Dora Nováková-Wilmington o oslavách 100. výročí narození svého otce na Moravském podzimu

Jak na vás působila celá akce, jak jste pozvání přijala?
Já celou tu akci strašně obdivuji. Vyžádala si od realizátorů nadlidské úsilí a stoprocentní nasazení. Žasnu nad víkendovým maratonem, kdy se po celé dny konají od rána až do noci krásné akce na nejrůznějších místech. Od 8. do 10. října se konalo v centru Brna spousta akcí, které snad ani nebylo v lidských silách všechny navštívit. Já sama jsem se mohla zúčastnit besedy v kině Scala, kde jsme se sešli s bratrancem mého otce pěvcem Richardem Novákem a rodákem z Nové Říše, PhDr. Stanislavem Tesařem. Moje sestra Clara musela zůstat v Číně, kde žije a vyučuje na univerzitě v Suzhou, protože jí nedovolila tamější covidová nařízení přijet, ale byla s námi prostřednictvím videokonference, kterou moderoval muzikolog Martin Flašar.

V Besedním domě se pak večer konal koncert z otcových komorních skladeb, kde jsem směla doprovázet flétnistku Kristinu Vaculovou v Choreae vernales, ve verzi pro flétnu a klavír, a spolu s houslistou Luisem Vandory jsme provedli Sonatu super „Hoson zes“, která existuje ve variaci pro housle nebo pro flétnu a kterou jsem zde hrála poprvé v houslové podobě. Generace mladých klavíristů zde byla zastoupena klavíristou Dominikem Gálem, který zahrál Primu sonatu.

Vyvrcholením večera bylo vystoupení basisty Richarda Nováka, který za doprovodu Heleny Fialové skvěle zpíval výběr písní z cyklu Cantica latina pro bas a klavír. Cítila jsem obrovskou odpovědnost, protože jsem poprvé nekoncertovala sama za sebe. Najednou jsem se stala dcerou slavného skladatele, byla jsem velmi napjatá, abych to emocionálně zvládala a abych tátovi neudělala ostudu! Nechtěně se ze mne stala celebrita – zcela nezaslouženě, jsem pouze jeho dcera. Bylo mojí touhou přispět tak, aby z toho všichni mohli mít radost.

Brala jste ty akce tedy dost osobně…….
To se asi jinak nedá. Už v pátek se konalo na čestném pohřebišti uložení urny mé matky, která zemřela již před dvěma léty a nyní byla uložena k otci do čestného kruhu. A byla jsem dojatá, když byla v neděli dopoledne v kostele Nanebevzetí panny Marie U Jezuitů provedena v rámci nedělní bohoslužby otcova Missa Philadelphiae, kterou napsal ke svatbě svého bratra.  

Jak jste vnímala nápad vytvořit pět nových skladeb na verše vašeho otce a uvést je jako světovou premiéru?
Považuji to za úžasný nápad. Tento festival má mnoho aspektů, a za největší z nich považuji stavění mostů. A to nejen mezi národy a kulturami, ale také mosty mezigenerační, k mladší generaci, která tak má možnost spojit mladé interprety a tvůrce a umožnit jim pokračovat v odkazu. Skladby byly velmi zajímavé a inspirativní, děkuji všem, kteří se zúčastnili.

Prozradíte mi něco o vás, kde působíte a jaké máte plány do budoucna?
Učím v Mnichově na University of Music and Performing Arts. Přímo ve městě nebydlím, ale v menším městečku u Mnichova. Stále se snažím koncertovat, ale v době covidové to bohužel nebylo možné. Proto máme všechny koncerty přeložené na příští rok, takže se těším na jaro. Konkrétní termíny se ještě ladí.  

A co vaše rodina? Máte děti?
Ano, manžel Dean Wilmington je Australan, a je pianista, dirigent a skladatel. Dcera vystudovala zpěv, tanec a herectví a je angažovaná v divadle v Německu. Syn vystudoval balet, je tanečníkem a choreografem, ale rovněž komponuje. Hudbu dědečka vnímaly od útlého dětství, vyrůstaly s vědomím, že je to dědečkova hudba.

Oběma dětem jsem o dědečkovi a jeho hudbě často vyprávěla, a protože jsem vedle jiných skladeb vždy zařazovala „dědečkovy“ skladby do koncertních programů a doma jsem je cvičila, nebylo před jeho hudbou kam uniknout, proto ji od útlého věku znají nazpaměť. Dokonce si náš syn jako malý kluk bral některá CD k sobě do pokoje a stále je poslouchal a přemýšlel, co by se s tím choreograficky dalo udělat. Obě děti od mala hrály na klavír a hudba dědečkova je provázela a stále provází celý život.

Byla jste tedy v Brně spokojená s tím, jak město na vašeho otce vzpomíná?
Byla jsem ohromená, žasnu, s jakým elánem, vkusem, nadšením a vtipem se koncerty připravují a propagují a jak to nadšení dokáží tou nápaditou propagací přenést na lidi. Děkuji také Filharmonii Brno a především jejímu šéfdirigentovi Dennisi Russellu Daviesovi, který má nesmírné zásluhy o koncertní realizaci otcových děl v úplné a autentické podobě, bez zkratek nebo obměn, vzniklých jinou rukou. Panu šéfdirigentovi Daviesovi nesmírně vděčím za jeho živý zájem, pečlivost v těžkém luštění manuskriptů a celkového pochopení díla mého otce. Velice ho obdivuji a z celého srdce mu děkuji. Hudebnímu Brnu přeji mnoho dalších úspěšných akcí!