Tatjana Gürbaca: České skladatele naprosto miluji
Tato berlínská rodačka vystudovala Vysokou hudební školu Hannse Eislera v Berlíně, absolvovala také mistrovské kurzy u Ruth Berghaus nebo Petera Konwitschného a v roce 2000 získala ocenění v mezinárodní soutěži režie a scénografie v oboru hudebního divadla –Ring Award. Ke spolupráci ji přizvala řada, především německých, operních scén – Berlínská státní opera, Německá opera Berlín, operní divadla v Lipsku, Düsseldorfu, Essenu, Kolíně nad Rýnem nebo v Brémách, ale mimo to spolupracovala například i s vídeňskými scénami Volksoper, Theater an der Wien (v roce 2017 trilogie Prsten Nibelungův, která byla pojata z pohledu „druhé“ generace – Hagena, Siegfrieda a Brünnhildy) nebo s operami ve Štýrském Hradci, v Curychu (Aida v roce 2014), Oslu (Traviata v roce 2015) či Antverpách (Parsifal v roce 2013, Bludný Holanďan v roce 2016). V letech 2011–2014 vedla operní soubor v Mohuči. Její režie zahrnuje široké spektrum repertoáru: od barokních oper (Purcellova Dido a Aeneas) přes repertoárové romantické opery po díla soudobá (Il Prigoniero Luigiho Dallapiccoly – Volksoper roku 2003, Der schwarze Mönch Phillippea Hersanta – první uvedení v Lipsku roku 2006 nebo Ligetiho Le Grand Macabre – Brémy v roce 2007). Zinscenovala také řadu českých oper. V roce 2013 německý časopis Opernwelt jmenoval Tatjanu Gürbacu režisérkou roku a v následujícím roce získala její antverpská inscenace Parsifala cenu International Opera Award v kategorii „wagnerovská nejlepší operní produkce“.
Narodila jste se v roce 1973 v Berlíně – ten byl v té době rozdělen Berlínskou zdí na východní a západní sektor stejně jako celé Německo. Ve které z těchto částí jste se narodila a vyrůstala vy?
Narodila jsem se v západní části města a velmi dobře si pamatuji historické změny, které proběhly v osmdesátých a devadesátých letech. Protože mí rodiče nebyli původem Němci, měla naše rodina na tyto události trochu jiný pohled, myslím.
Kdy jste si, ještě jako dítě, začala uvědomovat, že jsou dvě Německa?
Od chvíle, na kterou si dokážu zpětně vzpomenout. Když žijete na „ostrově“ Západní Berlín, těžko si neuvědomíte realitu rozděleného Německa. Každá cesta to připomínala… Někdy se mi vybaví, jak jsem byla fascinovaná třeba cestou vlakem, kdy jsem si uvědomovala, co je za okny.
Když padla Berlínská zeď, bylo vám šestnáct – uvědomovala jste si tehdy, co ten pád zdi znamená a co asi přinese?
Na obou stranách hranice bylo spoustu lidí, kteří se, i při vší té radosti, trápili obavami z budoucnosti: Jak ta změna ovlivní životy těch, kteří do Německa přišli z jiných zemí? Co když se vynoří nová vlna nacionalismu? Mnoho lidí z Východu mělo pocit, že se jejich svět, přemožen kapitalismem, rozpadl na kusy, že se nová vláda nebude starat o jejich obavy a Východ bude považovat jen za nový „trh“. Tyto přicházející problémy nebylo těžké vnímat.
Jak sjednocení Německa vnímáte dnes? Zůstaly po zbourání zdi nějaké „švy“?
Zůstala spousta švů a dokonce je pociťuje i generace narozená až po pádu zdi. Hlavně v bývalém Východním Německu nalézáte jakousi nespokojenost. Navíc je tu jistá mezera, trhlina mezi městy a venkovskými regiony, a také mezi severem a jihem. V době velkých proměn je velmi důležitý dialog.
Proč jste se, krátce po pádu Berlínské zdi, rozhodla studovat v (bývalém) Východním Německu?
