Don Carlos – pětiaktová grand opera byla napsána v roce 1867 na francouzské libreto podle stejnojmenné divadelní hry Friedricha Schillera. Pro svoji bohatou produkční výstavbu se častěji uvádí ve zkrácené italské verzi, která má čtyři dějství. Pařížská inscenace v Opéra Bastille uvádí Dona Carlose v původní francouzské pětiaktové verzi, která je náročnější nejen inscenačně a režijně, ale taky pěvecky, jelikož obsahuje árie psané o půl tónu výš v porovnání s italskou verzí. Svojí hudební délkou, která činí přes čtyři hodiny hudby, je Don Carlos Verdiho nejdelší operou.
Po naprosto vyprodaných inscenacích prvního obsazení Dona Carlose s hvězdnými Jonasem Kaufmannem, Elīnou Garančou a Sonyou Yonchevou, kteří v současnosti patří k operní interpretační špičce, se tento měsíc uvádí opera ve druhém obsazení, v titulní roli s jedním z našich v současné době nejúspěšnějších pěvců, Pavlem Černochem.
Operu hudebně nastudoval a za dirigentským pultem inscenace stojí umělecký šéf opery Philippe Jordan. Již při prvních tónech orchestrálně-sborové introdukce jsme byli svědky zvukově působivého Orchestru Pařížské opery, podobně jde hodnotit Sbor Pařížské opery pod vedením Josého Luise Bassa, který v ansámblech prvního a třetího dějství předvedl kolosální zvuk. Režisérem inscenace je polský divadelní a operní režisér Krzysztof Warlikowski. Některým se mohlo zdát jeho pojetí Dona Carlose neuspokojivé, způsobující spíše zklamání než nadšení – režiséra na premiéře pařížské publikum doslova vypískalo.
Warlikowského Don Carlos není postmoderní ani kontroverzní opera. Jeho scéna je symbolická, odráží však jasně poselství každého dějství a charakteru. Ve svých jevištních projektech Warlikowski pracuje s kinematografickými odkazy a videoprojekcí, která nechyběla ani tentokrát a dodávala dílu patřičnou tragičnost – zoufalý výraz Černochovy tváře, výraz muže, beznadějně zamilovaného do své matky. Pavel Černoch v roli Dona Carlose vynikl svým světle barevným lehkým tenorem. Není lehké nahradit v této roli právě Jonase Kaufmanna. Černoch se ho svým pojetím nesnažil imitovat, ale kráčel hrdě a precizně svou vlastní cestou, jak herecky, tak vokálně. Jeho Don Carlos byl výrazově plný emocí, odrážející vnitřní zoufalství, ale taky odhodlání. Tvář ženy slzící nad svým osudem – tvář Elisabethy, Carlosovy matky a manželky jeho otce, krále Philippa II., patřila vynikající ruské sopranistce Hible Gerzmavě. Nejvíce zdařilá byla v jejím podání árie Toi qui sus le néant na začátku pátého dějství, ve které Gerzmava předvedla svůj dobře zvučný a barevný hlas, ve středních polohách konzistentní, ve výškách lesklý s lehkým vibratem. Po jejím výstupu následoval dlouhý aplaus.
Ano, na scéně Pařížské opery se setkali interpreti skvělých kvalit. Francouzský barytonista Ludovic Tézier, který patří k pěvcům s technicky bezchybně vystavěným hlasem, předvedl dojímavý výkon v roli Rodriga, markýze z Posy a nerozlučného přítele Dona Carlose – přítele na život a na smrt. S patřičnou energií, výrazem a legatem vynikl ve své interpretaci Rodrigovy smrti, za niž si vysloužil nejvýraznější a nejdelší potlesk středečního představení. Dramaticky i vokálně výborný výkon předvedla také ruská mezzosopranistka Ekaterina Gubanova v roli princezny Eboli. I když její hlas není srovnatelný s Garančou, co se týče šířky a rezonance, oplývá šťavnatým témbrem, zpěvnými výškami a znělými hrudními tóny v nižších polohách. V jejím podání byla nejvýjimečnější árie Don Fatal na konci čtvrtého dějství.
Basista Ildar Abdrazakov byl přímo majestátním králem Philipem II. V hluboce procítěné árii Elle ne m’aime pas! na začátku čtvrtého dějství předvedl vzorovou kantilénu a pevnou intonaci. V neposlední řadě zaujal svým plným zvučným hlasem ruský basista Dmitry Belosselskiy v roli nekompromisního Velkého inkvizitora.
Absolutně vyprodaná Opéra Bastille prvního obsazení (Kaufmann, Yoncheva, Garanča), ale taky zcela plné hlediště obsazení druhého (Černoch, Gerzmava, Gubanova) jsou důkazem úspěšnosti této mimořádné produkce. V hlubším smyslu také toho, že opera není mrtvá, ale možná živější a aktuálnější než kdykoliv předtím. V blízké budoucnosti Pařížská opera chystá Janáčkovu operu Z mrtvého domu se Štefanem Margitou, Martinem Bártou a Jiřím Sulženkem, dále Mozartovu La clemenza di Tito s Ramónem Vargasem a Valentinou Nafornitou, v prosinci pak Pucciniho Bohému se Sonyou Yonchevou.
Giuseppe Verdi:
Don Carlos
Dirigent Philippe Jordan
Režie: Krzysztof Warlikowski
Scéna: Małgorzata Szczęśniak
Světla: Felice Ross
Video: Denis Guéguin
Sbormistr: José Luis Basso
Choreografie: Claude Bardouil
Dramaturgie: Christian Longchamp
Orchestr Pařížské opery
Sbor Pařížské opery
Premiéra 10. října 2017 Opéra Bastille Paříž
(psáno z reprízy 8. 11. 2017)
Philippe II – Ildar Abdrazakov
Don Carlos – Pavel Černoch
Rodrigue – Ludovic Tézier
Le grand inquisiteur – Dmitry Belosselskiy
Élisabeth de Valois – Hibla Gerzmava
La princesse Eboli – Ekaterina Gubanova
Thibault – Eve-Maud Hubeaux
Députés flamands – Tiago Matos, Michal Partyka, Mikhail Timoshenko, Tomasz Kumiega, Andrei Filonczyk, Daniel Giulianini
Une voix d’en haut – Silga Tīruma
Le comte de Lerme – Julien Dran
Un héraut royal – Hyun-Jong Roh
Le moine – Krzysztof Baczyk