Dopis od Nikolause Harnoncourta: Končím

  1. 1
  2. 2
Otevřeným dopisem publiku se dirigent Nikolaus Harnoncourt loučí s koncertním podiem. Síly mu už nedovolí vystavovat se dál zátěži při vystoupeních.

(Die Presse – 6. prosince 2015 – Wilhelm Sinkovicz)

Koncerty s díly Johanna Sebastiana Bacha v rámci cyklu souboru Concentus Musicus ve vídeňském Musikvereinu koncem týdne diriguje Erwin Ortner. Abonenti o tom věděli. Nikolaus Harnoncourt není zdráv a musel odřeknout. K programovému sešitu bylo připojeno faksimile ručně psaného dopisu, v němž Harnoncourt děkuje svým věrným posluchačům za potěšení z dobrodružství („stali jsme se šťastným společenstvím objevitelů“) a prosí, aby souboru zůstali věrni. Cyklus bude dále „veden v jeho smyslu“. V čele Concentus už nebude stát, tělo „přikazuje, abych se vzdal dalších plánů“. I největší Harnoncourtův příznivec chápe, že umělec, který soustředil do každého výstupu veškerou sílu a energii, se už nechce takové zátěži vystavovat.Nikolaus Harnoncourt (foto archiv)
Notorický oponent
Stručnými a jasnými slovy učinil Nikolaus Harnoncourt v předvečer svých šestaosmdesátých narozenin čáru za jednou érou. Nejen vídeňského hudebního života, (jen v Musikvereinu dirigoval na tři stovky koncertů!). Jeho jméno je už dlouho celosvětově synonymem interpretačního novátorství, které rozhodným způsobem ovlivnilo posluchačské vnímání celé generace přátel hudby. Znovuobjevení po staletí zasutého cenného repertoáru a zkoumání sluchových a hráčských zkušeností hudby, která tvoří trvalou součást našich operních a koncertních domů, vyvolalo zvědavost na tuto oprášenou takzvanou klasickou hudbu i u nových vrstev posluchačů.

Do vědomí milovníků hudby tak opět pronikla velká hudba renesance a baroka. Hudba klasicismu, romantismu a rané moderny, o níž jsme si mysleli, že jsme si ji dávno osvojili a pochopili, získala nové nasvícení, vedoucí přinejmenším k tomu, že si interpreti Mozarta, Beethovena nebo Brahmse museli nechat líbit, když se jich probuzené publikum dotazovalo po zdůvodnění jejich pojetí.

Harnoncourtův odchod z podia nám dovoluje se ohlédnout – a žasnout nad důsledností kariéry tohoto notorického oponenta. Kronika vídeňského Konzerthausu zaznamenává první vystoupení violoncellisty Harnoncourta krátce po jeho dvacátých narozeninách při vánočním koncertě. To už bylo založeno vídeňské Gambové kvarteto, které tvořili Harnoncourt, Eduard Melkus, Alfred Altenburger a – od první chvíle nerozlučně po boku svého příštího manžela – Alice Hoffelner.

Viola da gamba byla tehdy pro Nikolause Harnoncourta ovšem ještě koníček. Živil se jako violoncellista Vídeňských symfoniků. Rád vypráví, že to byl Herbert von Karajan, kdo ho tehdy angažoval – notabene dřív, než vůbec zahrál první tón. Maestro prý už hned, jak se mladý kandidát objevil, zamumlal: Toho beru.

Jako gambista se podílel už roku 1950 na nahrávce Bachových Braniborských koncertů pro firmu Supraphon s Chamber Orchestra of the Konzerthaus Society. Harnoncourtova webová stránka o půlstoletí později prozradila, že se jednalo o soubor členů Vídeňských symfoniků, k nimž se mladý gambista připojil jako sólista.Nikolaus Harnoncourt


Revoluce posluchačských návyků
Nikolaus Harnoncourt byl také při tom, když roku 1954 Jascha Horenstein vytvořil pro VOX první nahrávku Braniborských koncertů, deklarovanou jako snímek „na historických nástrojích“. Tehdy se na otevírání archivů výrazně podíleli i žijící skladatelé a oživovali napůl nebo zcela zapomenutou hudbu. Paul Hindemith zaranžoval Monteverdiho Orfea a představil ho v Konzerthausu. Harnoncourt a jeho stejně smýšlející kolegové byli u toho, a pod názvem Concentus Musicus pak absolvovali od roku 1957 koncerty ve Schwarzenbergském paláci, a od roku 1962 v Mozartově sále.

Možná ani spiritus rector Harnoncourt tehdy ještě netušil, že už se odehrává revoluce našich posluchačských návyků. Zpětně se data jeví jako vyznačené body bezchybně promyšleného plánu.

Prvním oficiálním vystoupením v Musikvereinu byl slavnostní akt roku 1968, při němž byla použita barokní hudba jako podkres. A přece se to v retrospektivě jeví jako programový signál, když Concentus na úvod zahrál Toccatu z Orfea, a poté skladby Heinricha Ignaze Bibera, Johanna Josepha Fuxe a Georga Friedricha Händela…

Byla to doba gramofonové desky, mediálních kariér. Díky Harnoncourtovi nastal gigantický boom: úžasná hudba německého, rakouského a francouzského baroka, mistrovská polyfonní díla renesance – co dosud dřímalo v archivech, mohli jsme najednou slyšet a vyzývalo to chuť milovníků hudby, zažít takové zvuky i živě.Nikolaus Harnoncourt


Od violoncella k dirigentskému pultu
Na jedné straně velké vydavatelské činy jako kompletní nahrávka Bachových kantát, kterou začal Harnocourt spolu s Gustavem Leonhardtem realizovat po podepsání exkluzivní smlouvy s firmou Teldec roku 1971, na druhé přibývala koncertní vysoupení, a brzy přišla i opera.

Roku 1971 se také uskutečnil v rámci Wiener Festwochen první pokus o originální zvuk hudebně-dramatického díla, uvedení Monteverdiho Il ritorno d‘Ulisse in patria – se souborem Concentus musicus v orchestřišti. Harnoncourt představení ještě řídil od gambového pultu. Následujícího roku se Odysseus představil v Miláně, a to stál Harnoncourt poprvé u pultu dirigenta.

Prvním symfonickým orchestrem, který ho pozval, byl Concertgebouw v Amsterodamu, s nímž roku 1980 také hostoval ve vídeňském Konzerthausu. A roku 1983 přišlo legendární provedení Matoušových pašijí – Harnoncourtova interpretační vůle se zjevně netýkala pouze historických nástrojů.

Průlom byl učiněn, to ostatní patří k dějinám interpretace. Pomineme-li první nepřesvědčivý pokus s Mozartem a Schubertem roku 1984, povolají ho – jak také jinak? – Vídeňští filharmonikové jako poslední, ale stanou se – jak také jinak – jeho věrnými vyznavači. U Mozarta se mínění neustále rozcházejí, u Brucknera žasnou při Harnoncourtově interpretaci i znalci nad silou výrazu a zvládnutím formy. Při Novoročním koncertu je veleben jako prorok specificky „rakouského“ tónu, který je pak údajně poprvé slyšet také v Houslovém koncertu Albana Berga.

Krom toho Bizet, Offenbach, Smetana, Gershwin, Stravinskij; setrvale Händel. A především Bach.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama