Don Quijote Michala Štípy

Tanečník Michal Štípa, první sólista pražského Baletu Národního divadla, se představuje v nové profesi – jako choreograf a režisér celovečerního představení Don Quijote v Národním divadle moravskoslezském. Sedíme v tiché ostravské kavárně nad domácí jahodovou limonádou, díváme se z okna na průčelí budovy Divadla Antonína Dvořáka, kde bude 12. dubna premiéra, a já si při pohledu na Michalův optimistický výraz říkám, že je mu v nové roli asi docela dobře.

 

Klasický balet Don Quijote se na zdejší scénu vrací po dvaceti letech… v aktuální verzi Michala Štípy. Jak se v Ostravě cítíte?

Jako tanečník tady hostuju už sedmnáctou sezonu a skoro všechny tu znám, což je velká výhoda. Když mi umělecká šéfka Lenka Dřímalová nabídla, abych se Dona Quijota ujal, chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem nabídku s radostí přijal.

Lenka Dřímalová mluvila o tom, že ve vás vidí člověka, který je klasickému baletu oddaný, je připravený být nositelem tradice a zároveň do klasiky přinést něco nového. Takových lidí v Čechách mnoho není, jak zdůraznila. Připadalo mi to jako velká výzva, skoro poslání…

Musím říct, že to bylo krásné gesto. U nás v republice je třeba Jaroslav Slavický nebo Hanka Vláčilová, ti touhle cestou jdou. Já jsem se pokusil uchopit to ještě trošku jinak… Výhodou je, že jsem v Quijotovi nikdy netančil, jenom jsem jako divák viděl mnoho verzí, takže jsem neměl žádné zažité představy a pro roli choreografa a režiséra jsem měl čistou hlavu.

Dosud jste byl jen tanečníkem – jaké to je, stát najednou „na druhé straně“?

Když člověk tančí, myslí spíš sám na sebe, aby se role co nejlépe zhostil. Jako režisér a choreograf mám na starosti mnohem víc věcí – tanečníky, scénu, kostýmy, světla i hudbu… Je to samozřejmě týmová práce a já mám štěstí, že jsem si mohl vybrat skvělý tým, který se vzájemně podporuje. Nenastal žádný problém, který by pro nás byl neřešitelný, a to je důležité.

Řekněte nám něco o svém pojetí Dona Quijota – v čem je jiný?

Snažil jsem se do inscenace vnést svěží vítr. Se scénografem Alešem Valáškem jsme společně vymysleli úplně nové prostředí, ve kterém se Don Quijote odehrává. S výtvarníkem kostýmů Romanem Šolcem jsme se snažili vybrat takové materiály, které by v rámci scénografie fungovaly a umocnily celkový dojem z představení. S lightdesignérem Martinem Špetlíkem jsme rovněž postupovali netradičně a zvolili jsme mírně filmové zpracování. V baletu se objeví také zajímavé projekce, které scénografii dokreslují.

Zasahoval jste také do hudby?

Jako autor hudby je uveden Ludwig Minkus, ale na její tvorbě se už za dobu existence tohoto baletu podílela řada dalších skladatelů. Určité úseky jsem upravil tak, aby měl balet větší spád. Bylo potřeba některé hudební pasáže změnit.

A co samotná choreografie?

Vycházím z původní verze choreografů Petipy a Gorského a několik tanečních variací jsem vytvořil sám. Do rolí Gamache a otce Lorenza jsem angažoval herce z činohry, aby podpořili vtipnou linku postav. Další příjemnou změnou je role Sancha Panzy, do které jsem obsadil skvělého tanečníka Reie Masatomiho a vytvořil pro něj technicky náročnou variaci.

Obsazení jste vybíral sám?

Ano, celý soubor prošel castingem, z něhož vzešla dvě obsazení na základě mého rozhodnutí. Další změny jsem konzultoval se šéfkou souboru a svou asistentkou.

