnešním globalizovaném světě až trestuhodně za obchodem i kontakty politiků zaostává kulturní výměna, to hostování Pekingské opery připomnělo se vší obnaženou naléhavostí.

A to přitom nová adaptace klasické pekingské opery Red Cliff (Rudý útes), kterou jsme teď i v Praze mohli vidět a která byla poprvé uvedena při příležitosti oslav prvního výročí zahájení činnosti Národního centra múzických umění v Pekingu (známého „vejce“ se čtyřmi hlavními multifunkčními scénami) před čtyřmi lety, je hodně poplatná tradicím klasické západní opery. Na rozdíl od strohé výpravy a mnohahodinové délky „originálu“ je tato inscenace (zajímavé je, že i v Pekingu uvádějí i její dětskou verzi) radikálně seškrtána „jen“ do tří hodin a vybavena mnohdy až opulentně působící výpravou plnou dýmů a dalších efektů, stejně jako i dech beroucími kostýmy a také mikroporty, ve snaze učinit z titulu stravitelnější sousto pro západního diváka a čínskou dramatickou scénu v modernějším hávu tak přiblížit především nastupujícím generacím a pokud možno jim i aspoň něco z čínského kulturního dědictví předat. Pod jejíž režií je podepsaný Čang Ťi-kang, který mimo jiné vytvořil i choreografii úvodního a závěrečného ceremoniálu olympijských her v Pekingu.Pekingská opera, před dvěma lety zapsaná na seznam nehmotného dědictví Unesco, má své počátky na konci osmnáctého století, kdy byla v Pekingu u příležitosti oslav narozenin čínského císaře představena opera Huiban. Pekingská opera má své zákonitosti, podobně jako i další regionálně odlišné odrůdy čínské opery, a pochopitelně vychází z tradic čínské kultury s kořeny více než dvě tisíciletí před naším letopočtem. Propojení osobitě znějícího zpěvu, deklamovaných monologů, svébytného tance, stylizovaného pohybu včetně chůze, rafinovaně strhujících bojových scén, exotických masek a líčení, symbolů barev a také výrazných oslnivých kostýmů je společně se zažitou hierarchií postav a strukturou děje a v neposlední řadě i díky samotné hudební složce prostě fascinující, kdy se nejednomu z Evropanů najednou přestává dostávat slov. Divit se mohl i ten, kdo měl při představení možnost v orchestřišti aspoň letmo zahlédnout třeba jen část ze všech těch neznámých nástrojů, rozdělených do zcela jiných skupin, než tomu je u nás a jen opravdu vzdáleně připomínající nejen naši flétnu či činely, ale také i obyčejné „roury“ či řetězy. Pouze asi pár znalců dokázalo poznat tradiční čínské strunné nástroje, jako jsou pchi-pcha, jüe-čchin nebo ťing-chu. Například už jen samotný výkon jedné z hráček na bicí by pro návštěvu Pekingské opery stál za to. A to bylo jen pověstná kapka v uhrančivé síle celého moře.Rudý útes (Red Cliff) patří mezi nejznámější příběhy klasické čínské literatury a je součástí románu Příběhy Tří říší, zasazeného do bouřlivých let konce dynastie Chan kolem roku 200 našeho letopočtu, tak jej ve čtrnáctém století sepsal Luo Kuan-čung. Opera vychází z příběhu legendární bitvy u Rudého útesu a vypráví o tom, jak se vládci dvou jižních oblastí spojili, aby svá území na jih od Dlouhé řeky ubránili před útokem ambiciózního vojevůdce a nejvyššího rádce chanského císaře Cchao Cchaa. Od premiéry v Pekingu před čtyřmi roky zažila inscenace opery Red Cliff už šest desítek repríz, které vidělo zatím více než sto tisíc nadšených diváků od Asie přes Evropu až po Ameriku. Nynější hostování u nás, kdy do Prahy dorazilo sto šedesát účinkujících, desítky techniků a tři náklaďáky plné důkladných dekorací a kostýmů, je opravdu možno označit za trhák v závěru sezony, v našich poměrech daleko přesahující rámec Národního divadla a plně docenitelný jistě až časem. Praha přijala Pekingskou operu při jejím prvním takto rozsáhlém hostování v Evropě podobně nadšeně, jako pár dní před ní i vídeňský Burgtheater (tam vedle Rudého útesu také za Galavečer pekingské opery) a publikum v maďarské metropoli.

Red Cliff
(Rudý útes)

Producent: Čchen Pching
Dramatik: Cchaj Fu-čchao
Režie: Čang Ťi-kang
Hudba: Ču Šao-jü
Výkonný režisér: Š‘ Chung-tu
Vedoucí jevištní výpravy: Kao Kuang-ťien
Návrh kostýmů: Sung Li , Pcheng Ting-chuang
Osvětlení: Wang Žuej-kuo, Čang Čuo
Dirigent: Wang Jung-ťi
Orchestr Pekingské opery
Premiéra 22. prosince 2008 – Národní centrum múzických umění v Pekingu
9. a 10.července 2012 Národní divadlo Praha

Ču-ke Liang – Jü Kchuej-č‘ / Čang Ťien-feng
Cchao Cchao – Wang Jüe
Čou Jü – Li Chung-tchu
Siao Čchiao -Li Šeng-su / Tou Siao-süan
Sun Čchüan -Čchen Ťün-ťie
Lu Su -Tu Če
Čang Čao -Ču Čchiang
Jü Fan – Chuang Po-süe
Pu Č‘ -Chuang Jen-čung
Süe Cung -Čang Kchaj
Císař – Su Cchung-fa
Chuang Jak – Meng Sien-tcheng
Sung Šang-siang -Čang Šu-ťing
Mej-siang – Čchen Čang ia
Opona – Čang Sü-žan
Strašák – Cchao Jang-jang
Hlavní píseň – Wang I-ke

www.chncpa.org

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Hodnocení

Vaše hodnocení - Red Cliff (Pekingská opera)

[yasr_visitor_votes postid="23734" size="small"]

Mohlo by vás zajímat