Don Giovanni v Salcburku a Anna Netrebko o sobě

Salcburský festivalový kaleidoskop 2016 (1)

Úvodem tradičně trocha statistiky: letošní Salzburger Festspiele začaly 22. července 2016 provedením Haydnova oratoria Stvoření ve Velkém festivalovém domě. Než je tamtéž 31. srpna ukončí beethovenovským programem lipský Gewandhausorchester, proběhne v rámci tohoto prestižního festivalu na čtrnácti místech v Salcburku a jeho okolí okolo sto padesáti koncertů a představení. Konkrétně se pak jedná o sedm operních inscenací, tři opery v koncertním provedení, deset nabitých koncertních řad, sedm činoherních titulů, jeden divadelní projekt pro děti a ještě několik dalších doprovodných akcí.

Grosses Festspielhaus Salcburk (zdroj commons.wikimedia.org / Andreas Praefcke)
Grosses Festspielhaus Salcburk (zdroj commons.wikimedia.org/Andreas Praefcke)

Myslím, že suchá řeč čísel by už mohla stačit. Možná bude lepší si rovnou zkusit představit celou sezonu špičkového operního domu, nejméně dvou věhlasných koncertních budov a ambiciózního činoherního divadla vměstnanou do jedné gigantické šestitýdenní přehlídky. A protože se mnohé z uvedeného výčtu koná v dopoledních, odpoledních, večerních či nočních hodinách současně třeba s pěti dalšími tituly, nezvládl by zřejmě úplně všechno zhlédnout ani ten, kdo by se o to celých jednačtyřicet dní upřímně snažil. Osobně jsem ve městě nad řekou Salzach strávil jen necelé tři dny na počátku srpna, takže následující postřehy prosím chápejte třeba jen jako ochutnávku jediného dílku z velkého mnohaposchoďového dortu. Jak povedený je celý, z něj sice nepoznáte, ale alespoň základní představu o umu mistrů kuchařů si z něj snad udělat můžete…

Mozart: Don Giovanni, Haus für Mozart, 4. srpna 2016, 19 hod. (premiéra obnoveného nastudování)
Každé uvedení nové inscenace Mozartova Dona Giovanniho je na Salzburger Festspiele vždy mimořádnou událostí. Není divu: kde jinde, než ve skladatelově rodišti (pomineme-li taktně místo, kde měla „opera oper“ svou premiéru), by už mělo toto dílo zaznít v provedení těch nejlepších divadelních tvůrců, pěvců či dirigentů? Co se týče těch prvních, měl jen za posledních čtrnáct let Salcburk štěstí na poměrně nekompromisní režiséry, za nimiž zůstaly produkce stejně výrazné jako skandální. V roce 2002 vytvořil Martin Kušej ze španělského prostopášníka jakési monstrum, potulující se v bezvýchodném světě povrchnosti a módních pozlátek, zatímco roku 2008 se stal v režii Clause Gutha Giovanni od počátku smrtelně raněnou, leč nikoliv rezignovanou lovnou zvěří v hustém lese.

Obě zmíněné koncepce byly zjevně šity na míru vynikajícím představitelům: v té první zářili už jen svým charismatem v rolích Giovanniho a Leporella Thomas Hampson a Ildebrando D’Arcangelo (zatímco jistá Anna Netrebko zde na festivalu debutovala jako Donna Anna a Luca Pisaroni, o němž ještě bude řeč, ztvárnil Masetta) a ve druhé se představili jako pěvecky i herecky bezkonkurenční lesní štvanci v týchž úlohách Christopher Maltman a Erwin Schrott. O impozantní hudební nastudování se v roce 2002 postaral Nicolaus Harnoncourt, roku 2008 vybavil Giovanniho o poznání ryhlejšími tempy Bertrand de Billy (přičemž pojetí  Yanicka Nézeta-Séguina, který inscenaci převzal letech 2010 a 2011, považuji za ještě inspirativnější). V obou případech pak doprovodným orchestrem nebyl nikdo menší, než Vídeňští filharmonici.