Patřila jsem k prvním ze Západního Německa, kteří se rozhodli studovat na východní univerzitě. Byla jsem přesvědčená, že z těch několika málo míst, kde bych mohla studovat operní režii, je berlínská Vysoká hudební škola Hannse Eislera pro mě tou nejlepší volbou. Leží blízko slavného Berliner Ensemble, divadla Bertolta Brechta a Komické opery, kterou založil Walter Felsenstein. Tyto dvě osobnosti s velmi rozdílným chápáním divadla pro mě byly pevným základem, z nějž bylo možné vycházet při objevování dalších možných přístupů k divadlu. Měla jsem štěstí, že jsem se mohla seznámit nejen s divadelním jazykem Ruth Berghaus, ale také Petera Konwitschného, Christiny Mielitz nebo Willyho Deckera – a získala solidní hudební vzdělání.
Byla jste poslední žačkou významné režisérky a choreografky Ruth Berghaus. Jak vás studium u ní ovlivnilo?
Studium u ní na mě mělo opravdu velký vliv. Nejen, že byla jedním z nejprogresivnějších, nejtroufalejších a přemýšlivých umělců své doby, ale byla i vynikající učitelka a osobnost. Naučila jsem se, jak hru číst, jak rozvíjet scény, jak zacházet s prostorem, s různými styly a pohybem na scéně, ale také to, jak komunikovat se zpěváky, jak řídit zkoušky a mnoho dalšího.
Váš otec byl Turek a matka Italka. Můžete něco povědět o jejich příběhu? Jak se vlastně dostali do Německa? A máte k Turecku a Itálii nějaký speciální vztah? Máte tam příbuzné?
Můj otec z Turecka uprchl před vojenským pučem a do Německa přišel počátkem 60. let. Z politických důvodů se do vlasti nemohl vrátit a vztahy s rodinou, která zůstala v Turecku, byly zpřetrhány, z čehož jsem stále smutná a zlobí mě to. Na druhou stranu mám široké příbuzenstvo v Itálii, jsou to moji blízcí a snažím se je pravidelně navštěvovat. Jsme součástí slovinské menšiny žijící v Terstu – je to zajímavá stopa části evropské historie.
Máte pocit, že vaše turecké, italské a slovinské kořeny nějak ovlivňují vaši tvůrčí kreativitu?
Naprosto. To postavení mezi odlišnými kulturami mi určitě pozměnilo pohled na svět. Na jednu stranu často pociťuji, že do německé společnosti ne tak úplně „patřím“ a jsem v ní trochu v pozici outsidera. Na druhou stranu rozličné příběhy mé rodiny vybudily můj zájem o historii a také o politiku – jakým způsobem ovlivňuje naše životy a naopak.
Jaký měla vaše rodina vztah k hudbě?
U nás doma vždy zněla hudba. Moje matka miluje operu, zpívá a hraje na klavír a neustále poslouchá Pucciniho a Verdiho. Poprvé jsem viděla divadelní představení, když mi byly tři roky. Můj otec založil sdružení klasické turecké hudby. A můj nejlepší kamarád, který se pak stal režisérem a scénografem, byl Hinrich Horstkotte – chodili jsme spolu do divadla na operu a činohry, někdy i třikrát do týdne. Zvykli jsme si také všechno, co jsme v divadle viděli, znovu „inscenovat“. Chodila jsem do hodin baletu a chtěla se stát baletkou – dokud jsem si neuvědomila, že můj tělesný habitus není pro klasický balet vhodný. Naučila jsem se hrát na tři nástroje: klavír, violoncello a kontrabas a hrála v několika orchestrech a jazzbandech. Můj učitel hudby mě představil prvnímu asistentovi Götze Friedricha, a tak jsem začala v Německé opeře Berlín jako komparsistka. Když jsem kvůli zkoušení v divadle chyběla ve škole, byl to můj učitel, kdo ostatním pedagogům vysvětloval, že ze mě bude režisérka a práce v divadle je součástí mého studia… tehdy jsem ale ani nevěděla, že režie může být samostatná profese.
Jaké jsou vaše první vzpomínky na setkání s operou?
První opera, kterou jsem viděla, byla Humperdinckova Perníková chaloupka / Jeníček a Mařenka. Máma říkala, že jsem tam seděla s červenými tvářičkami, zcela pohlcena tím zážitkem.
Jak jste se vlastně dobrala k rozhodnutí stát se profesionální operní režisérkou?
