Dnešní pocta Lisztovi a Aleš Bárta

Právě na dnešní večer je do pražského Rudolfina naplánován další z abonentních koncertů této sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu, tentokrát věnovaný nedávnému dvoustému výročí narození Ference Liszta. Pod taktovkou čestného šéfdirigenta orchestru Vladimíra Válka přednese Francouz Hugues Leclère sólo v Lisztově 1. klavírním koncertu Es dur, chybět nebudou jeho Preludia, závěr večera pak bude patřit Symfonii č. 3 c moll „Varhanní“, kterou Camille Saint-Saëns věnoval Lisztově památce; k varhanám usedne Aleš Bárta.

Aleš Bárta (1960) na mě vždy působí jako rozvážný, skromný člověk, který nepodniká sebemenší kroky k vlastní propagaci (což je v současnosti nejen ojedinělé, ale svým způsobem i riskantní). Jsem ráda, že mu u příležitosti vystoupení s rozhlasovými symfoniky mohu dát slovo – a doufám, že se navzdory skromnosti nebude ostýchat promluvit o svých rozmanitých uměleckých aktivitách.

Určitě nejsem tak skromný a rozvážný, jak na vás působím, a pro svou propagaci jsem i leccos podnikl. Ovšem ne v takové míře jako jistý okruh umělců. Ostatně jsem přesvědčen, že nejlepší propagací umělce je jeho přesvědčivý profesionální výkon, který je výsledkem poctivé přípravy.

Ačkoli ve vašem životopisu najdeme zmínku o spolupráci s japonskými nahrávacími společnostmi, už se tady nedočteme o jedinečném projektu Dvořákových symfonií. Kdy se zrodil, co jste dosud zvládli, kdo Vás na myšlenku přivedl…

Začnu trochu zeširoka. V roce 1995 jsem natočil pro japonskou společnost Pony Canyon CD s výběrem Bachovy tvorby. Nahrávka získala v Japonsku v konkurenci světových sólistů a orchestrů cenu „CD roku“. Na základě tohoto úspěchu mně firma nabídla trvalejší spolupráci. Postupně jsem natočil kompletní dílo J. S. Bacha (16 CD). Po několika letech se společnost Pony Canyon přestala věnovat klasické hudbě, ale japonský režisér, pan Ezaki, založil novou společnost Octavia Records, pro kterou jsem realizoval další projekty. Za všechny bych jmenoval alespoň album, které mám rád, a sice varhanní transkripce ruské hudby (Musorgskij: Obrázky z výstavy, Rachmaninov: Preludium cis moll, Čajkovskij: Allegro con gratis z Patetické symfonie, Suita z Louskáčka). Pro Octavia Records jsem kromě sólových projektů natočil například dvě alba s hornistou R. Baborákem, tři CD s trumpetistou M. Kejmarem a jeden disk s trumpetistou J. Halířem. A konečně bych se rád zmínil o kompaktním disku, který vznikl ve spolupráci s firmou Sony a při jehož nahrávání bylo použito zcela nové technologie. Pak přišel rok 2004, kdy Japonci projevili zájem o nahrávku varhanní verze Dvořákovy Novosvětské symfonie. Uskutečnil jsem ji o rok později společně s Dvořákovými varhanními skladbami. A protože byla úspěšná, realizoval jsem v dalších letech ještě Dvořákovu Symfonii č. 8 (spolu s varhanními skladbami L. Janáčka a B. Martinů) a jeho Sedmou (spolu s varhanními skladbami J. Brahmse).

Jak vzniká transkripce Dvořákových symfonií pro varhany?

Významným pomocníkem je mi – vedle orchestrální partitury – dobrý klavírní výtah symfonie. Je-li zdařilý, najdeme v něm opravdu vše podstatné.

Kde probíhalo natáčení?

Naprostá většina nahrávek pro japonské společnosti se realizovala ve Dvořákově síni Rudolfina. Tento sál a varhany mám velmi rád. Ostatně i akustika je zde vzhledem k příjemnému dozvuku pro natáčení varhan velmi příznivá.

V Japonsku jste tedy víc než častým a vítaným hostem. Čím je vám tato země blízká?

Cítím se tam velmi dobře. Mám rád jejich smysl pro pořádek a čistotu. Uvedu jeden příklad. Pokaždé, když jsem po návratu z Japonska prohlédl podrážky svých varhanních bot, byly naprosto čisté, i když jsem v nich prochodil koncertní sály a přilehlé prostory. Samozřejmě obdivuji japonské koncertní síně. V neposlední řadě jsem přítelem tamní kuchyně, techniky a systému dopravy. Fascinují mě jejich rychlovlaky.

Kde v zahraničí dále rád koncertujete?

