Dokonalý balet se španělským espritem

Živé přenosy baletů dávají jedinečnou možnost vidět produkce prestižních baletních souborů. Předchází jim důkladné zkoušky, a proto při jejich sledování jste vtaženi do divadelní atmosféry a máte chuť tleskat spolu s publikem sedícím tisíce kilometrů daleko od vás. Série Přenosy do kin se zaměřuje na představení Velkého divadla v Moskvě, a tak jsme zpočátku mohli obdivovat například i výkony Natálie Osipové (od roku 2012 Principal Dancer Royal Ballet v Londýně), která již v souboru není. Velké divadlo má však v záloze další skvělé tanečníky, kteří podávají stejně fascinující výkony.

Jestliže nedávno se menší část souboru představila v živé projekci baletu Zkrocení zlé ženy v choreografii Jeana-Christophera Maillota, jako poslední byl v této divadelní sezoně zahrnut do přenosové nabídky balet Don Quijote. Na repertoáru Velkého divadla je od roku 1869, kdy ho jako svou první choreografii v Moskvě nastudoval Marius Petipa na hudbu Ludwiga Minskuse.

Když do vedení moskevského baletu v roce 1900 nastoupil Alexandr Gorskij, Petipův žák, uvedl právě tento opus a udělal některé úpravy, které obsahovalo již jeho petrohradského nastudování v roce 1871 – doplnil libreto o mimované obrazy s „rytířem smutné postavy“, tak aby se balet více přiblížil Cervantesovu románu, nesoustředil se pouze na milenecký pár Basila a Kitri, jejíž otec ji chce provdat na bohatého, leč lehce potrhlého šlechtice Gamache. Gorskij odmítal sborovou symetrii a především zapojil sbor do dramatických akcí tak, aby působil přirozeně.

Střežená tradice
V Moskvě si klasický odkaz bedlivě střeží a díky taneční notaci Vladimíra Stěpanova je možné se stále odvolávat na Petipovo a Gorského choreografii. Nejinak je tomu u inscenace Dona Quijota, pod níž je podepsán Alexej Faděječev, jehož verzi uvedlo Velké divadlo v roce 1991. Nyní je titul uváděn jako čerstvá novinka (premiéra 2. února 2016) v nové dekoraci Valery Leventhal a v kostýmech Eleny Zajčevy.

Jak se zmínila v živých vstupech Katarina Novikova (PR baletu Velkého divadla), Petipa miloval Španělsko, dobře znal španělské tance a hru na kastaněty. Když do Ruska v roce 1861 přišel z Vídně Ludwig Minkus, jako sólový houslista moskevského orchestru, stal se Petipovým významným spolupracovníkem. Ne všichni inscenátoři však setrvávají u proslavené původní Minkusovy původní předlohy. Do druhého jednání přidal Gorskij variaci z Minkusova baletu Roxana neboli Kráska z Montenegro (premiéra Petrohrad 1878), Rostislav Zacharov zařadil Tanec s kytarami na hudbu V. Solojevjeva-Sedoje, Kasjan Golejzovskij doplnil Cikánský tanec na skladbu Valeriho Zhelobinskeho a Anatolij Simačev přidal hudbu Eduarda Nápravníka roztančenou jako fandango. A právě s těmito hudebními dodatky pracoval i Faděječev, jenž zpracoval Quijota s řemeslnou bravurou (v živém vstupu připomněl, že snad tančil všechny prince a role Basila byla pro něho něčím novým).

Nezaměnitelný španělský kolorit
Již od počátku jste vtaženi do víru tance, kdy důležité místo mají nejen známé variace hlavních protagonistů, ale své nepopiratelné kouzlo a šarm přinášejí také charakterní, španělské tance.

Není chvilka na vydechnutí a scéna stále pulzuje. Dramatické dění je zachyceno v každém detailu režijního plánu. I v aktuální verzi Don Quijot přijíždí na jeviště na živém bílém koni a jeho sluha Sancho Pansa na oslu. Stejně tak je v druhém jednání roztančen Quijotův sen, ve kterém se Kitri zjevuje jako křehká Dulcinea (k tomuto zdvojení role přistupuje Petipa právě při práci na baletu v Moskvě v roce 1869).

Dění baletu zůstává věrno španělskému koloritu i svým výtvarným pojetím. Můžete nabít dojmu, že máte před sebou oživlý obraz Francesca Goyi, když je Sancho Pansa v prvním jednání vyhazován tanečníky do vzduchu z napjatého plátna (tuto scénu také nabídl i Rudolf Nurejev v Pařížské opeře při premiéře v roce 1981 s odvoláním na Goyův obraz El Pelele). Třetí, závěrečný akt, odehrávající se v honosném paláci, pak působí jako oživlý obraz od Diega Velásqueze (obvykle je závěrečné dějství situováno do taverny). Sbor dvaatřiceti tanečníků, šlechticů a šlechtičen v bílých kostýmech, s výrazným límcovým okružím tančí a hraje na kastaněty. I tento výjev patří k nezapomenutelným okamžikům celého baletu. Téměř tříhodinové představení (se dvěma téměř půlhodinovými přestávkami) je opojným koktejlem. Jak řekla i představitelka hlavní role Kitri/Dulciney Jekatěrina Krysanova: „Quijot je jako šampaňské.“ V interpretaci tanečníků Velkého divadla v Moskvě tomu tak skutečně je. Jsou totiž dokonale sehraní, technicky disponovaní a provedení klasického tance má všechny potřebné ingredience, včetně náležitého prožitku a hereckého zabarvení.

Krysanova je šarmantní Kitri i jemnou Dulcineou, technicky precizní, výrazově přesvědčivá, a když k tomu přičteme šestnáct dvojitých fouettés v úvodu celkem dvaatřiceti otočení, nad jejím výkonem se až tají dech. Její partner Semjon Čudin je lišácký holič Basil; skáče tak, že máte dojem, že se na chvíli ve vzduchu zastaví, nadto točí několikačetné piruety bez sebemenšího zaváhání.

Balet Don Quijote je v provedení baletu Velkého divadla v Moskvě zkrátka uměleckým zážitkem, který je důkazem toho, že klasický balet je živou formou, jejíž obsah a vyznění určuje profesionální zázemí tvůrčího týmu a účinkujících. A proto jste mohli na chvilku zalitovat, že si spolu s diváky Velkého divadla nemůžete také zakřičet: „Bravo!“

Hodnocení autorky recenze: 100%

Ludwig Minkus: Don Quijote
Choreografie: Alexej Faděječev
Dirigent: Pavel Sorokin
Scéna: Valery Leventhal
Kostýmy: Elena Zaitseva
Světla: Damir Ismagilov
Premiéra 2. února 2016 Velké divadlo Moskva
(psáno z přímého přenosu kin 10. 4. 2016)

Kitri – Ekaterina Krysanova
Basilio – Semyon Chudin
Don Quijote – Alexei Loparevich
Sancho Pansa – Roman Simachov
Juanita – Xenia Zhiganshina
Piccilia – Anna Okuneva
Gamache – Denis Medvedev
Street Dancer – Anna Tikhomirova
Espada – Ruslan Skvortsov
Mercedes – Kristina Karasyov

www.bolshoi.ru