O Schoenbergově hudbě (1)
Texty Ivana Medka (60)
Na začátku roku 1969 připravil Ivan Medek pro pražské Divadlo hudby pozoruhodný cyklus. Hudbu Arnolda Schoenberga v něm konfrontoval s klavírními koncerty Wolfganga Amadea Mozarta. Zachoval se bohužel jen text 3. večera celého cyklu, který se konal 16. února 1969. Šlo o večer, kterého se Medek nemohl osobně zúčastnit, a jeho text tak pronesl někdo jiný (bohužel nevíme, kdo to byl). V první části pořadu, kterou přinášíme, Medek mj. připomíná dramaturgickou zásadu celého cyklu, která nespočívá v postupném a v něčem mechanickém poznávání Schoenbergova díla, ale spíš ho představuje „jakoby na přeskáčku ve skladbách z různých období. Bude tomu tak i dnes i v dalších pořadech. Ostatně i jeden druhého poznáváme snad nejlépe tak, že postupně a pořád znovu objevujeme nová stanoviska, názory a život.“
***
(světlo v sále)
Dobrý večer, přátelé, před čtrnácti dny vám Ivan Medek slíbil na dnešní večer překvapení, které, jak vidíte a slyšíte, spočívá v tom, že zde není a jeho text čtu já. Mám tady dál napsáno, že vám navíc slíbil, že to překvapení bude hezké a milé, a musím to prý bez vynechání přečíst, i kdyby se mi nechtělo. A navíc vám mám prozradit, že neměl nikdy odvahu mně to říct do očí, přesto, že to ví dost dlouho. O tom, že bude muset komentovat přímý rozhlasový přenos koncertu laureátů soutěže Concertino Praga 1969 také věděl dost dlouho, jenže žil v nedůvěře, že koncert bude v sobotu, a příliš pozdě zjistil, že se koná dnes. Mám tedy za úkol omluvit ho pro dnešní večer a vyřídit vám, že se těší na setkání s vámi za čtrnáct dnů, i když ví, že se na něho můžete zlobit. A zlobte se na něho pořádně, co mám říkat já – mně zkazil večer. Teď je v textu závorka a v závorce napsáno: NEVYNECHÁVAT!!
(světlo v sále zhasnout)
Ti z vás, kteří zde byli již na prvním koncertě schoenbergovského cyklu, slyšeli citát z jednoho autorova dopisu z roku 1943, kde Arnold Schoenberg v závěru říká: „Je tedy pouze možné, aby se zahrálo některé z mých děl; nechejte posluchače, aby sami našli, která oblast cítění a myšlení bude tímto dílem dotčena a co tím skladatel může říci.“
A protože se těch oblastí dá předpokládat velmi mnoho, byla i dramaturgie celého cyklu záměrně volena tak, aby se skladatel představoval vlastně sám, a to ne v chronologii svého vývoje života, ale tak trochu jakoby na přeskáčku ve skladbách z různých období. Bude tomu tak i dnes i v dalších pořadech. Ostatně i jeden druhého poznáváme snad nejlépe tak, že postupně a pořád znovu objevujeme nová stanoviska, názory a život. Je asi nepravděpodobné, že by se normální člověk pokusil udělat to jinak – například požadavkem předložení životopisu jako třeba k nějakému dotazníku.
Dnes tedy začneme rokem 1912, kdy bylo Schoenbergovi 38 let a ve Vídni vyšlo poprvé jeho Pět skladeb pro orchestr z roku 1906. Tímto dílem nadělal Schoenberg mnoha lidem mnoho starostí. Vynechme ty, kteří je odsuzovali, aniž je znali, a vžijme se do situace interpreta, který má pod tímto opusovým číslem před sebou pět publikací. Originální partituru z roku 1912, verzi pro dva klavíry od Schoenbergova žáka Antona Weberna z roku 1913, úpravu první, druhé, čtvrté a páté části pro komorní ansámbl od autora a jeho zetě Felixe Greissla, a novou skladatelovu revizi pro plný orchestr z roku 1949, publikovanou v roce 1952.
Naše provedení je první gramofonovou nahrávkou verze z roku 1912. Je nejpřesnější v dynamickém a barevném vypracování nuancí v partituře a konečně i podle autorova pozdějšího dojmu nejlépe odpovídá jeho tehdejšímu myšlení a cítění. Ostatně celá změna té poslední úpravy pro „normální“ orchestr z roku 1949 spočívá v tom, že Schoenberg vypustil z orchestru pouze 6 dechových nástrojů. I bezprostředním srovnáním by rozdíl poznal jen velký znalec. Ale v celkovém dojmu by přece jen chybělo kus toho zvláštního, místy až do drastičnosti exponovaného zvukového a harmonického napětí, tak charakteristického pro období Schoenbergova mládí, kdy jako by chtěl na malých, krátkých plochách kumulovat všechno, co v oblasti harmonie, rytmu a zejména zvuku přinesl celý dosavadní vývoj od pozdního novoromantismu až k expresionismu. Teprve úplné a důsledné vyčerpání těchto výrazových možností mohlo logicky přinést a také přineslo vyústění nejprve v atonalitu a později i v autorem deklarovaný dvanáctitónový systém, což oboje znamená nikoliv destrukci stávajícího řádu, ale hledání nového, jednoduššího, který by význam hudebního výrazu neanuloval, ale koncentroval. Podobně jako v klavírních skladbách op. 11, které jste již slyšeli, je i zde, zejména ve smyslu atonality, již mnoho z toho realizováno. Skladbu lze snad stručně charakterizovat slovy autora jako „ vnitřní, skrytou vizi“. Její jednotlivé části mají názvy: Výstraha – předtucha, Minulost nebo uplynulost, Barvy, Peripetia (což například v dramatu znamená náhlý a nenadálý obrat) a nakonec Obligátní recitativ. – Robert Craft natočil toto dílo s Clevelandským symfonickým orchestrem.
(hudba: Pět kusů pro orchestr)
(pokračování)