Když už mluvíme o Japonsku, musím se ještě zmínit o koncertním sále Minato Mirai v Jokohamě. Na ten mám krásnou vzpomínku. V roce 1996 jsem tuto koncertní síň svými dvěma recitály v podstatě otvíral. Koncerty proběhly v jeden den, na každém bylo 2200 posluchačů, takže – zážitek! Navíc prostor mezi koncerty byl vyplněn autogramiádou cédéček. Nebo Nagoja. Tam jsem uvedl na přání japonské agentury a pořadatele poprvé, myslím tedy v osobní premiéře, recitál s programem Dvořák: Novosvětská symfonie, Musorgskij: Obrázky z výstavy. Následně jsem ho hrál i v jiných japonských sálech. Co se týká Evropy, rád vzpomínám třeba na koncerty v Pasově, kde mají impozantní varhany, v curyšském kostele Petra a Pavla, lipském Gewandhausu, berlínském Schauspielhausu nebo v madridském Královském paláci. Pokud bych měl zmínit nějakou raritu, byl by to například recitál v Bruselu, který pořádala naše ambasáda pro evropské politiky a velení NATO. Na tento koncert jsem cestoval letadlem společně s několika českými politiky včetně jednoho ministra. Myslel jsem si, že jedou schůzovat. Ne. Letěli na můj koncert.

Vedle sólových aktivit jste častým hostem orchestrů a také partnerem v hudbě komorní. S kým dnes spolupracujete nejčastěji?

Co se týká orchestrů, pak s Českou filharmonií, Českým národním symfonickým orchestrem a samozřejmě se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Ale v poslední době jsem vystoupil jako sólista i s Pardubickou komorní filharmonií, Filharmonií Hradec Králové a Jihočeskou komorní filharmonií. V lednu mě čeká spolupráce s Pražskou komorní filharmonií. S tím samozřejmě souvisí spolupráce s dirigenty. Za všechny bych jmenoval Vladimíra Válka, Ondreje Lenárda, Jana Kučeru, Leoše Svárovského, Eliahu Inbala nebo Marcella Rotu. Účinkuji samozřejmě také s pěvci a instrumentalisty (Gabriela Beňačková, Ivan Kusnjer, Radek Baborák, Miroslav Kejmar). Často vystupuji s Pražským filharmonickým sborem a s komorními soubory (Pražské žesťové kvinteto, Pro Arte Antiqua Praha).

Kteří z vašich uměleckých partnerů vás zásadně ovlivnili? Čím?

Tady musím jmenovat umělce, který nás bohužel nedávno opustil, houslového virtuosa Mistra Josefa Suka. Měl jsem tu čest spolupracovat s ním patnáct let. Obdivoval jsem jeho profesionalitu a poctivost. Byl to vynikající umělec. V jeho osobě odešel také výborný člověk a můj přítel.

Už od roku 1995 spolupracujete se SOČRem jako jeho sólista. Která společná vystoupení řadíte k nejpamátnějším?

Nejvíce vzpomínám na večer v Rudolfinu, na kterém jsme společně premiérovali Koncert pro varhany a orchestr Jiřího Temla. Vznikla i live nahrávka, kompaktní disk. V paměti mám také provedení Koncertu pro varhany, smyčce a tympány Francise Poulenca nebo varhanních koncertů Georga Friedricha Händela. Se SOČRem jsem hrál i na dvou koncertech v Japonsku, ve městech Jokohama a Sapporo. Tehdy jsem byl sólistou právě v Saint-Saënsově Symfonii č. 3.

Jak tuto skladbu vnímáte? Jak náročný úkol tady má varhaník?

Je to posluchačsky velmi vděčné dílo. Nejde samozřejmě o koncert pro varhany a orchestr, ale autor zde varhanám věnoval významnou koncertantní roli.

Záznam koncertu se vysílá 22. listopadu, kdy ČRo 3 – Vltava připravuje „Varhanní den“. Jak jste obecně spokojen s pozorností, které se vašemu nástroji dostává?

Musím konstatovat, že jsem spokojen. V poslední době jsem byl hostem nejvýznamnějších hudebních festivalů v České republice (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Mezinárodní varhanní festival Olomouc, Janáčkův máj, Svatováclavské hudební slavnosti) a měl jsem velkou radost, protože všechny koncerty byly vyprodány. Ale se zaplněnými kostely nebo sály se setkávám i v menších městech. Přitom jsem potěšen, že posluchači nejsou konzervativní a příznivě reagují i na soudobou varhanní tvorbu. Na letošním ročníku Pražského jara jsem uvedl Koncert pro varhany a orchestr Karla Husy a ohlas publika byl výborný. Jsem rád, že mám to štěstí živit se jako interpret varhanní hudby, protože oblast varhanní literatury, stavby varhan a historie varhanní kultury vůbec je velmi rozsáhlá a rozmanitá. Těší mě také úroveň mladých českých interpretů. Často využívají možnosti studovat na prestižních uměleckých školách v zahraničí, což je skvělé. Horší je to s jejich uplatněním v praxi. U nás totiž (až na malé výjimky) nefunguje systém jako v západní Evropě, totiž placená místa pro varhaníky v kostelích a chrámech, nebo chcete-li, zaměstnání jako regenschori. Každopádně neustále se zvyšující počet opravených a zrekonstruovaných varhan a zlepšující se náhled představitelů církve na provozování hudby v chrámech a kostelích mě těší a zároveň opravňuje k optimismu.

Děkuji za rozhovor!