Dnešní Edgar, Martin Otava a opera a balet v Liberci

redakce, 10.03.2011 1:00

Jeden z nejočekávanějších večerů letošního festivalového ročníku Opery 2011 je tady: Praha dnes bude mít vůbec poprvé příležitost poznat jedno z raných děl Giacoma Pucciniho, operu Edgar. Stane se tak zásluhou libereckého Divadla F.X.Šaldy a jeho ředitele a režiséra této inscenace v jedné osobě, Martina Otavy. Příležitost si s ním zdaleka nejen o Edgarovi, ale o libereckém divadle vůbec, o jeho operním i baletním souboru popovídat.

Do Prahy přivážíte na festival Opera 2011 Pucciniho Edgara. Váš operní soubor má přitom poměrně široký repertoár – proč tedy právě Edgara?

Pucciniho Edgara jsme pro českou scénu objevili my, tedy Divadlo F.X.Šaldy. Tento titul nebyl na českých a moravských scénách nikdy hrán. A protože koncem března posíláme celou výpravu včetně našeho notového materiálu do polského Štětína, kde bude mít tento náš Edgar v červnu tohoto roku premiéru v nastudování souboru štětínské opery, chceme aby toto – dle našeho názoru neprávem opomenuté dílo – mělo možnost shlédnout i pražské publikum.

Vedle již zmíněného Edgara uvádíte i další, u nás málo hrané či zcela neznámé opery –v současné době Händlova Julia Caesara, Belliniho Náměsíčnou či nejnověji uvedenou premiéru Rubinštejnova Démona. Necítíte u diváků přece jen trochu nedůvěry? Řada oblastních divadel v dnešní době sází spíš na divácky osvědčené tituly…

Snažíme se o široce rozkročenou dramaturgii, která osloví co nejširší divácké skupiny. Ano, jistě, v repertoáru máme a budeme pravidelně mít populární opery jako je třeba Carmen, hned zkraje roku 2012 uvedeme novou Traviatu. Ale se šéfem opery dirigentem Martinem Doubravským a dramaturgem Vojtěchem Havlíkem chceme pěstovat tak trochu také objevnou dramaturgii. Přičemž rozhodně nejdeme podle klíče: to je zapomenuté, tak sem s tím. Ne, naopak. O to vyšší kvalitativní měřítka na titul klademe. Zvažujeme, proč to které dílo upadlo v zapomnění. Myslím, že je to záslužné, zvláště dnes, kdy každý bojuje s nedostatkem peněz.

Jací jsou vůbec v současné době diváci liberecké opery? Co o nich víte?

Všechno a nic. Denně mně chodí jejich e-maily, každý se snažím trpělivě vyřídit tak, aby věděli, že jsme tu opravdu pro ně a že se o ně zajímáme. Mají rádi divadlo a snaží se nám pomoci svou návštěvností. V roce 2010 přišlo do našich obou divadel ve srovnání s rokem 2009 téměř o 14.000 diváků více. Takový nárůst návštěvnosti naprosto nemá srovnání. Ovšem v letošním roce nás všechny nutnost šetření zasáhne mnohem více a nevím, jak se v návštěvnosti projeví. Nechceme přitom radikálně zvyšovat vstupné, chceme, aby i ty sociálně nejslabší skupiny si divadlo mohly dovolit a nebyly odkázány na hloupé telenovely prošpikované reklamou. Ale zpět k divákům: Říká se, že liberečtí operní diváci jsou velmi konzervativní. Není to tak. Chtějí jen inscenaci rozumět, chtějí cítit, že režisér z nich nedělá hlupáky a že se jim vysmívá. Musím říct, že na Edgara, na Náměsíčnou máme opravdu velmi překvapivě slušnou návštěvnost. A není to proto, že by se dělala nějaká mimořádná kampaň. Ona totiž v Liberci existuje šuškanda. Lidi si mezi sebou řeknou, co stojí za to zhlédnout a co ne. O to víc mne těší, že se na Edgara i Náměsíčnou chodí. A Démon, jak to podle premiérového ohlasu vypadá, bude mít také dobrou návštěvnost. Za všechny tyto tři tituly mám dvojí zodpovědnost. Jednak jako ředitel a pak jako režisér, protože jsem tyto všechny tři tituly sám režíroval.

O jakých operních titulech uvažujete v dlouhodobějším výhledu?

Než dramaturgii na rok 2012 uzavřeme, chceme udělat diváckou anketu, i když ani pravidelná anketa není objektivním ukazatelem toho, jestli se na uvedený, doporučovaný titul bude chodit. Jistě víme, že hned zkraje roku uvedeme již zmíněnou novou Traviatu, pak chceme udělat společný – koprodukční titul všech tří souborů (činohra, opera, balet), bude to titul muzikálový. A další dramaturgické tituly zatím utajím – jednak nevíme, které z nich to přesně budou a pak nechci, aby se současně objevily i v jiných divadlech.

