Navzdory rekordní návštěvnosti má ředitel vídeňské Státní opery Dominique Meyer finanční starosti
(Der Standard – 16./17. března 2013 – rozhovor vedli Ljubiša Tošić a Thomas Trenkler)
Standard: V sezóně 2011/12 měla Státní opera 5,19 milionů euro ztrátu. Na nynější sezonu jste dostali jednorázový příspěvek 4,2 milionů. Co bude dál?
Meyer: Od sezony 2005/2006 byl bilanční výsledek vyrovnáván přebytky resp. rozpouštěním rezerv. Teď už žádné nemáme. Problém je, že se nám nikdy nevyrovnávala inflační ztráta. Základní odškodnění, v současné době 54,58 milionů euro, od roku 1999 ztratilo hodnotu 15 milionů. Kdybychom během té doby dostávali vyrovnání inflace, měli bychom nyní rezervu 85 milionů. A to už je hodně. Co bude dál? Byli jsme neustále opatrní, dělali jsme koprodukce, o nákladech máme přehled, naše nejvyšší gáže se nemění.
Standard: Prý je to 12 000 euro?
Meyer: Čísla říkat nebudu. Naše nejvyšší gáže jsou stejné už dvacet let. V jiných divadlech platí mnohem víc. A přesto nevíme, jak dál. Budou volby, musíme počkat na novou vládu. Jenže zároveň musíme plánovat na čtyři roky dopředu.
Standard: Návštěvnost je v této sezoně 99,19 procent. To se široko daleko žádnému opernímu divadlu nepodaří. Víc peněz vlastně už ani nemůžete vybírat.
Meyer: Dostali jsme se na hranici. Vybírat víc peněz není prakticky možné. Ale když dostanu za úkol sestavit rozpočet na základě současné situace, musím to odmítnout. Přece nejsem šílenec! Nemohu vycházet z toho, že bude návštěvnost pořád stoprocentní. Problémy s návštěvností jsou všude, v Itálii, v Německu.
Standard: Jak byste mohli ušetřit? Dny, kdy se nehraje?
Meyer: Ne. To bychom přišli o příjmy. Repertoárový systém funguje jedině s vlastním sborem, orchestrem a souborem sólistů. A to my máme. Když máme sbor, orchestr a sólisty, je v zájmu divadla, aby se hrálo co nejvíc. Nehrací den by znamenal ztrátu. A lidé by nadávali, proto nehrací dny nechceme. Kdybychom chtěli masivně šetřit, byla by jen jediná možnost: dva pevné nehrací dny v týdnu. Pak je možné i redukovat personál. Bylo by to radikální opatření. Ale já bych k němu nikdy nepřikročil.
Standard: Byl by to pro vás důvod k odchodu?
Meyer: Ano. Dva nehrací dny by znamenaly smrt repertoárového systému. A u toho já nechci být.
Standard: Je tu ještě další možnost, zvýšit vstupné.
Meyer: Vstupné jsme zvýšili před dvěma roky. Publikum to přijalo a dopadlo to dobře. Ale při premiérách už máme kvůli vyšším cenám problémy, abychom divadlo vyprodali. To znamená, že jsme na hranici. Když zvedneme ceny, klesne návštěvnost.
Standard: Heslo „premiéry“. Kolik jich v příští sezoně bude?
Meyer: Šest operních premiér, z toho dvě koprodukce – například s Covent Garden. Kromě toho jedna světová premiéra opery pro děti a dvě baletní premiéry. Tituly nemohu prozradit, tisková konference bude 19. března. Budu mít hodně co vyprávět. V příštích letech přijede hodně velkých dirigentů, mezi nimi Zubin Mehta, Christian Thielemann, Daniele Gatti, Simon Rattle, Semyon Bychkov, Yannick Nézet-Séguin, Christoph Eschenbach, Kirill Petrenko, Gustavo Dudamel.
Standard: S Gérardem Mortierem, intendantem madridského Teatro Real, žádnou spolupráci nechystáte. Nedávno řekl, že je vídeňská Státní opera v mezinárodním měřítku nevýznamná. Proč vás tak napadl?
