Svět předvíkendového Brna s sebou nese jasný výraz zpomalující se udýchané metropole. Vznikající nálada vytrhnutí z hektického kolotoče pomalu formující se do podoby výletu (ne nemístně trip = cesta, výlet, úlet, vypnutí, …) je nezbytnou částí genia loci, který je v prostředí brněnských doků citlivě dotvořen a umožňuje tak jasně promlouvat o světě vytrženém ze zaběhnuté rutiny.
Samotný motiv a samotný název skladby italského skladatele Fausta Romitelliho Professor Bad Trip, jenž celý kus rozděluje do tří profesorových lekcí, hudebně vět, již od samého počátku dostává svému jménu.
Prostorem rozděleným do čtyř částí: taneční, orchestrová, hledištní a prostor obývaný národně-památkovou lodí, se line jeden hit Olympicu za druhým. Bad trip – jsme tady správně? Poněkud agresivní hudební moment ovšem jen naznačil míru ilustrativnosti drogového prožitku, jež byla triem tanečníků ThC – Theatre Contemporary používána po většinu večera. Hlavní protagonista totiž zvolí aplikaci drogy právě při poslechu této kapely. Samotný bad trip jakožto i Professor Bad Trip začíná vzápětí.
Voľba tohto nie zrovna najjednoduchšieho kusu bola pre mňa v kontexte Brno Contemporary Orchestra veľmi pozitívnym prekvapením. Kompozícia vytvorená v rokoch 1998–2000 sa dá rozhodne považovať za súčasnú tvorbu a tak popri uvádzaní niektorých diel omnoho starších, sa názov a vízia telesa opäť dostali k slovu. Tento ambiciózny počin presahujúci konvencie nie len v inštrumentácii, ale taktiež aj v inšpirácii, ktorá je pre sféru vážnej hudby predsa len občas považovaná za menejcennú a poznáme ju omnoho viac z sfér populárnych, nám bola naservírovaná vďaka ambicióznemu dirigentovi a vedúcemu telesa, Pavlovi Šnajdrovi. Podávalo sa hudobne kvalitné zboží naštudované precízne. Pri Brno Contemporary Orchestra sa predsa len niekedy stretneme s rozpačitou interpretáciou, prevažne po technickej stránke. Tu však bolo vidieť dotiahnutú a svedomitú prácu. Výsledok bol zjavný. V spojení so sound designom Tomáš Vtípila, pri ktorom si človek môže byť istý, že vie čo robí a čo sound design obnáša, znela zvuková stránka projektu kompaktne. Jednotlivé nástroje sa neprehlušovali, zneli s primeranou intenzitou.
U kusu s takto téměř nekonečnou šíří tematického pojetí je vždy náročné získat jakkoli obecnější náhled na provedení. Míra subjektivizace zde totiž hraje velmi důležitou roli. Už samotný výklad bad tripu, tedy stavu drogového prožitku, jenž bývá většinou spojován s negativními stavy, totiž působí dle míry psychické pohody, připravenosti, zvyklosti či zkušenosti s tímto stavem, jasně ukazuje na proměnlivou míru účinku na každého zvlášť a trochu jinak. Tento vysoký potenciál se ovšem až příliš opíral o vysokou míru ilustrativnosti, která jistě někde měla své místo, ovšem v konečném důsledku působila poněkud prázdně – nevyužitě.
Absolutně fascinující a nadmíru efektní souhra světel a tanečníků, (zde bych kromě vynikajícího podání tanečníků rád ocenil práci světelných designérů Michala Kořínka a Jiřího Šmirka ), kde se oko namlsalo dojmu z úplně jiného světa, snového a slovy neuchopitelného okamžiku. Toto byl začátek, který prvotní okamžiky vynesl velmi vysoko (a v dostání slovu trip také daleko), aby se poté cestou pohybové doslovnosti, která budila dojem příručky pro prvotní setkání s drogami či některými dalšími zbytečným klišé, vrátila poměrně nízko nad zem. Prskání síry způsobené jistou neuceleností stylu podání omámeného výkladu. Oproti tomu je ovšem třeba uznat citlivou práci s prostorovými možnostmi, ať už samotného prostoru jeviště, v celé hloubce suchého doku, či velmi efektně umístěným orchestrem, který byl situován za papírovou oponu a celkovou choreografii dotvářel hrou stínů na ní. Když se na konci druhé Přednášky do blikání žárovek a odlesků diskokoule znovu začal ozývat hlas Dalibora Jandy, atmosféra nabyla dojmu jako vystřiženého z klasického hororu. Místo vrzajícího kolotoče tentokrát zlověstně oživená bárka.
Tanečná trojica, Filip Veverka, Adam Sojka a Martin Svobodník, síce tanec a choreografiu ovládajú výborne avšak po technickej a scénickej stránke ukázali, nazvime to, prvoplánovosť. Poprvé ak človek pracuje s pohybom na zemi nemal by zabúdať na viditeľnosť diváka. Taktiež niektoré technické presuny v a pomedzi jednotlivé „prednášky“ pôsobili trochu rozpačito. Celé scénické a vizuálne poňatie bolo prehltené mnohými prvkami a tak častokrát, nie že jemne nezvýrazňovalo tak dôležitú a sýtu hudbu, ale strhávalo pozornosť hlavne na seba. Opakujem to častokrát, ale proste ono to poväčšine sedí, teda že niekedy je menej viac. Človek je predsa len obmedzená bytosť a má isté limity vo vnímaní. Tak načo do svojbytnej hudby podtrhnutej kvalitným zvukom, skvelou svetelnou hrátkou v plne využitom priestore pridávať ešte žabiu hlavu? Zamrzí to hlavne kvôli členom týmu, ktorý svoju prácu dokázali udržať na uzde a tak decentne a nenútene vyjadriť to čo vyjadrené prirodzene malo byť. Nájsť tú správnu mieru je vždy tá najťažšia úloha.
Hodnocení autorů recenze: 75 %
Professor Bad Trip
Fausto Romitelli:
Professor Bad Trip, Lessons I–III
Hudební nastudování: Pavel Šnajdr
Zvukový design: Tomáš Vtípil
Světelný design : Michal Kořínek, Jiří Šmirk
Brno Contemporary Orchestra
Theatre Contemporary
Tančí Filip Veverka, Adam Sojka a Martin Svobodník
4. října 2013 Suché doky, Brněnská přehrada
www.bcoorchestra.cz
Foto archiv
