Do Ameriky a zpátky do Česka s brněnskými filharmoniky

Během svého amerického turné navštívili filharmonici mnoho koncertních sálů v různých státech, dokonce i ten nejprestižnější – Carnegie Hall. Zde společně se skladbami Martinů a Janáčka zazněla nejnovější (v pořadí dvanáctá) symfonie Philipa Glasse, a to v newyorské premiéře a za přítomnosti samotného autora. Dramaturgie programů ostatních vystoupení se také opírala o propojení americké a české hudby. Kromě Antonína Dvořáka, který jeden čas působil jako ředitel konzervatoře v New Yorku, se americké prostředí podepsalo i do hudby Bohuslava Martinů, jehož scherzem Thunderbolt P-47 Filharmonie Brno otevřela koncert v sále Janáčkova divadla.

Trochu bizarní název skladby vznikl až ex post. Martinů psal původně „pouze“ scherzo pro velký orchestr a jméno amerického stíhacího letounu k němu přidal z radosti nad koncem druhé světové války. Velká rána disonantního akordu předcházela nástupu motorického proudu hudby, který se zastavil až s příchodem střední triové části. Bylo slyšet, že orchestrální hráči i jejich šéfdirigent jsou sehraní (byť v několika málo místech se zdálo, že smyčce tempově maličko zaostávají za dechy). Není se co divit, skladbu koneckonců hráli ve Státech několikrát. Poradili si se všemi rytmickými rafinovanostmi, které jim skladatel ve skladbě přichystal, stejně tak i se subtilnějším středním dílem, kde se ozvala nezaměnitelná česká nota s radostným tanečním charakterem.

I když nešlo v žádném případě o snadnou skladbu, opravdový oříšek na filharmoniky teprve čekal. Následoval totiž Houslový koncert in D současného amerického skladatele Williama Bolcoma. Tento student Milhauda nebo Messiaena kombinuje prvky „vážné“ i „populární“ hudby a volně mezi nimi přechází, často až s komickým efektem – to vše ovšem na půdorysu klasické formy. Polystylová hudební koláž, která bývá označována za nejkrásnější americkou skladbu svého druhu, zde zazněla v české premiéře. Orchestr byl v dobrých rukách, neboť historicky první provedení koncertu řídil v roce 1984 právě nynější brněnský šéfdirigent Dennis Russell Davies.

Skladba je to interpretačně i posluchačsky náročná. Bolcom střídá tonálně rozvolněné „seriózní“ pasáže s odlehčenými plochami evokujícími jazzové bandy nebo broadwayské hity (v tom může připomínat artificiální skladby Gershwina, Ježka nebo Bernsteina). Toto střídání však probíhá velmi rychle, místy pomocí náhlých střihů, často až s komickým efektem. Udržet toto vše pohromadě, se vší rytmickou složitostí, rozhodně není snadný úkol. Orchestr však hrál pohotově, Davies měl vše spolehlivě v rukách, a i přes komplexitu partitury nedopustil jediné zaváhání.

Hvězdou první poloviny večera byla samozřejmě Yumi Hwang-Williams. Sólový part Bolcomova koncertu skýtá nejedno technické úskalí, často jde až na samé hranice nástroje (například v kadenci první věty). Do toho skladatel kombinuje klasickou virtuozitu s jazzovými postupy a od sólisty tedy vyžaduje perfektní technické ovládnutí nástroje zároveň se spontaneitou, živelností a drivem spjatým s populárními žánry. Hned úvod první věty (Quasi una fantasia) si žádá skoro až improvizační přístup a Hwang-Williams tohle všechno zvládala perfektně. Její hra se dynamicky i barevně výborně pojila s orchestrem. Místy její zvuk mohl působit nedostatečně jasným a blyštivým zvukem, to však byl jen povrchní dojem způsobený tím, že hrála na Guadagniniho nástroj z poloviny osmnáctého století, jehož zvukové kvality dokázala uplatnit zejména v tišších a komorněji instrumentovaných pasážích.

Ve volné druhé větě (Adagio non troppo ma sostenuto) představila Hwang-Williams svou lyrickou stránku a naplno předvedla krásný zastřeně barevný tón, který ze svého vzácného nástroje dokáže vyloudit. Závěrečné Rondo se drží historického předobrazu nejen ve formě, ale i v zažité představě, že hlavní téma, které se ve větě několikrát opakuje, by mělo být chytlavé, aby si ho posluchači mohli pobrukovat cestou domů (nebo na přestávku). Finále koncertu bylo svižné, radostné a energické, technická brilance sólistky se snoubila se spontánní živelností a s podporou (rozšířené) bicí sekce to působilo, jako by si šla „zadžemovat“ se skupinou přátel. Úsměv na rtech interpretů po závěrečném akordu zcela korespondoval s celkovou náladou a publikum zareagovalo zaslouženými ovacemi.