Meyer: To nebudu komentovat. Je to jeho názor. Máme téměř pořád stejné režiséry. Jak to, že jsou zajímaví, když inscenují u něj – a nezajímaví, když jsou u nás?
Standard: Už se dohodl i s Michaelem Hanekem. Proč inscenuje Haneke v Madridu a ne ve Vídni?
Meyer: Já to Michaelovi přeju! Není vyloučeno, že spolu také něco uděláme, mluvili jsme o tom.
Standard: A co Stefan Herheim?
Meyer: Ten u nás režírovat bude! Už máme smlouvu. Ještě něco k Mortierovi: Letos v červenci jede náš balet na měsíc do Paříže. Na měsíc! To se nesmí podceňovat, Paříž je město baletu. V Théâtre Chatelet představíme pět programů. Na podzim hrajeme třikrát Figara v Moskvě, a to je něco. V únoru 2014 hostujeme v New Yorku s Wozzeckem a se Salome.
Standard: Kolik vyneslo poslední hostování v Japonsku?
Meyer: Spoustu peněz! Víc neřeknu. Byl bych rád, kdyby Státní opera hrála také v rakouských spolkových zemích. Tamní obyvatelstvo nás přece spolufinancuje. Něco plánujeme, například ve Štýrském Hradci.
Standard: A jaké máte další projekty?
Meyer: Chci hrát víc soudobých oper. V první etapě přineseme několik děl z 20. století, to bude například právě Wozzeck, který už se ve Státní opeře dlouho nehrál, a Bouře Thomase Adèse. A budou také světové premiéry. Plánujeme dvě nové dětské opery a tři další opery. První světové premiéra se uskuteční v sezoně 2016/17.
Standard: Proč jste angažoval Christophera Widauera, který byl referentem pro divadlo na vídeňském magistrátu?
Meyer: Připravuje důležitý projekt s firmou Samsung, operní přenosy ve vysoké kvalitě. To se musí zaplatit, je to práce a má svou hodnotu. Ale nebude to drahé.
Standard: Proč jste převzali salcburskou Ariadnu na Naxu jen okleštěnou?
Meyer: Okleštěnou? To je konečná verze Richarda Strausse a Hofmannstahla! Je také jediná, která se dá v repertoárovém provozu několik let hrát. Salcburskou inscenaci Svena-Erice Bechtolfa jsem velmi ocenil – a rád byl ji předvedl. Možná se naskytne možnost. S Franzem Welser-Möstem přemýšlíme v sezoně 2016/17 o Straussovských dnech. Orchestr hraje všechny jeho opery, ale já bych chtěl, aby také hrál symfonické básně a písně s orchestrem.
Standard: V Salcburku je dusno. Vyslovíte nějaký komentář k intendantovi Pereirovi?
Meyer: Je to můj přítel a já si ho vážím. Ale jednomu nerozumím. Proč se zásadní otázky rozpočtu neprojednávají za zavřenými dveřmi? Veřejné debaty k ničemu nevedou. Jedno se musí říct. Úroveň operních divadel je dnes velmi vysoká. Intendanti festivalů si musí položit otázku: Co musíme nabídnout, abychom zůstali atraktivní? Já osobně bych to dělat nechtěl.
Standard: Proč odřekl váš generální hudební ředitel Franz Welser-Möst v Salcburku plánovaný cyklus Da Ponteho oper?
Meyer: Bez komentáře. Ale líbilo se mi, když Franz řekl: „Ve Vídni mám všecko, co potřebuju.“ To je pro mě důležité.
Standard: Welser-Möst byl nedávno nemocný. Je to mylný dojem, nebo má letos zvlášť hodně výpadků?
Meyer: Ano, to bylo hrozné. Neustále jsme museli hledat náhradu. Ale nemoci zkrátka patří k životu. To se musí akceptovat – jako písknutí rozhodčího na hřišti.
Standard: Vy jste v mládí hrál rugby.
Meyer: Ano. Než jsem se zranil. Dostal jsem se do nemocnice, která patřila ke škole pro ošetřovatelky. Pro puberťáka to byla výborná zkušenost.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