Co současný stav operního souboru? V jaké je kondici?

To ať posoudí diváci. Jsme velmi malý soubor. Nejdůležitější pro mne je, aby členy souboru jejich práce bavila a aby chtěli jít stále dál. A to myslím se děje. Sedm sólistů, osmadvacet členů sboru a osmatřicet členů orchestru. A spolupracujeme s pravidelně u nás hostujícími pěvci i muzikanty. Jinak to zkrátka nejde. Na víc úvazků nejsou peníze. Ale nesedíme s rukama v klíně a odvaha nám nechybí.

Náš portál se věnuje i baletu. Jak jste spokojený se současnou úrovní vašeho baletního souboru a s jeho repertoárem?

Od 1.9.2010 jsem angažoval novou, mladou choreografku a šéfku našeho baletu Alenu Peškovou. Nikdy v této funkci před tím nebyla. Byl to trochu risk. A dnes bez hraného ostychu řeknu, že to byl jeden z mých nejlepších kroků. Vypadá jako křehká snová dívka, ale to je falešné zdání. Ví, co chce a je umělecky pomazána. Její dramaturgie a stylové vyjádření souboru se pohybuje od neoklasiky až po výrazově sugestivní taneční vyjádření. Sama je autorkou libret i choreografií, má svůj styl. Sama uvedla svou první premiéru nazvanou Periferie. Kdo by se snad zalekl názvu, nemusí. Je to citlivé něžné i bolestné představení jakoby tesané do kamene. Je to u nás doslova hitovka a nadšeni jsou jak klasičtí návštěvníci baletů, tak mladé publikum, které mělo před baletem řekněme ostych. Kromě Periferie uvádíme skvostné představení Charlotta a v dubnu uvedeme další premiéru: Nikdy nekončící příběh, určený jak dospělému, tak dětskému diváku. Na konec sezony ještě balet nastuduje pro scénu Malého divadla představení, určené doslova mládeži a dětem. Ne, nebude to pohádka, představení by nenápadným způsobem mělo malému diváku otevřít svět tance, a to ve všech jeho podobách. Právě Alena Pešková jako první z našich uměleckých šéfů zareagovala na moji výzvu, aby každý ze tří souborů měl představení pro děti, které by je zavedlo do tajemství tří múz, do zákulisí profesí tanečníka, pěvce i činoherce. Máme-li si vychovat divadelní fanoušky, naše budoucí diváky, ať poznají něco víc ze všech oborů a najdou si to, co je osloví.

A náš baletní soubor: Je snad nejmenším v republice. Máme čtrnáct tanečníků, sedm žen a sedm mužů. Dělají dvě, v této sezoně tři premiéry, vystupují v opeře, muzikálu i v činohře. Nemají to s novou šéfovou jednoduché. Je to tvrdá autorita. Ale myslím, že všichni jsou si vědomi, že její tvrdé vedení není šikana, ale nutnost k tomu, aby náš balet jako celek kvalitativně šel dál. A to se bez diskuze děje. Loni jsme měli pět nominací na cenu Thálie do opery a činohry. Thálie jsme dostali dvě. Za operu Pavel Vančura, do činohry šla druhá – pro Markétu Tallerovou. Letos jsme získali nominace nejen do opery, ale také do baletu. Mám z toho radost, i kdybychom Thálii ve finále nedostali žádnou. Moc baletu držím palce a věřím, že si svým novým vyjádřením zachová své stabilní diváky a k tomu také získá nové, mladé publikum.

V čele libereckého Divadla F.X.Šaldy jste druhou sezonu. Co za tu dosavadní dobu bylo těžší, než jste při svém nástupu předpokládal, a co naopak šlo oproti vašim očekáváním snadněji?

