Don Quijote v Plzni jako přehlídka precizních tanečních výkonů

Soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedl v sobotu 13. listopadu na jevišti Velkého divadla v premiéře novou inscenaci oblíbeného titulu baletní klasiky – Dona Quijota Ludwiga Minkuse. Poprvé byl tento titul honosící se náročnými a efektními tanečními čísly v Plzni uveden v roce 1999, toto je jeho druhé uvedení v DJKT. Balet plný španělských rytmů a pověstného španělského temperamentu je založen na příbězích proslulého románu Miguela de Cervantese o rytíři Donu Quijotovi de la Mancha. Legendární bojovník s větrnými mlýny však není postavou hlavní, jakkoliv balet nese jeho jméno. Je spíše přísadou, která může více či méně určit charakter té které inscenace.

Hlavní osou je milostný příběh. Kitri, dcera hostinského Lorenza, miluje chudého lazebníka Basila, ale otec jí vyhlédl bohatého ženicha – šlechtice Camacha. Aby se vynucenému sňatku vyhnula, Kitri s Basilem utíkají a dostávají se do cikánského tábora u větrného mlýna. Don Quijote se objevuje hned na začátku baletu, spatří Kitri a vidí v ní svůj ideál krásy, svou Dulcineu. Dvojici proto následuje až k cikánům, v lopatkách větrného mlýna spatřuje nebezpečí a chce s ním bojovat. Stojí už na straně mileneckého páru a hodlá mu pomáhat. Přesvědčí Lorenza, aby splnil Basilovi, jenž naoko sehraje svoji smrt, poslední přání – aby povolil jeho zasnoubení s Kitri. Když Basil „vstane z mrtvých“ nemůže už Lorenzo vzít slib zpět. Láska a Don Quijote vítězí, všichni společně oslavují svatbu Kitri s Basilem a rytíř odchází za novými dobrodružstvími.

Původní choreografii vytvořil Marius Petipa a premiéra se konala 26. prosince 1869 v moskevském Velkém divadle. Poté jej Minkus s Petipou upravili pro Carský balet v Petrohradě do delšího celku o pěti dějstvích a jedenácti obrazech, přidali epilog, v němž se Don Quijote vrací domů, vyčerpaný svým putováním. Tato nová podoba byla poprvé uvedena 21. listopadu 1871. V prosinci 1900 zpracoval jevištní verzi choreograf, Petipův žák, Alexander Alexejevič Gorský, který upravil Petipovo libreto na tři jednání a šest obrazů, zkrátil Minkusovu hudbu a doplnil dílo o jiná hudební čísla. O dva roky později přišla nová Gorského úprava a postupně docházelo k dalším modifikacím představení, až se jeho podoba ustálila na třech dějstvích s prologem a šesti obrazy.

DJKT uvedlo titul ve třech dějstvích s prologem v režii šéfa baletu Jiřího Pokorného a v hudebním nastudování šéfdirigenta opery Norberta Baxy. Pokorný je rovněž podepsán pod úpravou libreta, choreografii připravil společně s Nelly Danko. Pokorný podle originálu M. Petipy a A. A. Gorského, Danko podle Borise Bregvadzeho (1926–2012), ruského tanečníka a choreografa, který nastudoval Dona Quijota v pražském Národním divadle v roce 1986.

Pro orchestr byla zvolena partitura Minkusovy hudby v aranžmá mezinárodně uznávaného anglického hudebního skladatele a dirigenta Johna Lanchberyho (1923–2003), který v letech 1960–1972, kdy působil jako hudební ředitel Královského baletu v Londýně, upravil nově hudbu k řadě taneční děl. Don Quijote patří mezi ně, na tomto představení v roce 1966 spolupracoval s Rudolfem Nurejevem. Jeho úprava partitury je psána pro orchestr Covent Garden a jeho styl, který není snadné napodobit. Operní orchestr DJKT ovšem disponuje výbornými hráči, a tak díky jejich výkonům, především ve smyčcové sekci, bylo dosaženo žádoucí kvality. Vyzdvihnout je třeba především houslová sóla koncertního mistra orchestru Martina Kose a violoncellová Hany Vítkové, jejichž vytříbený tón dodal celku v daných pasážích žádoucí lyričnost. Celkově Norbert Baxa kladl důraz především na intenzitu a dramatičnost výrazu.

Atraktivita nové inscenace spočívá především ve vysoké úrovni tanečních výkonů. Na premiéře excelovali v hlavních rolích technicky výborně disponovaní Mami Hagihara v roli Kitri a Karel Audy jako Basil. Mami Hagihara je temperamentní Kitri i éterickou Dulcineou v Quijotově snu po boji s větrným mlýnem. Je působivá v celé škále tanečního projevu. Za své precizně provedené otáčky fouetté si zaslouží vysoké hodnocení. S Karlem Audym vytvořili neodolatelný pár, který sklízel po celý večer zasloužené potlesky na otevřené scéně. Karel Audy tančí s přirozenou mužnou ladností, skáče a točí piruety bez sebemenšího zaváhání. Výborným toreadorem Espadou byl Justin Rimke a jeho partnerkou Mercedes šarmantní Sara Aurora Antikainen. V tanci dokázali svou až aristokratickou povýšeností vytvořit efektní kontrast k ústřednímu páru Basila a Kitri. Jejich temperamentní, energický projev měl sobě rovněž eleganci a ladnost. Žádoucí komediálnost a bezprostřednost vnesl na jeviště Richard Ševčík jako klukovský Sancho Panza a při svém úvodním tanečním výstupu byl prvním ze sólistů, kdo sklidil potlesk na otevřené scéně. Camacha, tuto karikaturu odmítaného nápadníka, exaltovaného a zženštilého bohatce, ztvárnil s dobře vyváženou mírou komiky Miroslav Hradil.

