Do Rudolfina se chystají první Hvězdy barokní opery

  1. 1
  2. 2

Úterý 30. října 2012 je dnem, kdy se do Rudolfina po dlouhých letech vrací stará hudba v podobě pravidelného cyklu. Od poloviny padesátých let minulého století, kdy charismatický flétnista, dirigent a muzikolog Milan Munclinger lákal do Rudolfina davy nadšených posluchačů na koncerty souboru Ars Rediviva, uplynulo mnoho času a hudba sedmnáctého a osmnáctého století se z prvního pražského koncertního sálu tak trochu vytratila. Od časů Munclingerových se změnilo mnohé.

V Praze vyrostla v posledních letech velmi pestrá scéna staré hudby s celou řadou souborů, programově se věnujících tomuto repertoáru. Hned několik koncertních cyklů probíhá především v prostředí pražských kostelů, klášterů a paláců a Letní slavnosti staré hudby patří dnes již neodmyslitelně k tomu nejpozoruhodnějšímu z koncertní nabídky letních měsíců. V Dvořákově síni Rudolfina však příležitost slyšet předromantickou hudbu v interpretaci specializovaných souborů zůstala omezena na výjimečné projekty festivalu Pražské jaro nebo zmiňovaného letního festivalu.Od sezóny 2012–13 však přichází pražský barokní orchestr a vokální soubor Collegium 1704 ve spolupráci s Českou filharmonií s ambiciózním projektem koncertního cyklu, jehož dramaturgie je zaostřena především na vokální repertoár doby baroka. Samotný název cyklu Hvězdy barokní opery prozrazuje, že fascinující svět barokní opery bude ústředním tématem cyklu, a že jména hvězdných sólistů budou jedním z lákadel dramaturgie sedmi koncertů, které v této sezóně v Rudolfinu uslyšíme.

Jaký bude program zahajovacího koncertu a jaké sólisty přivítáme? Voce dell´anima – Hlas duše – to je titul programu, který vyjadřuje jeden ze základních rysů barokní hudební estetiky. Ztvárnění lidských emocí a afektů se stalo v době baroka základním uměleckým konceptem a právě lidská duše se stala oním elementem, který nechával rozostřit hranici mezi světským a duchovním uměním. Lásce, nenávisti, utrpení nebo bolesti – lidským citů ve své univerzální a obnažené podobě rozuměli dávní mistři tak dokonale, že jejich hudba dokáže rozechvět srdce posluchačů i po staletích.

V hudební literatuře bychom těžko hledali skladbu, kterou od jejího vzniku provází proslulost stejnou měrou jako je tomu u Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho (1710–1736). Neexistuje žádné jiné dílo z předklasicistního období, které by se těšilo podobné oblibě a proslulosti jako toto mistrovské zhudebnění středověké sekvence ztvárňující v „ich-formě“ utrpení Pany Marie pod křížem. Pergolesiho Stabat Mater se hraje nepřetržitě po celé Evropě od okamžiku svého prvního provedení až do dnešních dnů. Toto dílo tedy nebylo třeba znovuobjevovat, ale spíše zbavit nánosů patiny interpretačních zvyklostí, která se na partituře po staletí usazovala. V osmnáctém století se stalo nejvydávanějším hudebním titulem a neuniklo pozornosti dlouhé řady aranžérů a „vylepšovatelů“. Pozoruhodné je, že jedním z prvních upravovatelů byl sám veliký Johann Sebastian Bach, který latinský text nahradil německým zněním žalmu 51 Tilge, Höchster, meine Sünden BWV 51 a nerozpakoval se zasáhnout i do notového textu. Mezi jmény pozdějších aranžérů najdeme i jména jako Antonio Salieri nebo Franz Xaver Süssmeyr, kteří dílo v duchu své doby upravili pro potřeby provozování ve vídeňské dvorní kapli pro čtyřhlasý sbor a bohatě instrumentovaný orchestr. Pergolesi zkomponoval Stabat Mater na zakázku bratrstva Cavaglieri della Vergine dei Dolori a dílo mělo nahradit bratrstvem každoročně prováděné Stabat Mater Pergolesiho staršího neapolského kolegy Alessandra Scarlattiho (1660–1725). Zakázku obdržel mladičký skladatel ihned po triumfálním úspěchu komické opery Il Flaminio, kdy se však již u něj začaly projevovat příznaky pokročilého onemocnění tuberkulózou, kterému krátce po dokončení Stabat Mater šestadvacetiletý skladatel podlehl.

Sláva Pergolesiho labutí písně, živená bezpochyby i legendou o předčasně zemřelém géniovi, se rychle rozlétla do světa a v podobě nesčetných opisů a vydání se toto dílo stalo vzorem duchovní hudby. Významným předpokladem nebývalé popularity je bezpochyby i fakt, že Stabat Mater bylo po staletí jakousi volnou součástí katolické liturgie a pevné místo získalo až v roce 1727 díky papeži Benediktu XIII, který ho zařadil do liturgie svátku Sedmibolestné Pany Marie. O co svízelnější byla cesta Stabat Mater do kánonu katolické liturgie, tím větší popularitě se však těšil tento dojemný text od nepaměti v lidových vrstvách. Právě takové rozšíření v nejprostším prostředí se stalo akcelerátorem úspěchu Pergolesiho ztvárnění. Jeho hudba navíc spojuje hloubku výrazu s jedinečnou melodikou. Typickým rysem autorů neapolské školy je schopnost vyjádřit lidské emoce v jejich plné šíři a s nejemnějšími nuancemi, ať již je to v repertoáru operním nebo duchovním. Pergolesiho hudba reprezentuje jedinečně onu dualitu, obsaženou v příběhu ukřižování Ježíše Krista, jak ji chápal prostý věřící člověk v první polovině osmnáctého století. Ono zázračné propojení univerzálních citů mateřské něhy Pany Marie a smutku nad smrtí syna se přirozeně prolíná s pozitivním obsahem poselství vykoupení a činí Pergolesiho geniální hudbu srozumitelnou dnes stejně jako před dvěstě padesáti lety.

Italské hudbě je věnována i první polovina programu zahajovacího večera nového cyklu Hvězdy barokní opery.

Vedle slavného zhudebnění žalmu 126 Nisi Dominus Antonia Vivaldiho a hobojového koncertu stejného autora zazní hudba Georga Friedricha Händela z jeho italského období. Kromě předehry k opeře Agrippina, jejíž benátská premiéra v roce 1709 představovala pro mladého Händela rozhodující triumf v jeho dosavadní kariéře operního skladatele, zazní pozoruhodná kantáta Ero e Leandro z roku 1707.  Kantáta zpracovává řecký mýtus milenecké dvojice a líčí situaci, kdy se kněžka bohyně Afrodite Ero odhodlává následovat osud svého milého Leandra a najít smrt ve vlnách rozbouřeného moře.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat