Dnes v pražském FOKu: Brittenův Průvodce mladého člověka orchestrem

Britský skladatel 20. století Benjamin Britten (1913-1976) projevoval své mimořádné hudební nadání už v dětství.  Již ve čtrnácti letech měl zkomponováno na sto vokálních a klavírních skladeb. Následné studium skladby, klavíru a dirigování na Royal College of Music v Londýně tvořilo ideální oborovou kombinaci pro autorovo všestranné hudební uplatnění. Jeho kompoziční styl byl ovlivněn staroanglickou tvorbou Thomase Weelkese (1576-1623) a Henryho Purcella (1659-1695), současně byl inspirován anglickým folklórem, který je však v jeho skladbách přítomen ve velmi stylizované podobě.Rok po skončení druhé světové války se Britten dočkal prvního velkého operního úspěchu s operou Peter Grimes. Jeho jméno se ale zapsalo do povědomí hudební veřejnosti už o pár let dříve, kdy byl označen za největšího anglického hudebního skladatele od doby Purcella. Rok 1946 nebyl pro autora pouze obdobím operního úspěchu. Komponoval další skladby a také hudbu k filmu Orchestrální nástroje. Z ní následně vzniklo dílo s názvem Průvodce mladého člověka orchestrem (The Young Person’s Guide to the Orchestra), variace na téma H.Pucella op. 34. Autorovým cílem bylo vytvořit kus, který pouhým poslechem bez slovního výkladu umožní nezkušenému posluchači poznávat charakteristické zvukové barvy jednotlivých nástrojů. Skladba je ale přesto koncipována i pro mluvené slovo, avšak na pódiích se můžeme setkávat i s interpretací bez vypravěče. Pro srozumitelnost svého záměru zvolil hudební formu variací a fugy. Tematický materiál převzal, podobně jako Luboš Fišer, z barokní hudby, konkrétně z Purcellovy opery Abdelazer z roku 1695. I když zazní hlavní téma nejprve ve slavnostním barokním zvuku celého orchestru, tak v následujících variacích autor dílo nebarokizuje. Pro každý nástroj vytváří Britten výraz, který otiskuje jeho vlastnosti a možnosti tak, jak je měl autor možnost poznat z hudby předešlých epoch.  Jednotlivé variace jsou věnované konkrétnímu nástroji a jejich pojetí je plné ozvláštňujících a překvapujících prvků. Závěrečná fuga postupně splétá variované elementy tématu zpět do původního tvaru a spěje k pompéznímu vrcholu díla.