Nezvyklý, ale působivý Wagner z La Scaly v kinech

René Pape coby Wotan jako relativně nejméně uspokojivý výkon, naopak Stephan Rügamer alias Loge jako zážitek večera. A režie? Pro někoho skvělá, pro druhého k smrti nudná. I tak lze shrnout nejnovější operní večer v Palace Cinemas, přímý přenos Wagnerova Zlata Rýna, předvečera obří tetralogie Der Ring des Nibelungen, z milánské La Scaly v rámci mezinárodního projektu Opera in Cinema. Ale pěkně popořádku.

Předně: Ve snaze tohoto Wagnera co nejlépe uchopit šel belgický režísér Guy Cassiers vskutku dost neprozkoumanými cestami. Velmi záhy do dění na jevišti (scénu tvoří abstraktně výtvarně pojednaná stěna a brouzdaliště s vodou, pod návrhem jsou podepsáni sám režisér a také Enrico Bagnoli) zapojuje skupinu tanečníků, nejdřív jako jakési alter ego hlavních hrdinů, postupně je ale nechává do příběhu čím dál víc zasahovat, ať už třeba jako znázornění vody, proměny Albericha v žábu či prostě jen k dotvoření nálady. Je jistě otázkou vkusu, jak kdo tohle pojetí přijal. Pojetí navýsost stylizované, často pracující s abstraktními symboly (gesty tanečníků či zpěváků), v každém případě velmi nezvyklé. Pojetí, které ale zároveň – byť chvilkově – neváhá sáhnout k pěkně drsným momentům, jako například pahýlu Alberichovy ruky, na které byl před chvílí ještě prsten (tady kouzelná rukavice). Režisérovi rozhodně nelze upřít skvělé cítění hudby, mnohdy efektní provázání herecké akce s choreografií (Sidi Larbi Cherkaoui), kdy například scény Logeho či Albericha alespoň na mě působily nečekaně silně a sugestivně. Rozhodně nejde o inscenaci, dělanou takzvaně na efekt, ale o často spíš pocitové než racionální ztvárnění, jdoucí ve svém přiblížení partituře často až na samotnou dřeň hudby.

Na druhou stranu je ale určitě poctivé přiznat, že pro ty, kdo se s Wagnerovým Ringem potkávají třeba poprvé, není Cassiersovo pojetí rozhodně tou nejschůdnější cestou k pochopení díla, k jeho vstřebání. Na místě je však rozhodně i aspekt další: Nemůže třeba zrovna takhle vypadat ten pravý gesamtkunstwerk, jak si jej sám Richard Wagner představoval, respektive jak by si jej představoval být naším současníkem? Tedy ta právná, náležitě vyvážená syntéza hudby, poezie, výtvarného umění, dramatu a tance?

René Pape rozhodně není tím pravým typem pro Wotana, jeho jistě obdivuhodný hlasový fond je přece jen spíše lyričtějšího ražení, než by bylo třeba. Tím spíš je ale třeba ocenit dramatičtější tóny, které barytonista umí předvést. Jeho Wotan je více introvertní než vášnivý, rozhodně však nepostrádá punc výjimečnosti. Vedle již zmíněného Stephana Rügamera jako skvostného Logeho, vynikajícího jak pěvecky a výrazově, tak i herecky, zaujal i Marco Jentzsch jako Froh a Wolfgang Ablinger-Sperracke jako Mime, výborná byla i Anna Sanuil jako Freia, stejně jako i trio dcer Rýna (Aga Mikolaj, Maria Gortsevskaya, Marina Prudenskaya). Vyloženě slabý výkon v celém obsazení prostě nebyl. Ovšem další hvězdou večera se stal německý barytonista Johannes Martin Kränzle, určitě jeden z nejlepších Alberichů, po kterém mohou přední světové scény v současné době sáhnout. Hudební nastudování Daniela Barenboima – alespoň podle mých uší – těžko hodnotit. Všimnout si šlo na řadě míst pomalejších temp, žádné zásadnější prohřešky ve výkonu orchestru jsem nepostřehl, avšak tentokrát jsem měl hlavně pocit hraničící až s jistotou, že zvuk přímého přenosu prostě nebyl v takové kvalitě, jaké měl být. Těžko hádat, čí vinou. I tak ale pozoruhodný večer.

Richard Wagner:

Wotan- René Pape
Donner – Jan Buchwald
Froh – Marco Jentzsch
Loge – Stephan Rügamer
Alberich – Johannes Martin Kränzle
Mime – Wolfgang Ablinger-Sperracke
Fasolt – Kwangchul Youn
Fafner – Timo Riihonen
Fricka – Doris Soffel
Freia – Anna Samuil
Erda – Anna Larsson
Woglinde – Aga Mikolaj
Wellgunde – Maria Gortsevskaya
Flosshilde – Marina Prudenskaya

www.palacecinemas.cz