Don Giovanni à la carte – Brno

Režisér brněnského Dona Giovanniho Bruno Berger-Gorski hostoval v České republice již několikrát a zejména na jeho Normu (scéna Daniel Dvořák, kostýmy Osmany Laffita, dirigent Oliver Dohnányi – Národní divadlo, Praha 2007, hráno jen 5x) a na Macbetha (Janáčkovo divadlo, 2009) vzpomínáme, po pravdě řečeno, vysloveně neradi. Ve svém životopise režisér uvádí na devadesát inscenací, takže to vypadá, že v cizině je dosti zavedeným umělcem. Prý jej podle jeho vlastních slov všude v zahraničí chválí, jen u nás moc ne. Proč se tedy právě u nás projevuje jako někdo, kdo režíruje jen halabala a koncepci inscenace věnuje snad jen „slovo režiséra“ uveřejněné v programu? Jeho Don Giovanni je prý nový v tom, že bere všechno, tedy všechny ženy od děveček po vznešené dámy, a kvůli tomu pořádá ve svých nemovitostech různá setkání napříč společenským spektrem a „bojuje takříkajíc o svobodu jak myšlení, tak i životního stylu“. Také prý ženy v Giovannim bojují o emancipaci a jediná úspěšná je Zerlina, která si „jako zástupkyně pracující třídy vymáhá právo mít vedle své lásky k Masettovi zájem na vztahu k Donu Giovannimu“. Hmm. Velmi obecná tvrzení, která z inscenace, troufám si říct, nevyčteme. Vypracování postav nevěnoval Bruno Berger-Gorski příliš pozornosti, jím „režírovaní“ lidé (myslím tím jak sólisty, tak sbor) se na jevišti pohybují rozpačitě, rozmazaně, jako by nevěděli, co mají dělat. A tak se chovají každý podle svých vlastních jevištních zkušeností, což znamená, že jejich herecký styl je velmi nesourodý. Značně stejnorodé je naopak jejich chování vůči ostatním. Ať pán, nebo kmán, ať žena, nebo muž, všichni do sebe hrubě strkají, případně se fackují, mnohdy až do pádů na zem. 

Scénografie Daniela Dvořáka je tentokrát podivně nesourodá, až nefunkční (je také autorem kostýmů). Není divu, když byla vytvořená pro dva (teď už pro tři) různé typy divadel, která se na inscenaci spolupodílela. Zvláštní je také, že premiéra inscenace v malém Teatro del Giglio v Lucce a její další uvedení v daleko větším Teatro Donizetti v Bergamu proběhly už před třemi lety. Dekorace tenkrát vyrobily dílny Janáčkova divadla – a tak vytahujeme králíka z už notně sešlého klobouku. Proč asi? Za tylovou oponou přiváží Giovanniho a Leporella typická benátská gondola a za ní vidíme průčelí domu (prý známá Villa Rotonda z okolí Benátek!?). Před ním zabírá téměř celou šířku vskutku širokého jeviště Janáčkova divadla monumentální schodiště, kterého režisér dokázal smysluplněji využít jen v nemnoha případech. Díky navozenému dojmu, že se děj odehrává v Benátkách, je přeurčeno, že v pasážích, kdy je třeba přestavovat scénu, jde průhledná opona vždycky dolů a na ni se promítají postupně asi tři zašedlé černobílé fotografie s neutrálním pohledem na moře. Bizarní a málo nápadité. Navíc jsou před tuto oponu vytaženy jednotlivé árie, které právě přišly na řadu. Fasáda domu může odjet do stran a odhalí tak pohled na zadní prospekt, barvený velmi pohledně do starorůžova. Před ním podle potřeby visí lampy zdobené lebkami a kostmi, které jsou v průběhu druhé poloviny inscenace postupně devastovány právě tak jako stereotypně se opakující opilecké výstupy. Postavy se vynořují podle režisérových pokynů bez jakékoli přísnější logiky v podstatě odkudkoli. Giovanni s Donnou Annou spolu jaksi toporně zápasí tělo na tělo, komtur se náhle objeví (nějaké zmatky s kordy), střet Komtura s Giovannim, pauza, Giovanni bezbranného Komtura naprosto vědomě nemilosrdně probodne. Don Ottavio se obrací ke třem nečinně postávajícím sluhům, ať jeho omdlelé nevěstě Donně Anně pomohou, a sluhové – nic, žádná reakce. A zcela bez reakce zpívá dál i Don Ottavio. Sluhové odtáhnou mrtvého Komtura za nohy z jeviště (je těžký). Dona Elvíra přichází na scénu sice ve společenských šatech, v nichž setrvá po celou operu, avšak doprovázena komornou, nesoucí několik zavazadel. Don Giovanni sice hledí přicházející Donně Elvíře přímo do tváře, ale je povinen zazpívat své překvapené: „Nebe, co to vidím!“ A Leporello připojí: „To se povedlo! Donna Elvíra!“ A Donna Elvíra Giovanniho (chvílemi), jak naaranžováno, hrubě odstrkuje a fackuje… A ještě perlička ze závěru opery: Komturova kašírovaná socha kráčí na scénu a v ruce má kord. Proč? Najednou Komtur něčím škrtne a kord je v plameni – ejhle, jaký „originální“ scénický efekt! Závěrečný ansámbl škrtnut, a přece mohl možná alespoň trošku zachránit smutný konec Mozartova drammatu giocoso…Dirigent Peter Feranec, od letošní sezóny 2012/13 hudební šéf Janáčkovy opery, se prý v Brně občas vyskytuje, ale to, co předvedl ve spolupráci s místním (kdysi?) kvalitním orchestrem, byl jeden z nejhorších výkonů, jehož jsme byli svědky. Vytvořil blátivou vágní „koncepci“ hudebního nastudování – nedramatickou a nekoncizní. Už předehra začala nevýrazně, o to však pomaleji, pak ovšem kontrastovalo „hodně rychle“, a tak to šlo po celou operu. Vedení sólistů bylo téměř skandální –  je obdivuhodné, že byli podle dirigentových skrovných pokynů schopni nastoupit. K souhře pěveckých výkonů s orchestrem nedocházelo, byla nepřesná. Bavilo to pana šéfa vůbec? Vadily mu ty časté technické chyby v orchestru? A že by na sólistech bylo znát, že se je někdo snažil hudebně sjednotit v rámci „mozartovského stylu“? To tedy vskutku ne. Každý zpíval tak, jak to uměl, po svém.

