Don Carlo: velké inovace nečekejte
Podle drsné image Dona Carla v kožené bundě poseté cvočky, jak jej vidíme na plakátu k premiéře nové inscenace ve Státní opeře (28. 3.2013), by se mohlo zdát, že se španělský infant probudil do současné doby, bude se prohánět jevištěm na harleyi a krále Filipa ohrožovat boxerem na zaťaté pěsti. Ale nic takového vás v inscenaci Manfréda Schweigkoflera a Waltera Schütze nečeká, pouze několika punkerskými proprietami ozvláštnili jinak tradiční scénu a kostýmy (Heidi Wikar).
Verdiho opera Don Carlos, původně napsaná ve francouzštině, je v Praze uváděna italsky – proto její kratší italská forma jména Carlo. Obě verze libreta – francouzské i italské – vznikaly téměř simultánně a také premiéru francouzské a pozdější italské verze (v Londýně) dělí jen necelé tři měsíce.
Nová inscenace i přes krácení opery a redukci přestávek na jednu jedinou trvá tři a půl hodiny, do půl jedenácté. Nesmírná rozloha historické fresky trápila již Verdiho a jeho první inscenátory. Ještě před premiérou musel skladatel provést krvavé škrty a zásahy, aby se z divadla šlo před půlnocí a obecenstvo stihlo poslední vlaky z Paříže na předměstí a venkov. Stejné obavy trápí i dnešní návštěvníky, kteří spěchali ze sedadel ještě dřív, než se zavřela opona.
Příběh Dona Carla přitom není nijak rozkošatělý a složitý, v zásadě se jedná o manželský trojúhelník, o to pikantnější, že královna Elisabetta, kterou Carlo miluje, se vdá za princova otce Filipa II., takže jej vlastně vyvdá jako svého novopečeného syna. Když je král přistihne a Velký inkvizitor žádá pro oba smrt, zachrání infanta na poslední chvíli duch mrtvého panovníka Karla V. a odvádí jej do bezpečí kláštera.
Do role Dona Carla inscenátoři obsadili Michala Lehotského, kterému rockerský kostým a dlouhé vlasy do pasu spíše uškodily a zmenšovaly jeho již tak drobnou postavu. Zpíval s velkým nasazením a čistě. Největší aplaus na otevřené scéně si získal Jiří Sulženko (Filippo II.) za muzikálně a opravdově zazpívaný monolog Ona mě nikdy nemilovala! Elisabettu di Valois ztvárnila sopranistka Adriana Kohútková, velmi znělým a sebejistým hlasem naplnila svůj part s velkým přehledem. Její vizáž však inscenátoři stylizovali spíše do slovutné Královny matky, než mladinké panovnice, která může pobláznit bouřliváky typu Carla. To opravdu příběhu moc nepomohlo. Naopak Eva Urbanová, vždy spíše sošná, se jako Eboli změnila k nepoznání. Šarlatové šaty a nespoutaný vodopád dlouhých vlasů jí vyloženě slušely, byla svůdná, temperamentní (tanec s mečem v saracénské Písni o závoji), poprvé z ní nějaký režisér dokázal vytáhnout tak vášnivě ženský prototyp. Panovaly obavy, jak se na jejím výkonu projeví nedávná indispozice, ale zvládla náročný mezzosopránový part velmi dobře, se znělými spodními tóny, i s výškami, byť se do nich neopírala tak nekompromisní silou, jak jsme u ní zvyklí. I tak lze říci, že velkým plus premiéry bylo právě silné obsazení těchto dvou ženský rolí.
Rodriga zpíval barytonista Vladimír Chmelo, předvedl solidní výkon, byť občas trochu zachraptěl. Dále jsme slyšeli Olega Korotkova jako Velkého inkvizitora (na něm se tedy maskéři vyřádili – má elfsky špičaté uši, černé brejličky a poněkud brutálně růžovou řízu), Zdeňka Plecha jako Mnicha nebo Janu Siberu jako Hlas z nebes. Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka hrál bez nápadných lapsů, byl ale poněkud hlučný, v některých místech to byl nerovný boj mezi sólisty a tělesem.