To byl dlouhý proces… Měla jsem štěstí, že když jsem dostudovala, stala jsem se asistentkou režie v Opeře ve Štýrském Hradci. Tam jsem si mohla upevnit, co jsem se naučila na univerzitě a sledovat při práci významné režiséry. Intendant Gerhard Brunner a produkční manažerka Susanne Herrnleben se stali mými blízkými přáteli a byli mi na mé profesní cestě velkou podporou.
Jaký máte vztah k tanci, který jste také studovala?
Myslím, že tanec je ve všech jeho aspektech dost podstatnou složkou mé práce. Obecně – divadlo nám důležitě připomíná, jak podstatný je pohyb pro naši tělesnost v době, kdy lze všechno dělat na počítači.
Jak je pro vás důležité pohybové ztvárnění inscenace?
Věřím, že nejdůležitější součástí inscenace jsou charaktery postav a vztahy mezi nimi. Zpěváci, jejich těla, pohyby a myšlenky – to vše je podstatné. Vzrušující divadlo o mnoho víc nepotřebuje.
Zvete do svého inscenačního týmu i choreografy?
Jenom zřídka pracuji ve svých inscenacích s choreografy. Úžasný parťák a spolupracovník byl Kinsun Chan, se kterým jsme inscenovali West Side Story a Kouzelnou flétnu – s ním jsem si užívala spolupráci na „stejné vlně“, také intelektuální porozumění a vzájemnou inspiraci.
Jak vnímáte operu jako umělecký žánr? Prima la musica e poi le parole?
Ano, ano a znovu ano! Hudba dává smysl a význam slovům a odkrývá skutečné myšlenky postavy. Velmi často se stává, že významy mohou být překrývány podtexty, které slova zdánlivě navozují.
Chvíli jste sice vedla operu v Mohuči, ale jinak nejste nikde v pevném angažmá. Jak se vám daří se profesí operní režisérky „na volné noze“ uživit?
Díky bohu, nemohu si stěžovat. Mám nasmlouvanou práci do roku 2025 a intelektuální debaty s mými milovanými scénografy, návrháři kostýmů, dramaturgy a nežijícími i žijícími skladateli mě neunavují. A skvěle se o mě stará moje báječná agentka Susane Herrnleben.
V roce 2013 jste byla německým časopisem Opernwelt prohlášena režisérkou roku za režii Wagnerova Parsifala ve Vlámské opeře a o rok později tato inscenace získala Mezinárodní operní cenu v kategorii Nejlepší wagnerovská operní produkce. Co pro vás ta ocenění znamenala?
Ta ocenění přinesla do mého uměleckého usilování novou úroveň, kladu na svou práci vyšší požadavky. Poptávka po mně rostla. A umělečtí ředitelé mi svěřují významné produkce.
Jaký máte vztah k české opeře a hudbě?
České skladatele naprosto miluji, zvláště pak Leoše Janáčka, jehož tři opery mám tuto sezonu čest režírovat.
V roce 2010 jste v Mohuči režírovala Prodanou nevěstu – jak jste ji pojala?
Prodaná nevěsta je hořká a melancholická komedie. Velmi mi připomíná hry Ödöna von Horvátha. Mladá generace se ztrácí v patriarchálním, materialistickém světě. Milenci málem zmeškají happy end, protože mají odlišné strategie a nedovedou spolu komunikovat. A koktavý Vašek, který hledá z toho všeho svoji vlastní cestu ven, je zesměšňován a tragicky selhává.
Nedávno jste režírovala Lišku Bystroušku v Brémách – jakou koncepci jste zvolila?
Při práci na Lišce Bystroušce mě naprosto fascinovala důvěrná blízkost člověka a zvířete: navzájem se přitahují i odpuzují, provokují, dráždí i fascinují. Opera se stává skoro existenciálním dramatem: touha po lásce a kráse z nás dělá cizince ve vlastním světě.
Na jaro 2022 Deutsche Oper am Rhein chystá Káťu Kabanovou a ženevský Grand Théâtre bude připravovat Jenůfu – obě opery ve vaší režii. Jak je hodláte uchopit?
Jsou to dvě velmi odlišné opery – Jenůfa z rané etapy Janáčkovy tvorby, a ta druhá, Káťa, z pozdního období. Přesto se obě setkávají v moderním námětu i hudbě nebo v motivu dvou silných ženských postav. Víc toho neprozradím – ale už se nemůžu dočkat, až práce začne.