K inscenaci Clause Gutha je pak třeba doplnit ještě jednu zajímavou okolnost: jeho produkce Dona Giovanniho byla součástí celého cyklu oper dvojice Mozart – da Ponte, kterou pro festival vytvořil, takže se jménem téhož režiséra se pojí i Figarova svatba z roku 2006 a Così fan tutte  z roku 2009. A právě zde bychom mohli najít odrazový můstek k aktuální reflexi, protože se týká Guthova následovníka, jemuž připadlo postavit se před tentýž úkol.

Herec a režisér Sven-Eric Bechtolf, který je od roku 2012 zodpovědný za činoherní náplň festivalu a od roku 2014 je spolu s Helgou Rabl-Stadler ředitelem celých Salzburger Festspiele, se s ním postupně vyrovnával v letech 2013 až 2015. Letos se tedy mohlo stát jedním z hlavních festivalových lákadel uvedení celé „svaté operní trojice“, tentokrát ovšem viděné Bechtolfovýma očima.

Čtenáři si určitě vzpomenou na loňskou inscenaci Figarovy svatbu, přenášenou i Českou televizí a právě pro naše diváky pozoruhodnou přítomností Adama Plachetky v roli Figara a Martiny Jankové v úloze Zuzanky. Nápadité Bechtolfovo pojetí příběhu, funkčně a zábavně přenesené do prostředí anglického panského sídla, mě tehdy příjemně navnadilo k touze vidět i jeho ostatní mozartovské adaptace, jakkoliv jejich kritický ohlas v médiích (který jste si mohli přečíst zde) sváděl po Così fan tutte a Donu Giovannim spíše k jisté skepsi. Proč by ale při prvním souhrnném nasazení nemohly nabýt nových kvalit i předchozí – byť problematické – Bechtolfovy režie, proč by nemohlo být nové nastudování s novými protagonisty lepší či zajímavější než to předchozí?

Na tuto otázku asi ještě nelze objektivně odpovědět, protože letošní uvedení Figarovy svatby má teprve před premiérou (16. srpna se v inscenaci objeví prakticky identické obsazení jako před rokem, pouze Martinu Jankovou vystřídá v roli Zuzanky Anna Prohaska), nicméně se obávám, že se můj optimismus naplnil pouze částečně. O tom, za jakých okolností se tak stalo, se zmíním později, v souvislosti s reprízou Così fan tutte, letošní festivalové premiéry Dona Giovanniho dne 4. srpna se to však bohužel netýkalo.

W.A.Mozart: Don Giovanni - Layla Claire (Donna Elvira), Carmela Remigio (Donna Anna), Ildebrando D’Arcangelo (Don Giovanni) - Salzburger Festspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele / Ruth Walz)
W. A. Mozart: Don Giovanni – Layla Claire (Donna Elvira), Carmela Remigio (Donna Anna), Ildebrando D’Arcangelo (Don Giovanni) – Salzburger Festspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele/Ruth Walz)

Bechtolfova základní koncepce Dona Giovanniho je prajednoduchá: příběh se odehrává ve vstupní hale jakéhosi art-decového hotelu, snad někdy ve třicátých letech dvacátého století (scéna Rolf Glittenberg, kostýmy Marianne Glittenberg a Elke Thomann). Vše, co před sebou po celou dobu vidíme, je monumentální schodiště, v jehož přízemí je bar a hotelová lobby, zatímco první patro tvoří chodba s řadou dveří, vedoucích do jednotlivých pokojů. Protagonisty se logicky stávají majitel hotelu, jeho rodina a rodinní přátelé (Komtur, Donna Anna a Don Ottavio), hoteloví zaměstnanci (Zerlina a Masetto) a samozřejmě hosté (Don Giovanni, Leporello a Donna Elvira). Téměř antická jednota místa a děje zde dostává jednu relativně slibnou premisu: dějových peripetií se mohou zúčastňovat i postavy, které by tu sice vůbec být neměly, ale v tomto případě je jejich přítomnost vlastně docela logická.

