Dokument: Prohlášení umělecké rady České filharmonie

Následující text – Prohlášení umělecké rady České filharmonie – přinášíme v doslovném znění, bez dalšího komentáře:

“Předchůdcem V. Riedlbaucha ve vedení ČF byl až do r. 2002 J. Kovář. Byl to spíše technokrat, v hudbě se příliš neorientoval, jinak to byl ale poctivý a schopný ekonom. Byl věcný, neemotivní, zatvrzelý, ale přeci jen přístupný diskusi. Dokázal akceptovat i jiný názor, pokud mu příliš nenabourával jeho řeč čísel, ale měl manažerský cit. Podepsal smlouvu s londýnskou agenturou Harrison Parrot, která přivedla V. Ashkenazyho. S odstupem času lze konstatovat, že orchestru v mnohých ohledech pomohl a i přes mnoho výhrad bylo jeho působení v roli ředitele dobou relativní stability. Při svém odchodu zanechal v ČF svému nástupci na rezervním fondu finanční částku ve výši cca. 80 mil. Kč.

Příchod V. Riedlbaucha byl vítán s velkou nadějí z hlediska jeho hudební erudice a reprezentativnosti.(K jeho politické minulosti a problematickým postojům v listopadu 89 se v ČF nikdo nevracel).

Došlo k upevnění postavení ČF doma, ale mezinárodně bylo zjevné, že manažersky se žije setrvačností a z podstaty.

O dramaturgii by se dalo mnoho diskutovat, ale diskusi pan ředitel připouštěl spíše jen formálně, ve chvíli, kdy už se v podstatě nedalo nic měnit. Totéž se do značné míry týkalo i jiných věcí.

Ilustrativním příkladem byl zájezd do USA 2008. Ten byl koncipován jako pouhé objíždění regionů v západní části unie. Měl tak zničující dopad na již dávno, v USA vybudovanou pozici ČF jako prvotřídního orchestru, pravidelně koncertujícího v hlavních centrech, včetně Carnegie Hall. Touto novou „strategií“ byla ČF deklasována na řadový průměrný orchestr. Ani poté, kdy zájezd z týchž důvodů odřekl i šéfdirigent Mácal, se orchestru nepodařilo přesvědčit pana ředitele o zrušení celé akce, která nejen že prestižně ČF velmi poškodila, ale i z finančního hlediska byla ztrátová. (Ani dopisem na MK se orchestr nedočkal pochopení. Jedinou reakcí byla pouze stručná odpověď jednoho z ministerských úředníků s diletantskou informací, že − „není důležité kde hrajete, ale jak hrajete“.)

I z jiných důvodů vztahy s panem ředitelem začaly ochládat, stejně jako jeho ochota ke komunikaci. Vzájemná důvěra se vytratila, spolupráce prakticky neexistovala, klima v orchestru prostoupila šeď a rezignace a v tisku někteří kritici psali o nevýrazných a ne dost angažovaných výkonech ČF.UR se pokusila celkovou situaci zhodnotit jakýmsi kritickým rozborem, sebereflexivně namířeným do orchestru.Upozornila na nezastupitelný význam individuální osobní identifikace každého člena ČF se svým orchestrem a na závěr se zmínila i o nepřesvědčivém fungování managementu. Vedení tuto věc pochopilo jako útok a reagovalo podrážděně a nepřátelsky.

Mezi tím probíhaly i jiné drobnější neshody. Na základě konfliktu V. Riedlbaucha s R. Sporkou (ředitelem PFS), který přerostl do osobní roviny, se rozhodl V. Riedlbauch zrušit veškerou (i již naplánovanou) spolupráci s tímto tradičně „naším“ sborem a to i za cenu, že se na následný koncert musely přelepovat plakáty se změnou programu, zatímco PFS seděl s původním, nastudovaným programem doma. Bohužel, i přes naléhání UR pan ředitel i nadále zůstal důsledný. Na další koncerty ČF s účastí sboru začal dojíždět jiný, mimopražský sbor. (Následný účelový argument, že PFS má problémy s intonací prozrazovaly, že udělat si z pana ředitele nepřítele není legrace.)

Spor o autorská práva se nešťastně vyhrotil především díky tomu, že orchestr uvěřil počátečnímu ujištění pana ředitele, že by ta práva orchestru rád nechal, kdyby mu to autorský zákon umožňoval. Po právních rozborech pak započalo nekonečné dokazování, že zákon to evidentně umožňuje, pokud je vůle obou stran se dohodnout. Uběhl rok a mnoho trápení, než vyšlo najevo, že deklarování této vůle panem ředitelem bylo pouze proklamativní.

