Don Giovanni à la carte – Brno

  1. 1
  2. 2

Režisér brněnského Dona Giovanniho Bruno Berger-Gorski hostoval v České republice již několikrát a zejména na jeho Normu (scéna Daniel Dvořák, kostýmy Osmany Laffita, dirigent Oliver Dohnányi – Národní divadlo, Praha 2007, hráno jen 5x) a na Macbetha (Janáčkovo divadlo, 2009) vzpomínáme, po pravdě řečeno, vysloveně neradi. Ve svém životopise režisér uvádí na devadesát inscenací, takže to vypadá, že v cizině je dosti zavedeným umělcem. Prý jej podle jeho vlastních slov všude v zahraničí chválí, jen u nás moc ne. Proč se tedy právě u nás projevuje jako někdo, kdo režíruje jen halabala a koncepci inscenace věnuje snad jen „slovo režiséra“ uveřejněné v programu? Jeho Don Giovanni je prý nový v tom, že bere všechno, tedy všechny ženy od děveček po vznešené dámy, a kvůli tomu pořádá ve svých nemovitostech různá setkání napříč společenským spektrem a „bojuje takříkajíc o svobodu jak myšlení, tak i životního stylu“. Také prý ženy v Giovannim bojují o emancipaci a jediná úspěšná je Zerlina, která si „jako zástupkyně pracující třídy vymáhá právo mít vedle své lásky k Masettovi zájem na vztahu k Donu Giovannimu“. Hmm. Velmi obecná tvrzení, která z inscenace, troufám si říct, nevyčteme. Vypracování postav nevěnoval Bruno Berger-Gorski příliš pozornosti, jím „režírovaní“ lidé (myslím tím jak sólisty, tak sbor) se na jevišti pohybují rozpačitě, rozmazaně, jako by nevěděli, co mají dělat. A tak se chovají každý podle svých vlastních jevištních zkušeností, což znamená, že jejich herecký styl je velmi nesourodý. Značně stejnorodé je naopak jejich chování vůči ostatním. Ať pán, nebo kmán, ať žena, nebo muž, všichni do sebe hrubě strkají, případně se fackují, mnohdy až do pádů na zem. 

Scénografie Daniela Dvořáka je tentokrát podivně nesourodá, až nefunkční (je také autorem kostýmů). Není divu, když byla vytvořená pro dva (teď už pro tři) různé typy divadel, která se na inscenaci spolupodílela. Zvláštní je také, že premiéra inscenace v malém Teatro del Giglio v Lucce a její další uvedení v daleko větším Teatro Donizetti v Bergamu proběhly už před třemi lety. Dekorace tenkrát vyrobily dílny Janáčkova divadla – a tak vytahujeme králíka z už notně sešlého klobouku. Proč asi? Za tylovou oponou přiváží Giovanniho a Leporella typická benátská gondola a za ní vidíme průčelí domu (prý známá Villa Rotonda z okolí Benátek!?). Před ním zabírá téměř celou šířku vskutku širokého jeviště Janáčkova divadla monumentální schodiště, kterého režisér dokázal smysluplněji využít jen v nemnoha případech. Díky navozenému dojmu, že se děj odehrává v Benátkách, je přeurčeno, že v pasážích, kdy je třeba přestavovat scénu, jde průhledná opona vždycky dolů a na ni se promítají postupně asi tři zašedlé černobílé fotografie s neutrálním pohledem na moře. Bizarní a málo nápadité. Navíc jsou před tuto oponu vytaženy jednotlivé árie, které právě přišly na řadu. Fasáda domu může odjet do stran a odhalí tak pohled na zadní prospekt, barvený velmi pohledně do starorůžova. Před ním podle potřeby visí lampy zdobené lebkami a kostmi, které jsou v průběhu druhé poloviny inscenace postupně devastovány právě tak jako stereotypně se opakující opilecké výstupy. Postavy se vynořují podle režisérových pokynů bez jakékoli přísnější logiky v podstatě odkudkoli. Giovanni s Donnou Annou spolu jaksi toporně zápasí tělo na tělo, komtur se náhle objeví (nějaké zmatky s kordy), střet Komtura s Giovannim, pauza, Giovanni bezbranného Komtura naprosto vědomě nemilosrdně probodne. Don Ottavio se obrací ke třem nečinně postávajícím sluhům, ať jeho omdlelé nevěstě Donně Anně pomohou, a sluhové – nic, žádná reakce. A zcela bez reakce zpívá dál i Don Ottavio. Sluhové odtáhnou mrtvého Komtura za nohy z jeviště (je těžký). Dona Elvíra přichází na scénu sice ve společenských šatech, v nichž setrvá po celou operu, avšak doprovázena komornou, nesoucí několik zavazadel. Don Giovanni sice hledí přicházející Donně Elvíře přímo do tváře, ale je povinen zazpívat své překvapené: „Nebe, co to vidím!“ A Leporello připojí: „To se povedlo! Donna Elvíra!“ A Donna Elvíra Giovanniho (chvílemi), jak naaranžováno, hrubě odstrkuje a fackuje… A ještě perlička ze závěru opery: Komturova kašírovaná socha kráčí na scénu a v ruce má kord. Proč? Najednou Komtur něčím škrtne a kord je v plameni – ejhle, jaký „originální“ scénický efekt! Závěrečný ansámbl škrtnut, a přece mohl možná alespoň trošku zachránit smutný konec Mozartova drammatu giocoso…Dirigent Peter Feranec, od letošní sezóny 2012/13 hudební šéf Janáčkovy opery, se prý v Brně občas vyskytuje, ale to, co předvedl ve spolupráci s místním (kdysi?) kvalitním orchestrem, byl jeden z nejhorších výkonů, jehož jsme byli svědky. Vytvořil blátivou vágní „koncepci“ hudebního nastudování – nedramatickou a nekoncizní. Už předehra začala nevýrazně, o to však pomaleji, pak ovšem kontrastovalo „hodně rychle“, a tak to šlo po celou operu. Vedení sólistů bylo téměř skandální –  je obdivuhodné, že byli podle dirigentových skrovných pokynů schopni nastoupit. K souhře pěveckých výkonů s orchestrem nedocházelo, byla nepřesná. Bavilo to pana šéfa vůbec? Vadily mu ty časté technické chyby v orchestru? A že by na sólistech bylo znát, že se je někdo snažil hudebně sjednotit v rámci „mozartovského stylu“? To tedy vskutku ne. Každý zpíval tak, jak to uměl, po svém.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (ND Brno)

[yasr_visitor_votes postid="55234" size="small"]

Mohlo by vás zajímat