W.A.Mozart: Don Giovanni - Salzburger Festspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele / Ruth Walz)
W. A. Mozart: Don Giovanni – Salzburger Festspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele/Ruth Walz)

Kýžený sevřený režijní tvar s ještě provázanějšími vztahy mezi jednajícími hrdiny, než je obvyklé, se však kupodivu nedostavil. Vlastně mi vůbec není jasné, co chtěl Bechtolf svou inscenací říci a zda se o to vůbec snažil. S charakteristikou postav se příliš nenamáhal, takže to, k čemu na scéně dochází, je opravdu jen mechanicky odvyprávěný děj opery s jeho jen velmi povrchně představenými hybateli. Pakliže má něco šanci zaujmout, není to koncepce „kdosi zpívá árii, někdo jiný se na něj nepozorován dívá a cosi se v něm odehrává“, ale spíše jednotlivé nápady různé kvality a různého jevištního účinku. K vraždě Komtura tak například dochází nedopatřením, kdy svého otce nechtěně zabije Donna Anna nožem, určeným ke ztrestání Giovanniho. Zajímavá premisa, která by nejspíš fungovala, kdyby se tento osudový okamžik jakkoliv nadále zobrazoval v dalších vztazích mezi Giovannim, Annou či Ottaviem. Leč nic takového se nestane…

Podobně se nevyvíjejí ani neprohlubují žádné další vztahy, takže zbývá jen občasná radost z několika nápaditých detailů. Před Komturovou mrtvolu si například jedna z pokojských odplivne, čímž jednoduše naznačí vztah zaměstnanců k někdejšímu šéfovu i důvod, proč toho s jejich pomocí neukázněnému hostu Giovannimu tolik prochází. Působivé je i Masettovo rozzuřené arióso: ve většině inscenací v něm tento mladík vysvětluje četným posluchačům svůj nekompromisní pohled na potencionálního svůdce své novomanželky. Zde však Masetta všichni postupně opouštějí, takže ve finále zůstává sám jen se svým hněvem a vzteky rozmačkaným svatebním dortem. A v paměti má šanci zůstat i Giovanniho milostná serenáda z druhého dějství: hlavní hrdina zde vyleze na vozík plný zavazadel, a zatímco v několikametrové výšce zpívá své vyznání imaginární krásce, vychází z jednoho z pokojů Komturův duch a se zájmem písní svůdce své dcery naslouchá…

Jsou to opravdu vlastně jen některé podařené gagy, co v Bechtolfově inscenaci funguje, a tak nezbylo než spoléhat, že nějakou skutečnou hodnotu dodají této hotelové historce alespoň přirozené pěvecké a herecké schopnosti představitelů jednotlivých rolí. Nutno říci, že Ildebrando D’Arcangelo (Don Giovanni) a Luca Pisaroni (Leporello) jsou nejen majiteli atraktivně zabarvených a znělých hlasů basového (respektive basbarytonového) oboru, ale dokážou rozsvítit dění na scéně už jen svou přítomností, nemluvě o výtečně gradovaných a skutečně zábavných společných scénách. Zvláště D’Arcangelo od dob zmíněného Kušejova Leporella vyrostl do jednoho z nejcharismatičtějších světových interpretů úlohy Dona Giovanniho; a pakliže mu Bechtolf jako jeden z mála charakteristických rysů předepsal pohybové nadání a inklinaci k nejrůznějším tanečním kreacím, kdykoliv to jeho hrdina uzná za vhodné, je třeba uznat, že s touto náročnou disciplínou se italský basista vyrovnal naprosto graciézně.

W.A.Mozart: Don Giovanni - Ildebrando D’Arcangelo (Don Giovanni), Luca Pisaroni (Leporello) - Salzburger Festspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele / Ruth Walz)
W. A. Mozart: Don Giovanni – Ildebrando D’Arcangelo (Don Giovanni), Luca Pisaroni (Leporello) – Salzburger Festspiele 2016 (foto © Salzburger Festspiele/Ruth Walz)

Z ostatních sólistů zaujal celkovým pojetím postavy i zajímavými hlasovými dispozicemi i mladý ukrajinský basista Iurii Samoilov v roli Masetta, zatímco majitel slibného lyrického tenoru pravé italské barvy Paolo Fanale působil v úloze Dona Ottavia (oděného ne zcela pochopitelně v jakési uniformě fašistického střihu) jako poměrně statický a nevýrazný účastník děje. Nic více, než technicky dobře vedený, ale jinak ničím pozoruhodný bas nenabídl Kanaďan Alain Coulombe v roli Komtura.

