Hans Werner Henze působil většinu života v Itálii, kam se uchýlil na protest proti konzervativnímu politickému vývoji v Německu a proti silné homofobii, kterou jako gay pociťoval. Přiklonil se ke komunistům a radikální levicové přesvědčení dával otevřeně najevo svými projevy i tvorbou.
Narodil se v rodině učitele, se svým otcem se v mládí dostal do hlubokého konfliktu kvůli otcovu nacistickému přesvědčení. Když vyšla najevo jeho homosexuální orientace, řekl mu prý otec, že „takoví jako on patří do koncentráku“. Jako dospívající byl povolán do Wehrmachtu, což ho na celý další život zatížilo pocity spoluviny a odporu k válce. V únoru 2009 byla nalezena evidenční karta zaznamenávající Henzeho jako člena NSDAP, kam měl podle záznamu vstoupit roku 1944 jako sedmnáctiletý; přihláška s jeho podpisem se však nenašla a skladatel popírá, že by kdy o členství v nacistické straně žádal.
Hans Werner Henze složil hudební pocty vietnamskému komunistickému vůdci Ho Či Minovi i latinskoamerické revoluční legendě Che Guevarovi. Rok strávil na Kubě, ale politika tamního vůdce Fidela Castra ho zklamala.
První velký skladatelský úspěch zaznamenal Henze (zprvu samouk, později žák Wolfganga Fortnera a René Leibowitze) roku 1952 operou Boulevard Solitude na motivy příběhu Manon Lescaut. Z dalších scénických děl připomeňme alespoň opery Král jelenem, Elegie za mladé milence, Mladý lord, Bakchantky, Dosahujeme řeky či Zrádné moře.
Henzeho proslavila také jeho avantgardní hudba k filmům francouzského režiséra Alaina Resnaise, baletní hudba i skladby odkazující na prvky jazzu, rocku a popu. Henze je nositelem řady vyznamenání, čestných doktorátů a jiných poct.