Realistická scéna Waltera Schütze působí efektně, v popředí obrovské kmeny stromů doplňuje projekce hustého větvoví s živými stíny poletujících ptáků. S tímto si inscenace vystačí na několik dějství s menšími obměnami – zmizí větve, spustí se honosný lustr a ejhle, jsme v paláci. Rychlé, účinné, pohledné řešení. Nebo jeden z mohutných kmenů se zvedne a v jeho kořenech se zaleskne obří stříbrná lebka – další efektní prvek, který při různém nasvícení tvoří optickou i významovou dominantu. Lebky, kříže, meče, krypta – to vše jsou prvky integrované do současné módy gothiků, hells angels nebo pankáčů. V této rovině tedy prolnutí současných kostýmů s historickými modely á la 16. století funguje (i když zajatí Vlámové vypadají spíš jako odbarvené blondýny v přestrojení, než drsní hoši s čírem). Méně se mi líbilo v dalších obrazech využití neonových prvků – trochu nesourodé s předchozí estetikou, stejně jako dlouhý závěr v málo podnětných kulisách spálené, zničené a pusté krajiny. Režie Manfreda Schweigkoflera nemíří do nějakých psychologických hlubin, ale ani nenudí. Pěvci se pohybují na scéně přirozeně, někdy je tam aktérů až trochu moc, že se davy na jevišti tísní. Navzdory délce představení bych neřekla, že jsou v něm hluchá místa, u Verdiho se stále něco děje, stačí nechat dílu přirozený průběh.
Hodnocení autorky recenze: 75 %
Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Manfred Schweigkofler
Scéna: Walter Schütze
Kostýmy: Heidi Wikar
Choreografie: Lotta Kuusisto a Olga Kyndlová
Sbormistr: Blanka Juhaňáková
Orchestr a sbor Státní opery
(koprodukce Národní divadlo Praha – Suomen Kansallisooppera Helsinki)
Premiéra: 28. března 2013 Státní opera Praha
Filippo II. – Jiří Sulženko (alt. Štefan Kocán, Peter Mikuláš)
Don Carlo – Michal Lehotský (alt. Marcelo Puente)
Rodrígo – Vladimír Chmelo (alt. Jiří Brückler, Miguelangelo Cavalcanti)
Elisabetta di Valois – Adriana Kohútková (alt. Anda-Louise Bogza, Dana Burešová)
Eboli – Eva Urbanová (alt. Monika Fabianová)
ll Grande lnquisitore – Oleg Korotkov (alt. Zdeněk Plech, Luděk Vele)
Un frate –Zdeněk Plech (alt. Miloš Horák)
ll Conte di Lerma / Araldo – Martin Šrejma (alt. Václav Lemberk, Radek Prügl)
Tebaldo – Jana Horáková Levicová (alt. Erika Jarkovská )
Voce dal cielo – Jana Sibera (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
Foto Hana Smejkalová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
V zásadě si myslím, že lze s autorkou souhlasit, bohužel je však její recenze poněkud “opatrná” a místy nenazývá věci pravými jmény, zejména pokud jde o pěvecké výkony v partech Alžběty a Eboli. Velká italská opera jako je Don Carlo opět naplno ukázala, že na naší (první) scéně nejsou pěvci, kteří by své party dokázali beze zbytku naplnit… Adriana Kohutková zpívala sice relativně jistě, ale bez jakéhokoliv náboje a snahy ztvárnit psychologickou rozervanost svojí postavy. Navíc její hlas je místy příliš lyrický pro part Alžběty a chybí mu potřebné kvality spinto sopránu (o to podivuhodnější je, že se jen minimálně snažila o pianissima). Evě Urbanová nelze nepřiznat snahu rozehrát part Eboli, avšak pěvecky ji tato role zastihla daleko za hranicemi jejich současných možností. Hlas působní velmi rozostřeně, nemá jednotnou barvu a je velmi oddělený v jednotlivých rejstřících. Také dřívější jistota a jiskra výšek je ta tam. Zejména koloratury v první závojové arii a technické nároky závěru druhé arie O don fatale byly nad její schopnosti a chyběla jim potřebná jistota i držení tónu, o kráse hlasu nemluvě. Ani pánové na tom nebyli o mnoho lépe, ve skrze standardní provozní výkony, snad jen kromě M. Lehotského, který se pustil do partu s vervou, byť za cenu občasné ostrosti výšek. J. Služenko odzpíval velmi pěkně svoji “velkou arii”, avšak chyběla mu potřebná noblesa, která k roli krále Filipa patří. Se značnými výhradami k režijnímu pojetí (či spíše jeho absenci) a scéně nelze než souhlasit. Také orchestr měl k vyrovnanému a barvitému výkonu daleko, zejména v první polovině představení. Inscenace tak bohužel zůstala na půli cesty k zajímavé interpretaci tak náročné opery jako je Don Carlo. Moje osobní hodnocení: 50 %.