Na nedostatek zajímavé charakterizace postav nejvíce doplatilo trio dámských představitelek. Aby divák narazil na skutečnost, že žádná ženská postava v Donu Giovannim nebudí podstatný zájem ani svou úlohou na scéně, ale ani pozoruhodnými vokálními přednostmi, je téměř kuriozita, k níž by ovšem zejména na Salzburger Festspiele nemělo v žádném případě dojít. Přesto se tak tentokrát podle mého názoru přihodilo: italská sopranistka Carmela Remigio (Donna Anna) se myslím po úctyhodné kariéře v devadesátých letech a prvním desetiletí jedenadvacátého století ocitla už za svým uměleckým zenitem, zatímco její mladší kolegyně, Kanaďanka Layla Claire (Donna Elvira) a Moldavanka Valentina Nafornita (Zerlina) předvedly po všech stránkách jen standardní výkony.

Vídeňské filharmoniky vedl na velmi dobré úrovni francouzský dirigent Alain Altinoglu, jinak hudební ředitel Théatre Royale de la Monnaie v Bruselu a v tomto případě festivalový debutant. Jeho mnohaletá zkušenost s širokým operním repertoárem na většině významných světových scén se nyní dokonale zúročila: Altinoglu se zjevně neopájel ani zvukovými kvalitami proslulého orchestru, ani se nesnažil o vlastní originální vklad do Mozartovy partitury. Zdálo se však, že v něm mají pěvci spolehlivého partnera a že jím zvolená dynamika i sympaticky rychlejší tempa byly vyznění celé inscenace zřetelně ku prospěchu.

Ve světle ne tak dávných zkušeností s Kušejovým i Guthovým pojetím Dona Giovanniho tedy vnímám produkci téže látky z dílny Svena-Erica Bechtolfa (mimo jiné výrazné tváře Salzburger Festspiele jako takových) jako jisté zklamání. Není to zklamání z vysloveného uměleckého debaklu – do toho měl tento Giovanni přece jen daleko. Na skutečný debakl, stejně jako na skutečný triumf či třeba jen společenský skandál se však vzpomíná mnohem raději a déle, než na představení, které nepředstavuje nic víc než slušný průměr. A právě to je ten typ divadelního zážitku, jaký by podle mého názoru na tak prestižní akci, jakou je salcburský letní festival, neměl mít místo…

Hodnocení autora recenze: 60%
***

Tisková konference Anny Netrebko a prezentace jejího nového alba Verismo, Grosses Festspielhaus, 5. srpna 2016, 12 hod.
Kdo vlastně patří mezi ony „výrazné tváře festivalu“, o nichž jsem se zmínil výše? Jsou to opravdu lidé z vedení Salzburger Festpiele, jejichž jména ani tváře, upřímně řečeno, většinu festivalových návštěvníků příliš nezajímají, nebo jsou to špičkoví umělci, za kterými jsou jejich fanoušci ochotni cestovat do Salcburku přes půl světa a platit za vstupenky horentní sumy? Odpověď hledat netřeba. Není ani nutné dělat si nějaký obsáhlejší seznam či vytvářet pořadí; ve spojitosti se Salzburger Festspiele stačí už nejméně deset let říci jen Anna Netrebko a o tom, kdo nejdříve vyprodá jakékoliv představení či koncert, jehož je protagonistkou, je dávno rozhodnuto…

Pouhý den před svým odjezdem do Salcburku jsem z tiskového centra festivalu obdržel pozvánku na akci s názvem TerrassenTalk s více než atraktivním programem: na terase Velkého festivalového domu měla sopranistka Anna Netrebko odpovídat na dotazy publicisty Bernharda Fleischera, reagovat na otázky novinářů a představit své nové CD s italským veristickým repertoárem.

Takovou příležitost k setkání se snad nejslavnější operní umělkyní dneška by bylo hříchem si nechat ujít, nemluvě o možnosti podívat se takřka až na střechu Grosses Festspielhaus, kam se většina návštěvníků běžně nedostane. Přinejmenším o tu druhou jmenovanou lahůdku jsem však v pátek 5. srpna v poledne zůstal ochuzen; mimořádně nepříznivé počasí a hustý déšť zahnaly organizátory i návštěvníky do jednoho z vnitřních sálů budovy. Následně se ovšem zdálo, že zhruba padesátka natěšených novinářů se nemusí jen tak dočkat ani lákadla číslo jedna – půl hodiny po ohlášeném začátku se ruská prima donna stále ještě nedostavila.