V sólistickém ansámblu jsme nalezli paní Aleksandru Buczek, s níž prý bude brněnská opera dále spolupracovat. Ano, má krásný hlasový materiál, ale kolik operních manýr se už při svém poměrném mládí naučila, je až k neuvěření. Houká, neudrží hlas ani v náznaku klasicistní čisté melodické linie, není jí rozumět. Tenorista Kornel Maciejowski má hlas jakoby uměle vyrobený, polknutý, barevně nezajímavý a málo slyšitelný. O to víc vynikli ostatní pěvci: Na první místo co do kvality a stylovosti pěveckého výkonu stavím paní Danielu Strakovou-Šedrlovou v roli Donny Elvíry. Její pěvecký výkon byl (jako jediný na jevišti) dokonale vyvážený a stylově čistý. Bravo. Svatopluk Sem má roli Giovanniho (naštěstí) usazenou, takže jeho pěvecký výkon inscenací příliš neutrpěl, zato jeho herecký výkon postrádal režijní výklad a vedení – škoda. Gustav Beláček zpíval Leporella svým sytým hlasem nepříliš soustředěně, herecky byl bezradný. Paní Andrea Široká se zhostila své Zerliny na úrovni, ale dozrání jejího výkonu ji ještě čeká, David Nykl byl spolehlivým Masettem. Totéž lze stručně říci i o Komturovi Zdeňka Plecha.

Sečteno a podtrženo: Je až šokující, kolik uměleckých možností mají inscenátoři Dona Giovanniho v cizině (mluvím konkrétně o režisérovi, o dirigentovi, ale i o některých pěvcích), zato u nás nepodají přesvědčivý výkon! A tak nejeden divák i recenzent přemýšlí o tom, zda se tito umělci projevují tak ležérně i v „zahraniční cizině“. Nevěřím tomu. Tam asi (snad!) používají zbraně jiného kalibru a tady jen „odpočívají“. A to bychom jim v žádném případě neměli dovolovat – zvláště když někteří umělci čekají marně na svou příležitost. Operní soubor Janáčkova divadla má zcela jistě své kvality ve všech svých složkách, není však dostatečně využit. Přesto je jasně patrné, že se (byť zjevně nerad) šine víc a víc dolů, do bezvýchodna. Nemá (už po několikáté!) ve svém čele skutečnou divadelní osobnost, operní soubor je veden nekoncepčně. Paní šéfka Eva Blahová sice průběžně dodává do inscenací své úspěšné žáky, ale to pochopitelně nestačí. Dramaturgie opery je nahodilá (jistě ne vinou dramaturgyně, která v tomto divadle zjevně hraje, bohužel, jen roli zcela podřízenou), také výběr inscenátorů lze označit v nejlepším případě jako náhodný. V případě Dona Giovanniho ovšem o náhodu určitě nešlo. Když už za pana ředitele Daniela Dvořáka vyrobili v Brně dekorace pro Itálii, tak by byla přece škoda tu inscenaci neukázat v Janáčkově divadle!? Kdo tedy vlastně vede operní soubor Národního divadla v Brně? Komu uvedení tohoto nedbale recyklovaného Giovanniho finančně prospělo? Vždyť tato realizační šmíra se po předchozích zkušenostech s panem Bergerem-Gorskim dala vytušit předem…

Hodnocení autorky recenze: 20 %
***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Hudební nastudování: Daša Briškárová
Dirigent: Peter Feranec
Režie: Bruno Berger-Gorski
Scéna a kostýmy: Daniel Dvořák 
Sbormistr: Pavel Koňárek
Choreograf: Hana Litterová
Orchestr a sbor Janáčkovy opery
Premiéra 17. května 2013 Janáčkovo divadlo Brno

Don Giovanni – Svatopluk Sem (alt. Roman Janál)
Leporello – Gustáv Beláček (alt. Jan Šťáva)
Komtur – Zdeněk Plech (alt. Jevhen Šokalo) 
Masetto – David Nykl (alt. Tomáš Šelc)
Donna Anna – Aleksandra Buczek (alt. Anda-Louise Bogza)
Donna Elvíra – Daniela Straková – Šedrlová (alt. Pavla Vykopalová)
Zerlina – Andrea Široká (alt. Tereza Merklová – Kyzlinková)
Don Ottavio – Kornel Maciejowski (alt. Otokar Klein)

www.ndbrno.cz

Foto Jana Hallová