Již zítra večer měla být v Lincolnově centru v New Yorku koncertně uvedena Verdiho opera Simon Boccanegra. The Opera Orchestra of New York měl řídit Alberto Veronesi, v titulní roli nebyl ohlášen nikdo menší, než Plácido Domingo. Jenže – nedlouho před stanoveným termínem byl tento Simon Boccanegra nečekaně zrušen. Důvod? Peníze. Bez dalšího komentáře přinášíme jeden z celé řady zahraničních článků, které se newyorského zrušení provedení Verdiho opery s Domingem v hlavní roli věnují.
***
Umění musí být drahé všem
Wilhelm Sinkowitz (Die Presse, 5. března 2012)
Vídeňská Státní opera hraje dnes večer Simona Boccanegru – s Dmitrijem Hvorostovským v titulní roli, s Ferrucciem Furlanetem v roli Fiesca a Marina Poplavskaja zpívá Amélii. V New Yorku se měl ve středu dávat Simone Boccanegra také – s Plácidem Domingem, tak jak jsme ho na začátku sezóny zažili ve Vídni. Jenže newyorské provedení muselo být zrušeno. Důvod: Sponzoři, kteří naslibovali asi 200.000 euro, se stáhli. Nejsou peníze, nebude Verdi.
Tak tomu je, když se zastává stanovisko, že takzvaná vysoká kultura – a především opera jako její nejdražší projev – má být pokud možno placena těmi, kdo ji konzumují. Jako by bylo umění nějakou exkluzivní záležitostí bohatých a mocných, jakási pozdní forma „musica riservata“ jako tomu bylo v renesanci. Americký model, který dává přednost tomu, aby kulturu financovali soukromí sponzoři, připadá mnohým komentátorům v tržní společnosti jako ta nejsmysluplnější varianta. Kde rozhodují náklady, tam se ovšem Simon Boccanegra hrát nemůže, a nemohl by se hrát ani ve Vídni. Protože Verdi má přitažlivější tituly, Traviata nebo Rigoletto se prodávají lépe a zaručují vyprodané divadlo i při dvacáté repríze.
Operní orchestr v New Yorku si teď předsevzal, že bude díla, která se v repertoáru neobjevují často, ale ve virtuálním muzeu hudby přece jen mají mít trvalé místo – aby se neztratil přehled o hudebním dědictví – uvádět koncertantně. Z téhož důvodu, z jakého Státní opera Vídeň nemůže hrát jen taháky. Vědomí, že opera není zboží pro zábavu těch, kdo touží po luxusu, nýbrž že je důležitou součástí našeho kulturního vědomí, zastává se ve starém světě názor, že k udržení tohoto vědomí je třeba kulturu podporovat – a musí proto zůstat záležitostí státu.
Chytrý operní šéf v New Yorku Peter Gelb sice našel nový zdroj peněz tím, že se žádané produkce MET přenášejí do kin. K přežití to však nestačí, jen to demontruje strach před škrty v rozpočtu. Kdo se spoléhá na soukromé plátce, zůstane osamocen – i v dobách, kdy sponzoři platí, se vystavuje sebeklamu: v USA je mecenáštství odpočitatelné z daní. Takže na konci stejně platí všichni. I za tu Traviatu.
Překlad Vlasta Reittererová