Čekání se však snažila srdnatě vyplnit hostitelka setkání – festivalová prezidentka Helga Rabl-Stadler – vyprávěním historek, které s Annou Netrebko od dob jejího debutu v roli Donny Anny v Donu Giovannim v roce 2002 zažila. Chápu, že se jednalo o improvizaci, takže nemám paní prezidentce za zlé, že šlo vesměs o příhody, které by zajímaly nanejvýš bulvární periodika: tedy které divadelní kostýmy se zpěvačce líbily a které ne, případně jak dlouho a kde se šily, které kamarádce paní prezidentky zazpívala Anna Netrebko na oslavě Happy Birthday, případně co říkal Riccardo Muti na milostný románek, který začal mezi Annou Netrebko a Yusifem Eyvazovem během zkoušek na Pucciniho Manon Lescaut v Římě v roce 2014 („Všechny detaily jeho líčení jsem nepochytila, protože tak dobře italsky zase neumím…“)

Po nějaké době však Anna Netrebko přece jen dorazila, omluvila se za pozdní příchod, způsobený komplikovanou dopravou na salcburských ulicích, a tisková konference mohla začít. A hned úvodem je třeba říci, že se před novináři objevila sympatická dáma bez hvězdných manýr, velmi pozorně naslouchající moderátorovi i ostatním tazatelům, a ochotná (anglicky, protože „německy rozumí, ale nehovoří“) odpovědět co nejupřímněji na jakýkoliv dotaz.

tisková konference Anny Netrebko - Salzburger Festspiele 2016 (foto autor)
Tisková konference Anny Netrebko – Salzburger Festspiele 2016 (foto autor)

„Anna už řadu let tvoří festivalovou historii a já doufám, že tak bude činit i nadále,“ vysekla paní Rabl-Stadler sopranistce poklonu hned na začátku a Bernharda Fleischera to inspirovalo k otázce, jak Anna Netrebko na své první salcburské vystoupení před čtrnácti lety vzpomíná. Zpěvačka nejprve vyjádřila lítost nad nedávným odchodem Nicolause Harnoncourta, s nímž tehdy roli Donny Anny nastudovala, a doplnila: „Přišel na konkurz a když jsem mu zazpívala asi dvě věty ze svého partu, řekl jen ,Dost, to mi stačí. Těším se na spolupráci.’“ Spolupráce s Harnoncourtem si Netrebko velmi váží i ve spojitosti se svou nejoblíbenější rolí na festivalu, jíž kupodivu není její ikonická Violetta z roku 2005 („Vzpomínám na ni ráda, ale to asi každý, že?“), ale Zuzanka z Figarovy svatby z inscenace Clause Gutha z roku 2006. „Guth si představoval Zuzanku jako mnohem temnější a depresivnější postavu, než je obvyklé, a já jsem mu ve všem absolutně věřila, protože přesně takhle jsem ji cítila také.“

Zároveň ovšem konstatovala, že role „těchle dívek – víte jakých“, a rozverně se zavlnila a vyšpulila rty, „už nejsou nic pro mě.“ Po porodu zjistila, že se její hlas výrazně změnil, a z lyrického repertoáru se přeorientovala na dramatický. „Tady musí být člověk opravdu opatrný, pečlivě si vybírat role a s rozvahou se na ně připravovat; jinak by byla moje další kariéra opravdu hodně krátká.“

Za jednu ze svých nejdramatičtějších úloh považuje Netrebko Pucciniho Manon, v jejíž koncertní verzi aktuálně na festivalu vystupovala. Samozřejmě se nevyhnula ani otázce, směřované ke spolupráci s manželem Yusifem Eyvazovem, který zpíval v téže produkci Rytíře des Grieux. „Jsem na něj opravdu hrdá, zvládl svůj salburský debut bravurně,“ zasnila se a dodala: „Stále vzpomínám na to, jak jsem ho před dvěma a půl lety slyšela v Římě poprvé. Byla jsem jeho talentem ohromená, ale zároveň přesvědčená, že s ním ještě neumí správně zacházet. Uznal to, mimořádně tvrdě na sobě pracuje a myslím, že je to znát. A mimochodem – na jevišti nejsme manželé, ale kolegové.“