Zmínil jste se o činohercích – to je pro balet zajímavé osvěžení. Nedávno jste na předpremiérové besedě zdůraznil, že na hereckou stránku kladete důraz i u tanečníků, hodně vám záleží na tom, aby měli nejen dokonalou techniku, ale také přesvědčivý výraz…

Ano, výraz je pro mě u tanečníků velice důležitý, protože dokáže podpořit celkový dojem pro diváka, tak aby divák odcházel plný emocí a zážitků.

V té souvislosti mě napadá balet Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři choreografa a bývalého šéfa Baletu Národního divadla Petra Zusky. To představení se v Praze hrálo neuvěřitelných deset let a po krátké přestávce se zřejmě na repertoár v příští sezoně vrátí. Tam jste si sám jako tanečník hereckého výrazu užil opravdu dost…

Sólo se Petru Zuskovi vážně povedlo. Napřed si mě „otestoval“ v kratším Mariině snu, aby zjistil, jestli takový taneční styl zvládnu, a když jsem prošel, tu roli mi svěřil. Musel jsem se do ní dlouho vpravovat, modernější tanec jsem neměl tolik v těle jako klasiku.

Byla to vaše první velká role v moderním baletu… a rovnou jste za ni dostal jednu ze svých dvou Cen Thálie…

Což je pozoruhodné, když si představím, jak jsem se s tím ze začátku trápil. Nakonec je to jedna z mých nejoblíbenějších rolí. Emoce byly tak silné, že se mi několikrát stalo, že jsem brečel – právě díky písni Ces gens-là, v níž netančím, ale hraju, respektive imituju zpěv Jacquese Brela.

Viděla jsem to několikrát, pokaždé to bylo jiné, a jednou si pamatuju, že jste byl nastydlý. Právě tehdy mi váš výkon připadal úplně strhující, možná proto, že jste byl na hranici sil a musel se přemáhat… jako by z vás byla víc cítit ta temnota, kterou v sobě ti „rozervaní“ básníci měli a kterou bylo v té roli potřeba vyjádřit.

Neříkal bych tomu temnota, spíš jsem se snažil vyjádřit nějakou vnitřní bolest té postavy. Možná máme na mysli totéž, jen jsme to jinak pojmenovali. Každopádně se mi tohle představení nikdy neomrzelo, emoce byly vždycky znovu čerstvé, vždycky to bylo jako poprvé.

Když se ostravský Don Quijote podaří, uvažujete o tom, že byste se choreografii v budoucnu nadále věnoval? Ještě pořád tančíte, ale přece jen už asi o náplni své „druhé kariéry“ musíte trochu přemýšlet…

Uvidíme, jak Quijote dopadne – ale ano, dělal bych to velmi rád. Mým snem je inscenovat Labutí jezero, které miluju a dobře ho znám. Když jsme mluvili o hereckém projevu – jako malý kluk jsem chtěl být hercem, hrát prince a kladné hrdiny, no a vlastně se mi to pak povedlo v tanci – třeba právě v roli prince v Labutím jezeře. Ale to je všechno o štěstí a o příležitosti.

Zatím dáváte soukromé hodiny baletu a možná s Nikolou Márovou, vaší taneční partnerkou, založíte baletní školu pro děti.

O škole uvažujeme už dlouho, ale zatím jsme vytížení v divadle a není možné se tímto naplno zabývat. Proto učím jen soukromě, tam lze čas více přizpůsobit. Do budoucna bych se rád věnoval profesionálně výuce na taneční konzervatoři a lákalo by mě vést baletní soubor. Představuju si, že by mi takováhle práce připadala smysluplná.

Umíte i zpívat a účinkujete v muzikálech, nebyla by to pro budoucnost cesta?

Kdybych se v dětství nezačal věnovat baletu, asi bych dělal zpěv. Je mi trošku líto, že jsem toho musel nechat, ale nemůžete sedět na dvou židlích. Zpěv je druhá věc, která by mě asi v životě dokázala naplnit. Muzikály mám rád, momentálně hraju ve dvou.

Uvidíme, jak to dopadne… Teď u jahodové limonády vypadáte každopádně optimisticky – držím tedy palce na premiéru. A až bude po ní, nejspíš si budete chtít pořádně odpočinout. Vaši příznivci vědí, že máte rád psy, a dokonce máte chovnou stanici…

Moje maminka se věnovala psům celé mé dětství a já jich teď chovám šest – japonská plemena shiba inu a akita inu. Na zahradě jsem jim na podzim postavil nový kotec, ale v noci jsou vždycky v domě v posteli.

Děkuju za rozhovor a přeju hodně štěstí!

 

VIZITKA
Michal Štípa (1979) je prvním sólistou Baletu Národního divadla v Praze. Po ukončení Taneční konzervatoře v Brně v roce 1998 nastoupil do an­gažmá baletu Národního divadla Brno, kde byl v roce 2000 jmenován sólistou. Od sezony 2004/2005 je v angažmá Baletu Národního divadla jako sólista, v roce 2009 byl jmenován prvním sólistou.

Elegance, přirozená noblesa, ideální tělesné proporce a především partnerská spolehlivost a technické dispozice jej vždy řadily do kategorie „danseur noble“. Michal Štípa dnes patří mezi univerzální a vyzrálé tanečníky. Své kvality demonstruje například v rolích Prince Siegfrieda v Labutím jezeře, Romea v Romeovi a Julii nebo v hlavní roli v baletu Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři. Je držitelem řady tanečních ocenění včetně Ceny Thálie, kterou získal v roce 2005 za roli Alberta v baletu Giselle a v roce 2007 za svůj výkon v inscenaci Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři.

V sezóně 1998/1999 obdržel cenu Philip Morris – Poupě baletu a o tři roky později hlavní cenu Philip Morris Flower Award. V roce 2000 se zúčastnil Baletní soutěže v Brně, kde získal druhou cenu. Cena Thálie 2005 mu byla udělena za roli Alberta v baletu Giselle. V roce 2007 obdržel hlavní cenu Komerční banky KOBANADI., v roce 2018 obdržel Výroční cenu Opery Plus za roli Otce ve Svěcení jara v choreografii Glena Tetleyho.

Od roku 2015 se věnuje pedagogické činnosti. V roce 2016 založil soubor baletních umělců z Národního divadla v Praze Ballet Hommes Fatals, který v součastné době vede.
(zdroj ndm.cz)

 

Ludwig Minkus:
Don Quijote
Choreografie: Michal Štípa, Marius Petipa, Alexander Gorsky
Hudební nastudování: Adam Sedlický
Dirigent: Jiří Habart / Adam Sedlický
Režie: Michal Štípa
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Martin Špetlík
Scénické projekce: Petr Hloušek
Orchestr NDM Ostrava
Balet NDM Ostrava
Premiéra 12. dubna 2018 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Don Quijote – Stéphane Aubry / Yago Catalinas Heredia / Jan Kolda / Petr Sýkora
Don Quijote dvojník – Stéphane Aubry / Yago Catalinas Heredia / Jan Kolda / Petr Sýkora
Sancho Panza – Rei Masatomi / Takafumi Tamagawa
Kitri / Lilie – Shino Sakurado / Sawa Shiratsuki / Michaela Vápeníková
Basil – Koki Nishioka / Stefano Pietragalla / Sergio Méndez Romero
Mercedes / Růže – Brittany Haws / Shino Sakurado / Aglaja Sawatzki
Espada – Stéphane Aubry / Koki Nishioka / Stefano Pietragalla
Camacho – David Janošek / Matthias Kastl / Giacomo Quatraccioni
Přítelkyně Kitri Piccilia – Brittany Haws / Laura Moreno Gasulla / Michaela Vápeníková
Přítelkyně Kitri Juanita – Lore Jehin / Yu Matsumoto / Aglaja Sawatzki
Květinová víla – Yu Matsumoto / Sawa Shiratsuki / Michaela Vápeníková
Cikánka Maria – Isabelle Ayers / Olga Borisová-Pračiková / Araújo Martins / Barbora Šulcová
Cikán – Emanuele Del Celo / Gerardo González Villaverde / Yago Catalinas Heredia / Sergio Méndez Romero
Otec Lorenzo – Jiří Sedláček / Rodion Zelenkov
Krčmář – Jiří Dvořák

www.ndm.cz