ČF opustila během jeho působení některá významná světová podia, nová nezískala, prestiž poklesla. Spolupráce s dirigenty se neobohatila o žádná významná světová jména. Problematickou dramaturgii koncertů ČF ozvláštnil pouze založením festivalu soudobé hudby „Pražské premiéry“. Je pravda, že to byl projekt originální a zajímavý, ovšem jen pro velmi úzký okruh posluchačů a ČF odebíral z rozpočtu zhruba 8 mil. ročně. Za současné tísnivé finanční situace, ve které nový ředitel ČF převzal, tak festival skončil. Orchestr to přijal s jistým povděkem, neboť hrát na koncertech, jen pro pár desítek posluchačů v sále, ho příliš netěšilo.

V. Riedlbauch mnoho věcí myslel jistě dobře, ale pravděpodobně si nikdy neuvědomil, že se jeho přístupem a způsobem vedení orchestr posunuje k průměru a šedivosti.

Patří mu ale dík za to, že se ČF vždy umělecky velmi zastával. Poukazoval také na problém jejího finančního ohodnocení. Podařilo se mu docílit menší legislativní úpravy, která naše platy mírně vylepšila.

Nový ředitel V. Darjanin začínal oproti svému předchůdci s citelnými nevýhodami. Mimo jiné s prázdnou kasou, a svým předchůdcem na MK v roli svého nadřízeného. Velmi brzy se mělo ukázat, že posledně jmenovaná skutečnost, bude mít zásadní vliv na další vývoj.

Do práce se pustil s elánem. Velmi intenzívně komunikoval s UR, chtěl znát její názory a zajímaly ho veškeré problémy. Na jakýkoli podnět reagoval s mimořádnou vstřícností a to nikoli jen formálně. Dovedl odhalit a dobře využít touhu orchestru po intenzívní smysluplné práci a kvalitě.

Jako manažer si počínal se zkušenou vynalézavostí. Sršel nápady a díky svým mezinárodním kontaktům rozjednal projekty které znamenaly obrat ve směřování ČF. (Účast ČF na Salzburském festivalu, evropské turné s L. Maazelem, provedení Mé vlasti s D. Barenboimem, získání nejvýznamnější japonské agentury FUJI apod.).

Do ČF se vracel klid, duch činorodosti a orchestr jakoby nabral dech.

První vážný signál o odvolání přišel těsně před Vánoci. UR napsala tehdy ministrovi kultury zdvořilý dopis, zastávající se V. Darjanina s prosbou o vysvětlení. Odpověď dodnes nepřišla, jedinou reakcí (nikoli přímo od ministra) byl mimořádně arogantní dopis V.Darjaninovi, ve kterém je kárán za nepřijatelné poměry v ČF – „… ministru kultury nemůže psát každý, kdo je zaměstnán v Rudolfinu…“ (UR je statutární a reprezentativní orgán ČF). UR se proti této aroganci ohradila opět dopisem ministrovi, který zůstal opět bez odpovědi.

V.Darjanin si často stěžoval na nepřátelský přístup MK, na neustálé kontroly, na vysvětlování, které ho stojí spoustu času a na tzv. házení klacků pod nohy. Nedávno UR vážně sdělil, že v případě, setrvání pana Riedlbaucha na postu ministra odstoupí ze své funkce ředitele ČF. Další setrvání by nemělo smysl, protože by nemohl pro ČF nic udělat.

Minulý týden, opět po vážných indiciích, že v pátek bude V. Darjanin odvolán, orchestr se svou naprostou většinou (98 podpisů) postavil za svého ředitele a UR napsala dopis panu premiérovi. Ve čtvrtek proběhla tisková konference, na které ředitel Odboru umění a knihoven MK pan Dr. Zborník všechny přítomné ujistil, že pan ministr o odvolání nikdy ani náznakem neuvažoval a neuvažuje. Druhý den, v pátek dopoledne byl V. Darjanin ministrem kultury ze své funkce odvolán.

V. Darjaninovi tak bylo odepřeno alespoň minimum času na to, aby se výsledky jeho práce mohli začít jednoznačně projevovat. Pro ČF to znamená zhroucení rozjednaných projektů, odstoupení významných sponzorů i ztrátu osobních vazeb se světovými agenturami a dirigenty, které si V. Darjanin již za tak krátkou dobu svého vedení ČF dokázal vybudovat.

Údajné hospodářské nedostatky vnímáme jako zástupný argument pro odvolání ředitele, který si dovedl získat důvěru a podporu celého orchestru, kterému dal perspektivu a jasné směřování.

Ignorování všeho nesmírně pozitivního co V. Darjanin do ČF přinesl napovídá, že skutečné důvody jeho odvolání jsou zcela jiné.

Upírání práv členům ČF na názory a postoje s poukazem na jejich postavení pouhých zaměstnanců ČF je absurdní. Být zaměstnancem a zároveň mít zájem na prosperitě se jistě nevylučuje.

26.5.2010 – Umělecká rada ČF”