A jak vypadají zpěvaččiny nejbližší plány? „V příští sezoně mě čeká debut v roli Adriany Lecouvreur v Londýně, potom má první Aida zde v Salcburku s Yusifem a Francescem Melim, kteří se vystřídají v roli Radama, a pak už se budu těšit na Andreu Chéniera ve Scale.“ Stále ve stádiu námluv je i jednání s festivalem v Bayreuthu, kde by měla Netrebko zopakovat i svou nedávno nastudovanou Elsu z Wagnerova Lohengrina. „Já mám zájem o ně a oni o mě, ale konkrétně jsme se ještě nedohodli.“ Na dotaz, proč se rozhodla vzdát se plánované role Normy, Netrebko jen pokrčila rameny. „V případě, že nemám ze studia nějaké role dobrý pocit a ničím mě neoslovuje, jsem už myslím v pozici, že ji mohu odmítnout. A takovou rolí byla bohužel právě Norma.“

tisková konference Anny Netrebko - Salzburger Festspiele 2016 (foto autor)
Tisková konference Anny Netrebko – Salzburger Festspiele 2016 (foto autor)

Ke svému novému CD se Anna Netrebko vyjádřila v tom smyslu, že na něm zpívá – s výjimkou ukázek z Pucciniho Manon Lescaut, v nichž ji vedle orchestru a sboru Accademia Nazionale di Santa Cecilia a dirigenta Antonia Pappana doprovází právě Yusif Eyvazov – vesměs árie z oper, v nichž nikdy nevystupovala. Ocitla se však v období, kdy ji vášeň i dramatičnost Pucciniho, Girdanových, Cileových či Leoncavallových děl oslovuje a chtěla by se jim v brzku intenzivně věnovat. „V árii princezny Turandot jsem se dokonce našla do takové míry, že jsme ji nahrávali jen dvakrát a nemohli se rozhodnout, která z obou verzí je lepší,“ představila závěrem Netrebko jednu z rolí, které ji snad v budoucnosti čekají také.

tisková konference Anny Netrebko - Salzburger Festspiele 2016 (foto autor)
Tisková konference Anny Netrebko – Salzburger Festspiele 2016 (foto autor)

Krátké povídání s Annou Netrebko uteklo snad až příliš rychle. Po něm následovalo už jen předání kytice od představitelů firmy Deutsche Grammophon, která CD Verismo vydala, a tím celé setkání skončilo.

Bernhard Fleischer, Helga Rabl-Stadler a Anna_Netrebko - Salzburger festspiele 2016 (foto © Anne Zeuner)
Moderátor Bernhard Fleischer, prezidentka festivalu Helga Rabl-Stadler a Anna Netrebko – Salzburger Festspiele 2016 (foto © Anne Zeuner)

Vlastně ne tak úplně – jedna z novinářek se ještě stačila rychle zeptat, odkud že má zpěvačka ten úžasný letní květovaný kostým. Ačkoliv nevím, je-li zrovna pro čtenáře Opery Plus odpověď na tento dotaz zajímavá, raději nebudu nikoho napínat a prozradím, že ty šaty jsou od Versaceho…

Salzburger Festspiele 2016
Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Alain Altinoglu
Režie: Sven-Eric Bechtolf
Scéna: Rolf Glittenberg
Kostýmy: Marianne Glittenberg
Světla: Friedrich Rom
Sbormistr: Walter Zeh
Dramaturgie: Ronny Dietrich
Wiener Philharmoniker
Philharmonia Chor Wien
Premiéra 3. srpna 2014 Haus für Mozart Salcburk

Obnovená premiéra 4. srpna 2016 Haus für Mozart Salcburk

Don Giovanni  Ildebrando D’Arcangelo
Leporello – Luca Pisaroni
Donna Anna – Carmela Remigio
Don Ottavio – Paolo Fanale
Dona Elvira – Layla Claire
Il Commendatore – Alain Coulombe (alt. Mika Kares)
Zerlina – Valentina Nafornita
Masetto – Iurii Samoilov (alt. Alessio Arduini)

www.salzburgerfestspiele.at

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (Salzburger Festspiele 2016)

[yasr_visitor_votes postid="220987" size="small"]

Mohlo by vás zajímat