Květinářky tančily technicky dobře disponované Kristina Kodedová a Kristýna Miškolciová v příkladné souhře. Výkon na vysoké technické úrovni podala jako Dryáda v Quijotově snu Afroditi Vasilakopoulou, hravým Amorem (vlivem kostýmování poněkud diblíkovského ražení) byla Shiori Nirasawa. Temperamentní Cikánku působivě ztvárnila Andronika Tarkošová a charismatickým Cikánem byl Joshua Lee. Jako Kitrin otec Lorenzo zaujal Petr Stopka, jako Krčmářka Corinne Cox, Krčmáři vtiskl komiku Jiří Žalud. Dona Quijota ztvárňuje bez alternace Grzegorz Mołoniewicz. Svou vysokou postavou je k této roli vskutku předurčen a rytíře věčně hledajícího ztvárňuje s pochopením a grácií. Je to role spíše herecká, a tanečník dokázal zdařile vystihnout jistou nostalgičnost a snivost Quijotovu. Především v prvním dějství nebyly sborové výstupy ještě zcela jednotné, ale velmi zdařilé byly naopak cikánské tance a toreadorské scény. Don Quijote beze sporu dokázal, jak vysoký potenciál má plzeňský balet ve svých tanečnících – sólistech i členech sboru. A jistě mohl být využit měrou ještě větší.

Režie a choreografie vychází z klasického originálu, takže hlavní známá taneční čísla zůstala zachována. Inscenátoři se však příliš soustředili na jednotlivé výstupy, takže precizně provedená taneční čísla stála vlastně jaksi sama o sobě, byla vedle sebe, nikoliv spolu. Celku by slušela jejich větší provázanost, v choreografii pak důraz na spontánnost až živelnost sborových scén, které takto působily někdy příliš akademicky. Komediální bezprostřednost Sancho Panzy či Camacha nestačí. Zajímavě koncipovaná byla scéna Dona Quijota proplétajícího se při hledání Kitri mezi vířícími lopatkami větrného mlýna zavěšenými nad jevištěm. Ale komplexní vyznění jeho úlohy v celém příběhu by bylo zřetelnější při ještě důslednějším režijním začlenění postavy do celku. Quijotův apel a odchod ze scény v samém závěru zaniká. Na jevišti si ho vlastně už nikdo pořádně nevšímá a jeho rozloučení ve výšinách úzkého ochozu je nezřetelné. Navíc pozornost diváků přitáhne místo Quijotova odchodu nelogická eskapáda Camacha s Květinářkami a žlutým deštníkem.

Hraje se s jednou přestávkou, během druhé poloviny dvě a čtvrt hodiny trvajícího představení zůstávají diváci při krátkých pauzách v setmělém hledišti. Jednu z těchto pauz přeruší bez jakékoliv návaznosti na dění orchestrální číslo. Tyto zbytečné a neúměrně dlouhé časové prostoje jsou jistě dány náročností převleků, neboť scénografie je po celou dobu představení prakticky neměnná.

Scéna Daniela Dvořáka je puritánsky strohou stylizací vysokých bílých stěn s náznaky podloubí, oken a s ochozem, na nějž vede ryze současné úzké točité a bílé kovové schodiště průmyslového charakteru. Sterilnost této scény rozhodně nevytváří atmosféru slunného rozjásaného Španělska ani snílkovství Dona Quijota. Svou sevřeností navozuje především pocit stísněnosti, který nemizí ani při několika výstupech, v nichž se zadní horizont částečně otvírá. Lopatky větrného mlýna zavěšené nad jevištěm celkový dojem nezmění. Absence přírodních scenérií byla velmi citelná především při snové scéně Quijotově, tím spíše, že dryády, které se mu zjevují ve snu, jsou podle řecké mytologie lesní nymfy, polobohyně či bohyně. Světelný design pracuje s velmi ostrými barvami, příšeří bylo zbytečně mnoho a dým spíše rušil.

Od bílé scény se měly zřejmě odrážet pestré kostýmy Dany Haklové. Ale jejich dobový styl není s takto koncipovanou moderní scénou v souladu. Navíc jsou, byť v převážné většině španělského charakteru, samy o sobě nesourodé. Na scéně se míchají španělské kanýry a éterický tyl, pastelové barvy (Květinářky) s ostrými a až nevkusně křiklavými (např. brčálově zelení toreadorové s růžovými punčochami), dryády mají kratičké pevné sukýnky pošité svítícími žárovičkami jako o pouti. Don Quijote je zjevně dobře situovaný, snad jen trochu výstřední muž v efektním lesklém obleku, Sancho Panza postrádá vyjma klobouku jakoukoliv zřetelnou charakteristiku, a tak opticky splývá s venkovany.

Za úspěchem, který měla inscenace u premiérového publika, stojí především výborné taneční výkony. Don Quijote má díky nim v sobě potřebnou energii, a rovněž komediálnost, která je zvláště v dnešní době vítaným odlehčením. Je především přehlídkou precizních tanečních výkonů, které si ovace zaslouží vrchovatou měrou.

Don Quijote
Úprava libreta a režie: Jiří Pokorný
Choreografie: Jiří Pokorný, Nelly Danko
Hudba: Ludwig Minkus
Hudební aranžmá: John Lanchbery
Hudební nastudování: Norbert Baxa
Dirigent: Josef Kurfiřt, Norbert Baxa
Scéna: Daniel Dvořák
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Jakub Sloup
Asistent choreografie: Zuzana Hradilová, Markéta Pospíšilová
Asistent režie: Miroslav Hradil
Inspice: Petr Šmaus
Světelný design: Antonín Pfleger
Premiéra: 13. 11. 2021, DJKT – Velké divadlo