Podle drsné image Dona Carla v kožené bundě poseté cvočky, jak jej vidíme na plakátu k premiéře nové inscenace ve Státní opeře (28. 3.2013), by se mohlo zdát, že se španělský infant probudil do současné doby, bude se prohánět jevištěm na harleyi a krále Filipa ohrožovat boxerem na zaťaté pěsti. Ale nic takového vás v inscenaci Manfréda Schweigkoflera a Waltera Schütze nečeká, pouze několika punkerskými proprietami ozvláštnili jinak tradiční scénu a kostýmy (Heidi Wikar).
Verdiho opera Don Carlos, původně napsaná ve francouzštině, je v Praze uváděna italsky – proto její kratší italská forma jména Carlo. Obě verze libreta – francouzské i italské – vznikaly téměř simultánně a také premiéru francouzské a pozdější italské verze (v Londýně) dělí jen necelé tři měsíce.
Nová inscenace i přes krácení opery a redukci přestávek na jednu jedinou trvá tři a půl hodiny, do půl jedenácté. Nesmírná rozloha historické fresky trápila již Verdiho a jeho první inscenátory. Ještě před premiérou musel skladatel provést krvavé škrty a zásahy, aby se z divadla šlo před půlnocí a obecenstvo stihlo poslední vlaky z Paříže na předměstí a venkov. Stejné obavy trápí i dnešní návštěvníky, kteří spěchali ze sedadel ještě dřív, než se zavřela opona.
Příběh Dona Carla přitom není nijak rozkošatělý a složitý, v zásadě se jedná o manželský trojúhelník, o to pikantnější, že královna Elisabetta, kterou Carlo miluje, se vdá za princova otce Filipa II., takže jej vlastně vyvdá jako svého novopečeného syna. Když je král přistihne a Velký inkvizitor žádá pro oba smrt, zachrání infanta na poslední chvíli duch mrtvého panovníka Karla V. a odvádí jej do bezpečí kláštera.
Do role Dona Carla inscenátoři obsadili Michala Lehotského, kterému rockerský kostým a dlouhé vlasy do pasu spíše uškodily a zmenšovaly jeho již tak drobnou postavu. Zpíval s velkým nasazením a čistě. Největší aplaus na otevřené scéně si získal Jiří Sulženko (Filippo II.) za muzikálně a opravdově zazpívaný monolog Ona mě nikdy nemilovala! Elisabettu di Valois ztvárnila sopranistka Adriana Kohútková, velmi znělým a sebejistým hlasem naplnila svůj part s velkým přehledem. Její vizáž však inscenátoři stylizovali spíše do slovutné Královny matky, než mladinké panovnice, která může pobláznit bouřliváky typu Carla. To opravdu příběhu moc nepomohlo. Naopak Eva Urbanová, vždy spíše sošná, se jako Eboli změnila k nepoznání. Šarlatové šaty a nespoutaný vodopád dlouhých vlasů jí vyloženě slušely, byla svůdná, temperamentní (tanec s mečem v saracénské Písni o závoji), poprvé z ní nějaký režisér dokázal vytáhnout tak vášnivě ženský prototyp. Panovaly obavy, jak se na jejím výkonu projeví nedávná indispozice, ale zvládla náročný mezzosopránový part velmi dobře, se znělými spodními tóny, i s výškami, byť se do nich neopírala tak nekompromisní silou, jak jsme u ní zvyklí. I tak lze říci, že velkým plus premiéry bylo právě silné obsazení těchto dvou ženský rolí.
Rodriga zpíval barytonista Vladimír Chmelo, předvedl solidní výkon, byť občas trochu zachraptěl. Dále jsme slyšeli Olega Korotkova jako Velkého inkvizitora (na něm se tedy maskéři vyřádili – má elfsky špičaté uši, černé brejličky a poněkud brutálně růžovou řízu), Zdeňka Plecha jako Mnicha nebo Janu Siberu jako Hlas z nebes. Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka hrál bez nápadných lapsů, byl ale poněkud hlučný, v některých místech to byl nerovný boj mezi sólisty a tělesem.
Realistická scéna Waltera Schütze působí efektně, v popředí obrovské kmeny stromů doplňuje projekce hustého větvoví s živými stíny poletujících ptáků. S tímto si inscenace vystačí na několik dějství s menšími obměnami – zmizí větve, spustí se honosný lustr a ejhle, jsme v paláci. Rychlé, účinné, pohledné řešení. Nebo jeden z mohutných kmenů se zvedne a v jeho kořenech se zaleskne obří stříbrná lebka – další efektní prvek, který při různém nasvícení tvoří optickou i významovou dominantu. Lebky, kříže, meče, krypta – to vše jsou prvky integrované do současné módy gothiků, hells angels nebo pankáčů. V této rovině tedy prolnutí současných kostýmů s historickými modely á la 16. století funguje (i když zajatí Vlámové vypadají spíš jako odbarvené blondýny v přestrojení, než drsní hoši s čírem). Méně se mi líbilo v dalších obrazech využití neonových prvků – trochu nesourodé s předchozí estetikou, stejně jako dlouhý závěr v málo podnětných kulisách spálené, zničené a pusté krajiny. Režie Manfreda Schweigkoflera nemíří do nějakých psychologických hlubin, ale ani nenudí. Pěvci se pohybují na scéně přirozeně, někdy je tam aktérů až trochu moc, že se davy na jevišti tísní. Navzdory délce představení bych neřekla, že jsou v něm hluchá místa, u Verdiho se stále něco děje, stačí nechat dílu přirozený průběh.+++
===
Hodnocení autorky recenze: 75 %
Giuseppe Verdi:
Don Carlo
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Režie: Manfred Schweigkofler
Scéna: Walter Schütze
Kostýmy: Heidi Wikar
Choreografie: Lotta Kuusisto a Olga Kyndlová
Sbormistr: Blanka Juhaňáková
Orchestr a sbor Státní opery
(koprodukce Národní divadlo Praha – Suomen Kansallisooppera Helsinki)
Premiéra: 28. března 2013 Státní opera Praha
Filippo II. – Jiří Sulženko (alt. Štefan Kocán, Peter Mikuláš)
Don Carlo – Michal Lehotský (alt. Marcelo Puente)
Rodrígo – Vladimír Chmelo (alt. Jiří Brückler, Miguelangelo Cavalcanti)
Elisabetta di Valois – Adriana Kohútková (alt. Anda-Louise Bogza, Dana Burešová)
Eboli – Eva Urbanová (alt. Monika Fabianová)
ll Grande lnquisitore – Oleg Korotkov (alt. Zdeněk Plech, Luděk Vele)
Un frate –Zdeněk Plech (alt. Miloš Horák)
ll Conte di Lerma / Araldo – Martin Šrejma (alt. Václav Lemberk, Radek Prügl)
Tebaldo – Jana Horáková Levicová (alt. Erika Jarkovská )
Voce dal cielo – Jana Sibera (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
Foto Hana Smejkalová