Potřeboval bych se věnovat především růstu a dalšímu směřování všech tří souborů divadla; koncepčnímu řešení, a to ve všech rovinách, jak v umělecké a mediální, tak i ve struktuře řízení, nevyjímaje ekonomiku a nastavení finančních a personálních limitů všech tří souborů. K tomu , aby ředitel mohl vytvářet jasnou koncepci alespoň na pět let dopředu, tak musí vědět, že má na těch pět let jasno, kolik dostane od zřizovatele, kolik od ministerstva. Nastoupil jsem prvního září 2009. Tři dni po nástupu jsem teprve zjistil, že divadlo má dluh, ztrátu z předchozích let ve výši 2.850 000 Kč, a že bych měl v příštím roce mít ponížený příspěvek zřizovatele a též možná ministerstva, celkem nižší asi o 10 až 12 %. Kolik divadlo pro rok 2010 opravdu dostane, to se řešilo v březnu, pak v červnu, pak v září, v listopadu, a teprve 22.12. jsem se dozvěděl, kolik to opravdu bude. Nikde nejsou přitom rezervy a řídit divadlo tímto způsobem je jako tančit na hraně žiletky. Vím, že stát neví, jak na tom bude, tak se nemůžu divit, že ani město Liberec neví, jak na tom bude. Jak já ale mám plánovat? Takto mně to bere dvě třetiny času a energie, kterou kdybych využil pro opravdový rozvoj divadla, šlo by vše rychleji, lépe a viditelněji.

A co bylo nejlehčí? Kupodivu to, čeho jsem se bál nejvíce, totiž zorientovat se v instituci jako takové – v příspěvkové organizaci o třech souborech, která zaměstnává 240 pracovníků, má dvě divadelní budovy a budovu dílen. K tomu víc než 100 pravidelně hostujících umělců a subdodavatelů. To bylo to nejlehčí také díky tomu, že všichni byli vstřícní, ochotní spolupracovat a nic nezamlžovali.

Oblastní vícesouborová divadla bojují s většinou stále citelnějším nedostatkem financí. Jak jste na tom vy?

Letos má naše divadlo příspěvek zřizovatele snížený na 65.000.000 Kč, což je o 7.535.000 méně, než v roce 2010. Patříme dlouhodobě mezi nejhůře financovaná třísouborová divadla. Třísouborová Olomouc s jednou nově zrekonstruovanou budovou, kde nejsou energetické úniky jako je tomu v našich obou divadelních budovách, má i letos 90.000.000 Kč. A stále řeší, jak finančně vyjít. My máme tedy o 25 milionů méně, ale o to víc hrajeme. Loni jsme odehráli 340 představení na obou scénách. K tomu zájezdy. Jistě, Olomouc nemá takové dluhy, jako má naše město a tak situaci chápeme. Snížili jsme paušálně honoráře, všechny náklady a platy zaměstnanců. Budeme se snažit vyjít a hrát, uděláme vše proto, abychom i letos končili rok vyrovnaným rozpočtem. Ale příští rok, to bychom už nezvládli. Zaměstnanci by mně odcházeli za jinam, třeba i do jiné profese. Situace je taková, že když se nám rozbije něco, s čím v rozpočtu nepočítáme, třeba kouřovod, můj přístup je takový, že řeknu: Opravte to, pokud to jde. A myslete na to, že když budeme muset koupit nový, jde to z našich mezd, platíme si to sami jejich dalším snížením. Podobné je to třeba s nutnými periodickými prohlídkami zaměstnanců, ty platí zaměstnavatel ze zákona. Loni dělaly tyto prohlídky 60.000 Kč, jsem povinen je nechat dělat. Ale letos, když to udělám, tak si je v podstatě budeme muset zaplatit sami. Já na ně zaměstnancům dám (300 Kč na zaměstnance), ale pak to musím strhnout paušálně ve výši poníženého platu. Tak je prostě letos nenařídím a riskuji své odvolání. A to bych mohl jmenovat desítky věcí.

Já ale myslím na to, že jsou u nás nepostradatelné profese, které nosí domů 8-9.000 Kč čistého. Jak dlouho v tom budeme schopni pokračovat, nevím. Přesto letos vydržíme. Věřím tomu. Náš zřizovatel ví, v jaké jsme situaci, ale co se dá dělat, situace v městě je po finanční stránce špatná.

Co vnímám jako pozitivum je fakt, že město a jeho političtí představitelé chtějí, aby divadlo F.X.Šaldy zůstalo i nadále jako třísouborové, aby přežilo krizi v nezměněné podobě. To mi dodává sílu. Stejně tak je důležitý fakt, že zástupci města – radní i zastupitelé – nyní do divadla pravidelně chodí, mají přehled co se hraje, jak se hraje, neformálně se o našich inscenacích bavíme – to vnímám jako ředitel spolu se souborem jako projev toho, že jim opravdu o divadlo jde. Že cítí jeho důležitost. Důležitost jeho rozvoje. A to je teď podstatné. Alespoň morální podpora. Emoce patří na jeviště a k řízení organizace to chce mít chladnou hlavu a rozvahu. Proto se současnou finanční situaci snažím řešit v klidu, ale současně dávám jasně najevo, že tento stav je z dlouhodobého hlediska opravdu neudržitelný.

Děkuji za rozhovor, držíme palce, zdaleka nejen při dnešním pražském Edgarovi.