V Anglické národní opeře (ENO) jste v roce 2020 režírovala Rusalku – jak jste tuto Dvořákovu operu chápala v kontextu světové operní produkce jeho doby a jak byste ji vyložila dnes?
Myslím, že Dvořák použil pohádkový příběh také k charakteristice své vlastní společnosti. Opera nese podstatné poselství humanity: setkáváme se se dvěma odlišnými světy, které se dotýkají, ale vlastně se vzájemně nepoznají. Lidský svět formují předsudky, hněv, strach a soupeření. Rusalčina láska má nebezpečnou sílu, která ji vyčleňuje z řádu a pravidel světa lidí a strhává tvář sociálních konvencí. Rusalka tak putuje mezi oběma světy s nesmírnou touhou, nalézá svou vnitřní pravdu a přemůže smrt.
Dvořák charakterizuje v partituře tuto operu jako „lyrickou pohádku“. Na webových stránkách ENO je poznámka: „Vhodné od věku 14+. Inscenace obsahuje ve třetím jednání násilné scény, které mohou být znepokojující.“ Je Rusalka ve vaší interpretaci ještě pohádka?
Je to stále pohádka – spousta pohádek může být velmi krutá, ale vedou nás přitom tak, abychom se něco dozvěděli, o sobě, o svých předcích, pocitech a snech.
Kdo vám nabídl spolupráci s pražským Národním divadlem?
Režii Così fan tutte mi nabídl umělecký ředitel Per Boye Hansen, kterého jsem znala z Osla, kde jsem režírovala Traviatu.
Jaký je váš vztah k Mozartovi a speciálně ke Così fan tutte?
Mozartovy opery na Da Ponteho libreta jsou největší mistrovská díla všech dob. Ve srovnání s Figarovou svatbou a Donem Giovannim jsou Così fan tutte méně akční, ale ze všech těchto tří oper jsou nejhlubší, nejpravdivější, oscilující mezi komedií a tragédií – věčně.
V roce 2005 jste tuto operu režírovala v Lucernu a v roce 2007 v Prinzregententheater München – jak jste tehdy inscenaci pojala a jak ji hodláte uchopit v Praze?
Così fan tutte je opera o proměnách doby a způsobu, metodách výchovy: Pod vedením starého filozofa a mladé umělkyně se čtyři mladí lidé bolestivě učí zbavovat své nedospělosti. Objevují – a stejně tak i my v hledišti – že v životě existuje více pravd, ale vyrovnaného klidu dosáhnou jen ti, kteří si vědomě vyberou svou vlastní cestu. Může to být zábavné i trapné současně – odkryje to spoustu našich proher a selhání. Na konci přichází pochopení toho, že láska znamená druhého poznat, dokonce i s chybami, které si přiznáme.
Così fan tutte připravuje Národní divadlo v koprodukci s Národním divadlem v Mannheimu a po uvedení ve Stavovském divadle bude tato produkce hrána v Zámeckém divadle ve Schwetzingenu. Budou to stejné inscenace?
Ano, stejné, ale samozřejmě každý nový zpěvák je novou inspirací a velmi se těším na znovuobjevování Mozartova ducha a důvtipu.
Má pro vás nějaký význam mozartovská tradice Stavovského divadla?
Samozřejmě! Je to největší čest inscenovat tuto operu v divadle, kde byla uvedena za Mozartova života a kde měl Don Giovanni světovou premiéru.
Upravujete režii „na míru“ odlišným sólistům v pražském a mannheimském Národním divadle?
Ano, upravuji. Každý pěvec má svůj osobitý způsob pohybu, myšlení, vlastní vnitřní tempo a chápavost. Nutně to ovlivňuje vše, co děláme na jevišti.
Měla jste už možnost poznat soubor opery, sólisty nastudování Così fan tutte nebo jiné operní inscenace Národního divadla?
V poslední době jsem viděla inscenaci Dona Giovanniho s Lukášem Bařákem v roli Masetta a jsem moc ráda, že s ním budu pracovat na roli Guglielma. A Arnheiður Eiríksdóttir, která ztvární Dorabellu, znám z dob, kdy působila v Kolíně nad Rýnem. Už se nemůžu dočkat, až se se všemi zpěváky osobně setkám – je to vždy výjimečný okamžik. A pak už nás nikdo nezastaví!
Díky za rozhovor a Hals- und Beinbruch!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