Symfonie č. 8 G dur patří k vrcholům instrumentální tvorby Antonína Dvořáka. Po formální stránce ne zcela tradiční, ale pro posluchače univerzálně srozumitelná skladba je stálicí repertoárů většiny světových orchestrů. Brněnští filharmonikové ji na svém turné i zde po návratu z něj ovšem nehráli pouze proto, aby potěšili přítomné posluchače. Šéfdirigent Davies si při svém nástupu do funkce předsevzal, že s orchestrem nejen nastuduje, ale také nahraje komplet Dvořákových symfonií a zachová tak svou interpretaci i pro posluchače doby budoucí.

Majestátní úvodní téma violoncell v první větě (Allegro con brio) otevřelo druhou polovinu večera. Bylo cítit, že muzikanti jsou se skladbou dobře obeznámeni a že jsou navzájem sehráni. Davies ovšem zvolil volnější tempo, než bývá zvykem, následkem čehož hudba v některých místech trochu ztrácela tah – navíc “brio” avizované v tempovém označení věty také nebylo příliš patrno. I přes nepříznivou akustiku sálu se ovšem dařilo přesvědčivě realizovat dynamický plán skladby, a to zejména v gradaci na konci provedení a vyústění do reprízy.

Dynamika hraje naprosto zásadní roli v následující pomalé větě (Adagio). Dvořák zde doslova maluje pomocí barevné instrumentace a kontrastu mohutného a subtilního zvuku, důležité jsou tu i četné pomlky a pauzy, které pomáhají budovat napětí. Ve zvukově optimálnějších prostorách by všechny tyto náležitosti působily jistě o něco lépe (a doufejme, že vlastního nového sálu se Filharmonie Brno snad již brzy dočká), i tak šlo ale o působivý poslech. Přesto však nešlo nevnímat, že větě chybí určitá míra niterné vroucnosti a „české“ vřelosti, což je nepochybně jeden z prvků, který činí Dvořáka tak populárním autorem.

Allegretto grazioso namísto hybného scherza přichází s prostou valčíkovou melodií, které nechyběla vzletnost a šarm. Furiantové trio, kde si dechy a smyčce vzájemně přehazují dvoudobé a třídobé metrum zdárně kombinovalo rytmickou hravost s nostalgickým charakterem melodie. Ve finále (Allegro ma non troppo) se ovšem nakupily nešvary z celého večera, jako by orchestr byl již trochu vyčerpán. Vinou bylo možná i to, že Davies vzal autorův pokyn „ma non troppo“ doslova a některé pasáže věty se tak skoro až táhly. Určité statičnosti proudu hudby nepomáhal ani fakt, že smyčce místy cítily tempo trochu volněji než dechy a vznikal tak lehký nesoulad (detail patrný již v některých pasážích Martinů). Závěrečné bujaré veselí v G dur pak dirigent pojal spíše jako slavnostní pochod než jako explozi energie a radosti, poslední okamžiky symfonie tak nezněly tolik strhujícím dojmem, jakým mohly. 

Během ne zrovna burácivého potlesku se na pódium vrátili tři bicisti z první půle večera. Nezdálo se, že očekávají ovace za svůj výkon v Thunderboltu, ale že si přišli ještě něco málo zahrát. A opravdu, Davies mávl taktovkou a sálem začal burácet Dvořákův předposlední Slovanský tanec (č. 7 C dur z opusu 72), zřejmě oblíbený přídavek na americkém turné. Orchestr hrál s tou vervou a energií, která předcházející symfonii v mnoha místech chyběla. Bylo to rychle a bylo to nahlas – samozřejmě, že přídavek většinu posluchačů zvedl ze židlí.

Filharmonie Brno: Z Ameriky do Česka
2. března 2023, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Bohuslav Martinů: Thunderbolt P-47 H 309, scherzo pro orchestr
William Bolcom: Houslový koncert in D
Antonín Dvořák: Symfonie č. 8 G dur op. 88

Účinkující:
Yumi Hwang-Williams – housle
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent