Don Quijote v Plzni jako přehlídka precizních tanečních výkonů

Hlavní osou je milostný příběh. Kitri, dcera hostinského Lorenza, miluje chudého lazebníka Basila, ale otec jí vyhlédl bohatého ženicha – šlechtice Camacha. Aby se vynucenému sňatku vyhnula, Kitri s Basilem utíkají a dostávají se do cikánského tábora u větrného mlýna. Don Quijote se objevuje hned na začátku baletu, spatří Kitri a vidí v ní svůj ideál krásy, svou Dulcineu. Dvojici proto následuje až k cikánům, v lopatkách větrného mlýna spatřuje nebezpečí a chce s ním bojovat. Stojí už na straně mileneckého páru a hodlá mu pomáhat. Přesvědčí Lorenza, aby splnil Basilovi, jenž naoko sehraje svoji smrt, poslední přání – aby povolil jeho zasnoubení s Kitri. Když Basil „vstane z mrtvých“ nemůže už Lorenzo vzít slib zpět. Láska a Don Quijote vítězí, všichni společně oslavují svatbu Kitri s Basilem a rytíř odchází za novými dobrodružstvími.

Původní choreografii vytvořil Marius Petipa a premiéra se konala 26. prosince 1869 v moskevském Velkém divadle. Poté jej Minkus s Petipou upravili pro Carský balet v Petrohradě do delšího celku o pěti dějstvích a jedenácti obrazech, přidali epilog, v němž se Don Quijote vrací domů, vyčerpaný svým putováním. Tato nová podoba byla poprvé uvedena 21. listopadu 1871. V prosinci 1900 zpracoval jevištní verzi choreograf, Petipův žák, Alexander Alexejevič Gorský, který upravil Petipovo libreto na tři jednání a šest obrazů, zkrátil Minkusovu hudbu a doplnil dílo o jiná hudební čísla. O dva roky později přišla nová Gorského úprava a postupně docházelo k dalším modifikacím představení, až se jeho podoba ustálila na třech dějstvích s prologem a šesti obrazy.

DJKT uvedlo titul ve třech dějstvích s prologem v režii šéfa baletu Jiřího Pokorného a v hudebním nastudování šéfdirigenta opery Norberta Baxy. Pokorný je rovněž podepsán pod úpravou libreta, choreografii připravil společně s Nelly Danko. Pokorný podle originálu M. Petipy a A. A. Gorského, Danko podle Borise Bregvadzeho (1926–2012), ruského tanečníka a choreografa, který nastudoval Dona Quijota v pražském Národním divadle v roce 1986.

Pro orchestr byla zvolena partitura Minkusovy hudby v aranžmá mezinárodně uznávaného anglického hudebního skladatele a dirigenta Johna Lanchberyho (1923–2003), který v letech 1960–1972, kdy působil jako hudební ředitel Královského baletu v Londýně, upravil nově hudbu k řadě taneční děl. Don Quijote patří mezi ně, na tomto představení v roce 1966 spolupracoval s Rudolfem Nurejevem. Jeho úprava partitury je psána pro orchestr Covent Garden a jeho styl, který není snadné napodobit. Operní orchestr DJKT ovšem disponuje výbornými hráči, a tak díky jejich výkonům, především ve smyčcové sekci, bylo dosaženo žádoucí kvality. Vyzdvihnout je třeba především houslová sóla koncertního mistra orchestru Martina Kose a violoncellová Hany Vítkové, jejichž vytříbený tón dodal celku v daných pasážích žádoucí lyričnost. Celkově Norbert Baxa kladl důraz především na intenzitu a dramatičnost výrazu.

Atraktivita nové inscenace spočívá především ve vysoké úrovni tanečních výkonů. Na premiéře excelovali v hlavních rolích technicky výborně disponovaní Mami Hagihara v roli Kitri a Karel Audy jako Basil. Mami Hagihara je temperamentní Kitri i éterickou Dulcineou v Quijotově snu po boji s větrným mlýnem. Je působivá v celé škále tanečního projevu. Za své precizně provedené otáčky fouetté si zaslouží vysoké hodnocení. S Karlem Audym vytvořili neodolatelný pár, který sklízel po celý večer zasloužené potlesky na otevřené scéně. Karel Audy tančí s přirozenou mužnou ladností, skáče a točí piruety bez sebemenšího zaváhání. Výborným toreadorem Espadou byl Justin Rimke a jeho partnerkou Mercedes šarmantní Sara Aurora Antikainen. V tanci dokázali svou až aristokratickou povýšeností vytvořit efektní kontrast k ústřednímu páru Basila a Kitri. Jejich temperamentní, energický projev měl sobě rovněž eleganci a ladnost. Žádoucí komediálnost a bezprostřednost vnesl na jeviště Richard Ševčík jako klukovský Sancho Panza a při svém úvodním tanečním výstupu byl prvním ze sólistů, kdo sklidil potlesk na otevřené scéně. Camacha, tuto karikaturu odmítaného nápadníka, exaltovaného a zženštilého bohatce, ztvárnil s dobře vyváženou mírou komiky Miroslav Hradil.