Nevím, kdo se skrývá za značkou PeVos, zda je profesionálem v oboru, či pouze amatérem. V každém případě je ale jeho hodnocení pěveckých výkonů výrazně objektivnější a přesnější, než recenzentky paní Barančicové, která je ve své recenzi nemístně tolerantní. PeVos správně píše, že paní Kohutková zpívá roli, která je mimo její obor. Totéž bohužel platí i o paní Urbanové: to že je dnes – bohužel – sopranistkou bez výšek, neznamená, že může bez obtíží zvládat mezzosopránový obor. Poslouchat její Eboli bylo utrpení, spojené s lítostí, jak tato pěvkyně nezodpovědně naložila se svým velikým talentem. Pan Chmelo zpíval s vypětím všech sil a vzbuzoval obavu, zda vůbec dozpívá. Byl-li indisponován, měl odříci. Pan Sulženko zpíval, pravda, kultivovaně, leč jeho basbaryton je pro roli Filipa příliš světlý a málo dramatický.
A pokud jde o inscenaci? Škoda slov…. Vlastně jediné přiléhavé slovo: diletantismus.
To by mě zajímalo, co bylo podle vás na inscenaci diletantské. Já bych naopak řekl, že to konečně byla práce zkušeného operního režiséra, který si uvědomuje sílu díla a nesnaží se nemístnou vlastní exhibicí přetlačit libreto, spíš mu vyhovět. Dobře vynikl prostor pro árie i dialog. Je pravda, že místy mohla režie vypadat poněkud staticky, ale díky Verdimu to nebylo na škodu. A to je kumšt.
Pane Wagnere, opravdu nepovažujete proměnu španělského infanta v pankáče za exhibici? A to, že prosící pankáči alias “nizozemští vyslanci” zpívají klečíce na forbíně dirigentovi, nikoliv Filipovi, kterého mají za zády, nepovažujete za diletantismus? Já tedy ano…
Je mi líto, ale vymanění z historizujících scén a kostýmů já za diletantské nepovažuji, zvlášť, když vidím opodstatnění. A zpěv do lidí? Upřímně, za diletantství bych považoval spíš “zabití” zpěvu směrováním do nitra jeviště jen za cenu realistického pohledu na adresáta repliky. Toto přece nelze operní inscenaci vyčítat… A to na rovinu přiznávám, že vámi uváděnou scénu přijetí vyslanců považuji pravděpodobně za nejslabší.
Domnívám se, že nejde o pouhé “vymanění z historizujících scén”. Verdiho Don Carlos je geniální dílo, které hudebními prostředky vystihuje atmosféru španělského královského dvora, plnou intrik, ambicí, nenávisti, lásky, ale na druhé straně i noblesy. Tato opera není o pouhém generačním konfliktu, na který ji režisér degradoval. A pokud jde o diletantismus, který režisérovi vyčítám, ten právě spočívá v tom, že nedokázal elementární aranžmá na jevišti zvládnout tak, aby postavy spolu komunikovaly (v tomto případě tedy vyslanci s Filiperm), aniž by to bylo na úkor hudební stránky. To je podstata řemesla zvaného “operní režie”, tím se operní režisér liší od činoherního, to musí umět! Vše ovšem začíná u spolupráce se scénografem, scénický návrh musí vhodné rozmístění aktérů na jevišti umožňovat. Ta změť větví a bůhví čeho všeho, co jsme na jevišti viděli, režisérovi ovšem značně zkomplikovala život. Je ale jeho chybou, že na takové řešení přistoupil.
Prvni polovina – trosku zdlouhava, jako by se vsechny slozky teprve rozehrivaly. Po pauze mnohem lepsi, velke napeti, orchestr krasne doprovazel solisty, bylo videt, ze je to velmi poctive nazkousene, i kdyz samozrejme limity ruznych skupin zname. Hlucny ale nebyl a solisty rozhodne neprekryval. Po hudebni strance to bylo vypracovano do velkych detailu a i pres namitky k urcitym solistum (se kterymi se naprosto ztotoznuji – zejmena v pripade pani Urbanove), byl pro me celkovy dojem pozitivni. Tomu odpovidaly i velmi vrele potlesky behem celeho predstaveni a nadsene vykriky pri zaverecne dekovacce.
