Doba zahajovacích koncertů pokračuje

Jindřich Bálek, 05.10.2013 16:15

Zápisník Jindřicha Bálka (25)

Jak občas píšeme, koncertní sezona v Praze začíná dvěma ambiciózními podzimními festivaly. A samotné začátky koncertních řad se v tom trochu ztrácejí. Na druhou stranu, když pak člověk na běžný koncert zajde, s potěšením zjistí, že festivalová nablýskaná atmosféra opravdu není všechno. A navíc, když se podíváme na dramaturgickou stránku věci, nedopadnou stálí pořadatelé úplně špatně.Pražská komorní filharmonie ve středu zahájila s Jakubem Hrůšou programem, který kombinuje vděčnost i dramaturgickou objevnost. Na začátku Mahlerův cyklus Písně potulného tovaryše, potom Polní mše Bohuslava Martinů a v druhé polovině programní Symfonie charakteristická pro mír s Republikou francouzskou. Takže vstřícná tvář dvacátého století i neotřelý klasicismus. Vranického osobnost i dobový kontext navíc stojí za to připomenout. Byl to vyhledávaný dirigent, úspěšný Čech působící ve Vídni a řemeslně zdatný skladatel, i když myšlenkově stál na výrazně konzervativnějším pólu než Beethoven nadšený ideály Francouzské revoluce. Takže vedle vděčné programní skladby dobrá záminka dozvědět se něco z historie. A přitom se nedá říct, že by takový program pro zahajovací koncert sezony postrádal lesku. A tak jediné, nad čím může člověk v Praze litovat, že není v silách jednoho člověka navštívit všechny koncerty.Své zahájení sezony měla následující dny také Česká filharmonie. Ta má díky Dvořákově Praze v podstatě dva začátky sezony, letos oba v plném lesku a s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. A je sympatické, že pro své zahájení našla program, který opět ideálně spojoval dramaturgickou objevnost či neotřelost a slavnostní lesk. A postarali se o něj v rovné míře sólisté i orchestr. V první polovině zejména trumpetista Sergej Nakarjakov ve skladbě Ad absurdum. Jeho výkon opravdu posouval hranice toho, kolik krátkých šestnáctinových not za sebou lze v rychlém sledu zahrát. Ale i další skladba prvé poloviny, Šostakovičův Klavírní koncert, byl šťastnou volbou. Měl jsem sice dojem, že si tu skladatel v rychlých krajních větách vypůjčil mnoho z Prokofjeva, hlavně jeho živé rytmy a smysl pro sarkasmus. A v pomalé větě zase mnoho z Rachmaninova, z jeho zasněné nostalgie. Ale bylo milé zažít, že ne všechno z Šostakoviče musí být tragika a zoufalství až nadoraz. A stejně tak Glagolská mše v původní verzi, jaká zazněla na premiéře 1927, není prvoplánově snadno stravitelné dílo. Ve zvukově očištěném provedení, s dobrým sborem i sólisty ovšem udělalo slavnostní otvírák sezony jak se patří. A bylo to určitě lepší, než zahajovat znovu Novosvětskou, Dvořákovým Violoncellovým koncertem a tak podobně.Symfonický orchestr Českého rozhlasu začal svou sezonu už minulý týden připomenutím letošních největších jubilantů – dvě stě let od narození Giuseppe Verdiho i Richarda Wagnera. Udělal to způsobem, který je pro českou situaci svým způsobem typický – než se pokoušet o velkého dramatického Verdiho, kterého tu málokdo umí hrát, natož pak zpívat, zařadí se netypické Quattro pezzi sacri, čtyři duchovní skladby ze závěru skladatelova života. Nikoho to příliš nebolí a výročí jsme připomenuli. K tomu se hodí zařadit některou z vděčných Wagnerových předeher, Tannhäuser nebo Lohengrin, do balíčku přidat některý sólový koncert a program je doma. Píšu to i proto, že orchestr FOK dostal úplně stejný nápad, Quattro pezzi sacri hraje ale až příští týden, ne na začátek sezony. A zatímco SOČR hrál předehru k 3. dějství Lohengrina, FOK bude hrát předehru z Tannhäusera. Ve Verdiho čtyřech duchovních skladbách může být zajímavé porovnat Český filharmonický sbor Brno se SOČRem a Kühnův smíšený sbor s FOKem – ale realisticky vzato, půjde někdo právě z tohoto důvodu na obě provedení?Vždycky mě nad pražskou sezonou napadá jedna věc: pořadatelé si mohou zdravě konkurovat, ale ještě důležitější je umět se dohodnout. Je prostě zbytečné, aby se v rozmezí dvou týdnů hrálo totéž dílo, případně aby Česká filharmonie soupeřila sama se sebou, který zahajovací koncert měl letos větší společenský lesk. Obecně si také myslím, že princip konkurence mezi stálými pořadateli placenými vždy alespoň částečně z veřejných peněz se dlouhodobě přeceňuje. Respektive, přeceňuje se jeho blahodárné motivační působení. A naopak schopnost se domluvit se dlouhodobě a možná záměrně vůbec nepěstuje. Velcí „hráči na trhu“ a tradiční pořadatelé by s tím určitě měli začít první.