Byla jsem dnes na 2. premiéře. Nejsemžádný hudební expert, řekla bych že “spotřebitel” a i když jsem třeba ke zpěvákům kritická, za nejdůležitější považuji – termínem krasobruslení – umělecký dojem. A ten jsem dnes měla velmi dobrý po mnoha šocích a zklamáních z nových inscenací v ND. Preferuji klasickou inscenaci, ale tato mi nevadila, byla působivá. Děj je podle dramatu Schillera a nemá s historií kromě jmen krále, královny a Carla nic společného – je to pohádka, protože skutečný don Carlos byl zřejmě psychicky nemocný (po své prabábě Juaně šílené) a zemřel dost záhadně a nijak se do historie nezapsal. Verdi tam zřejmě zakomponoval svoje politické názory (osvobození od nadvlády, svoboda)a ušlechtilého bojovníka za ideály – Rodriga. Takže je úplně jedno jestli jde o precizní vylíčení španělského královského dvora nebo takovou trochu hrůzostrašnou pohádku – podle mne. Tvrdě kritizovat zpěváky v českých poměrech nemá cenu: ti nejlepší nevystupují v Praze za české honoráře. Tak buďme rádi za jakýkoli výkon, který nám přímo neničí dojem, netahá za uši. Ostatně pokud chodíte na přenosy z MET, ani tam to není vždy úplně 5* – a to se na přenosy určitě vyberou ti nejlepší!!!
Mně třeba mnohem víc vadí nová inscenace Dona Giovanniho v ND, šílela jsem z Rigolletta z MET a Lohengrina z La Scaly.
Metuzalém má 100% pravdu. Paní Kohutková není žádná Alžběta, dnes paní Bogza ukázala ten správný hlas pro tuto roli. Alžběta není subreta!!! Poslouchat paní Urbanovou bylo utrpení, ale distonování paní Fabianové bylo utrpením též. Nechápu, proč do Eboli nebyly obsazené paní Hajnová, Jalovcová nebo Sýkorová. Vůbec obsazení druhé premiéry bylo snad kromě Carlose ve všech rolích lepší. Co tím vedení opery ND sleduje, nevím! Radost jsem měl z pana Brücklera, který doslova “zametl” s panem Chmelem, pan Mikuláš také vysoko převyšoval nazální výkon světlého pana Sulženka (myslím, že mylně do této role obsazeného). Inscenaci bych nazval jako Roccova pomsta. Nechápu, proč zve takové diletanty do Prahy. Ale snad dostane nějaký reciproční kšeft. Režie byla vskutku amatérká, byla to neskutečná patlanina. Režisér neumí ani vystavět vztahy mezi postavami. Někdo k někomu zpívá a on odejde za strom či kamsi jinam. Co tam asi dělá? Hnusnější kostýmy už také nemohli vymyslet. Velice tím poškodili např. paní Bogzu. Divím se, že v tom vyšla na jeviště! Ale jedno pozitivum tu je: hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka. To vskutku příjemně překvapilo!
Byl jsem včera a jsem úrovní šokován. Po strašných Komediantech a Sedlákovi další hrůza, režijně, výtvarně i výkony zpěváků. Docela by mě zajímalo, kolik ten příšerný Argentinec bere v Praze honorář. Jediná k přečkání byla Bogza, i když je už na tu roli už podle mě hodně dramatická (příšerný kostým!!!), Brückler je sice velká naděje, ale na Rodriga potřebuje ještě dozrát. Ano, příjemně překvapil Kyzlink. Ale celkově – HRŮZA, kam se úroveň opery v ND po odchodu Heřmana propadla!
Byli jsme na včerejším představení Don Carlo.
P.Mikuláš – M.Puente a A.-L. Bogza byli vynikající; krásné hlasy. Zajímavá byla i scéna a kostýmy. Bravo!
Španělsko-argentinský tenor M.Puente zpíval velmi dobře a kostým mu velmi slušel. Stejně tak kostýmy Eboli – M.Fabiánové a Elisabetty – L.Bogzy byly krásné a velmi povedené. Dokonale doplňovaly charaktery jednotlivých rolí. Druhá premiéra 31.3.2013 byla velmi úspěšná a často se ozvývaly nadšené výkřiky “Bravo” doprovázené velkým potleskem.